Chloubou Prahy je gotická a barokní architektura. Karlovo náměstí je největším náměstím v Evropě. Jezdecká socha Jana Žižky je největší jezdeckou sochou na světe. Po přečtení článku zjistíte, že Praha má další světovou senzaci, světový unikát – potrubní poštu, povodněmi v roce 2002 sice přerušenou, ale vše nasvědčuje tomu, že bude jednou znovu uvedena do provozu.

Z Jindřišské k Rottovi

Od prvních pokusů s potrubní poštou v Praze uběhlo právě letos 120 let. První zkoušky s uskutečnily už v roce 1887. Zpočátku to byl provoz jen služební, jak zdůraznil Ing. Jiří Hák, vedoucí útvaru telegrafního a dálnopisného provozu Telefónica O2, když mě seznamoval s tímto unikátem.Tak jsem se dověděl, že potrubní doprava existuje i jinde ve světě, ale ne v takovém měřítku, jako tomu bylo ještě na konci minulého století v Praze.

Pro komerční potřebu, tedy jako placená služba, byl první telegram odeslán 4. března 1889 z pošty v Jindřišské ulici na Malé náměstí, tam, kde je dům u Rotta. Provoz se osvědčil. Uspořil při doručování telegramů spoustu "courání" po Praze. Proč se měl doručovatel plahočit pomalu po Praze, když to mohla za pár minut pohodlně udělat potrubní pošta.

Deset metrů za vteřinu

Pouzdra v potrubní poště se pohybovala rychlostí 10 metrů za vteřinu, to je 36 kilometrů za hodinu. Z Jindřišské bylo pouzdro na Pražském hradě za 8 minut. Proto bylo rozhodnuto potrubní poštu rozšířit. A zakázku provedla v letech 1927 až 1932 německá firma. Celková délka potrubní pošty dosáhla 55 kilometrů. Centrála byla v Jindřišské ulici a spojovala dalších sedm pošt v Praze. Mimo to byli i přímí účastníci, jednalo se třeba o rozhlas, televizi, ČTK nebo různé velké banky. Celkem bylo 16 privátních účastníků.

Základem byl tlak a trubky

Základem byly bezešvé trubky o průměru 6,5 centimetru a síle stěny asi 3 milimetry. Když bylo třeba "zatočit," pak se trubka v ohýbačce ohnula, a přitom se dbalo, aby byl zachován průchod pouzdrem. Ohýbala se docela v malém oblouku. V místnostech byl poloměr oblouku i jen dva metry. Potrubní pošta překračuje třikrát Vltavu, a to po mostních konstrukcích, po mostu Legií, Mánesově a Hlávkově. Nejdelší trasa dlouhá asi 10 kilometrů vedla skoro až do Dejvic. Po trati jsou revizní studny, ve kterých bylo možno do systému "vstoupit," trubky rozebrat a pomocí zvýšeného tlaku, až desítek atmosfér, potrubí "profouknout" a případný předmět spadlý do potrubí odstranit. Obvykle to byly vlásenky nebo kapesník. To bylo pochopitelné, protože koncové terminály obsluhovaly prakticky jen ženy.

Pouzdra byla duralová o vnějším průměru 48 a délce 200 milimetrů. Kvůli otěru byla opatřena plastovým kroužkem a na konci vějířkem z měkkého plastu, který zajišťoval těsnění vůči rouře. Na přední straně pouzdra bylo snímatelné víčko, aby se nechal z pouzdra vyjmout přepravovaný materiál.

Když jsem uslyšel slovo materiál, domyslel jsem to dále a dotazem na pana Ing. Háka jsem se přesvědčil, že se nepřepravovaly jen telegramy. Do pouzdra bylo možno dát i 3 kilogramy těžkou věc. Také vás při této informaci napadlo, že potrubní pošta se nechala využít i na přepravu potravin?

Existuje přímé spojení mezi poštou u Masarykova nádraží a poštou v Jindřišské ulici. Od nepaměti byl u nádraží bufet. Nebylo nic jednoduššího než zajít do bufetu a v jednom pouzdru poslat pečlivě zabalený párek s hořčicí a v druhém pak rohlík. Tuto myšlenku mi pan Ing. Hák nevyvracel.

Ale teď legraci stranou

V květnu roku 1945 bylo v Praze povstání. A potrubní pošta mohla sehrát důležitou roli při podpůrném zásobování obléhané budovy rozhlasu, a to v zásobování jak zprávami, tak i potravinami. Pro veřejnost potrubní pošta v Praze fungovala do roku 1945. Pro zásilky určené pro potrubní poštu byly ve městě červeno-modře označené schránky. Pro služební potřebu fungoval systém do konce 20. století. Ještě v 90. letech minulého století bylo ročně přepravováno kolem 9 tisíc zásilek.

Pohonné agregáty

Každá trať byla vybavena vlastním pohonným agregátem, tedy poháněcím elektromotorem a dmychadlem, které dodávalo vzduch stlačený kolem 0,1 atmosféry nad atmosférický tlak. Přetlak nad normálním atmosférickým tlakem stačil asi na 3 kilometry délky potrubí. Zajímavostí bylo, že do trubek se přetlakový vzduch mohl nejen vhánět, ale v případě potřeby bylo možno odčerpáním vzduchu před pouzdrem pouzdro i přitáhnout. Dmychadla dodávala asi kolem 5 kubických metrů vzduchu za minutu.

Na konci terminálu byla klapka, do které pouzdro narazilo a klapku otevřelo. A tlak v potrubí se vyrovnal s tlakem atmosférickým a pouzdro spadlo do jímky na pracovišti.

Systém potrubní pošty byl hvězdicovitý. Z Jindřišské ulice bylo možno poslat pouzdro kterémukoliv účastníku. Jednotliví účastníci spolu nebyli spojeni přímo, ale přes centrálu v Jindřišské ulici. Čili z Hradu účastníkovi v Praze 2 bylo možno poslat zásilku jen prostřednictvím Jindřišské ulice.

Na trati byly i výhybky a ty bylo možno nastavit před odesláním pouzdra. Za sebou mohlo postupně putovat až deset zásilek. Protože výhybky byly elektromechanické, bylo třeba, aby pauza mezi jednotlivými poslanými pouzdry byla asi 30 vteřin, aby výhybka měla čas se srovnat do neutrální polohy.

Čili první šla ta pouzdra, která byla určena pro nejbližší místa, pro která se musely nastavit výhybky, a pak pouzdra pro stále vzdálenější destinace, v pořadí, jak za sebou následovala.

V Jindřišské ulici se vedla přesná evidence zásilek a monitoroval se celý systém. Okamžitý stav trasy byl indikován signálními světly.

Byla to jednoduchá, ale účinná doprava listovních zásilek a telegramů a šetřila čas i peníze. Nepsaným zákonem tehdy bylo, že telegram měl být doručen do 6 hodin od jeho podání. A bylo jedno, zda to bylo z Prahy do Rokycan, Káhiry nebo Toronta.

Potrubní pošta dnes

Dnes se svět k potrubní poště vrací v obchodních domech, peněžních ústavech nebo nemocnicích, kde se posílají vzorky mezi jednotlivými odděleními. E-mailem se vzorek krve ani tkáně poslat nedá.

Věřím, a za to patří dík Telefónice O2, že na potrubní poštu nezůstane jen nostalgická vzpomínka, ale že nadejde čas, kdy po pražských ulicích v důsledku nárůstu dopravy budou jezdit tramvaje krokem a pod nimi budou uhánět pouzdra potrubní pošty rychlostí téměř 40 kilometrů za hodinu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.