Existují dvě témata, která mě fascinují již od dětství: cestování v čase a předvídání budoucnosti. První články o těchto poutavých fenoménech jsem začal vydávat ihned po listopadu '89 v novinách, které tehdy u nás vycházely. Na začátku devadesátých let se konečně objevil časopis Regena a další podobně zaměřené časopisy jej rychle následovaly. Byl jsem nadšený z toho, že mám své nové čtenáře a můj tvůrčí šuplík našel konečně uplatnění. Díky svým článkům a badatelským snahám jsem se seznámil s množstvím zajímavých lidí – věštců, léčitelů, psychotroniků.

V dětství a v mládí mě každých pár let pronásledovala noční můra. V tom snu jsem neviděla. Nebyla jsem docela slepá: obrazy poblikávaly, jako bych nedokázala udržet oči otevřené. Vší silou jsem se snažila mít je otevřené, ale nikdy se mi to nepodařilo déle než na pár sekund, pak všechno zase potemnělo. V tom snu jsem si vždycky připadala bezmocná a vystrašená. Snažila jsem se ale uplatnit v životě, i přes ten nepříjemný handicap.

Kdo by z kluků neznal Stříbrnou pušku, Medvědobijku a Henriovku. Kdo by je nechtěl vidět na vlastní oči. Není to nesplnitelné přání. Můžete je spatřit, a z Prahy je to "za rohem," na drážďanském předměstí v Radebeulu. I já jsem pojal úmysl být na chvíli klukem a jednoho slunného rána zvoním v Muzeu Karla Maye, u Villy Shatterhand.

Madame Tussaudová rozená Grosholzová pocházela ze Štrasburku, města na hranici mezi Francií a Německem. Pracovala v polovině 18. století, konkrétně od roku 1765 u doktora Filipa Curtiuse, lékaře schopného vytvářet voskové figuríny, jako hospodyně. Obdivovala i první voskovou figurínu svého zaměstnavatele, figurínu Marie Jean de Barry. Komu to jméno nic neříká, tak připomínám, že to byla milenka francouzského krále Ludvíka XV. Byla učenlivá, jedním slovem rychle odkoukala techniku. A pro úplnost. Du Barry je nejstarším vystaveným exponátem ve voskovém muzeu madame Tussaudové.

"Čaj se zrodil jako lék a vyrostl z něj nápoj – v Číně vstoupil v osmém století za dynastie Tchang do říše poezie jako jedna z kultivovaných zábav," píše Japonec Kakuzo Okakura, znalec východní estetiky, jakož i taoistického a buddhistického chápání světa, jejž dokáže srovnat s naší západní civilizací. "Dejme si čaj. Odpolední záře prosvěcuje bambusy, vodotrysky vesele stříkají, v konvici slyšíme šumění borovic. Můžeme snít o zapomnění a brouzdat se v krásných pošetilostech věcí."