Podle germánských mýtů byla na počátku všeho prázdnota. Na jejím severním konci byla tma a led, na jižním oheň a světlo. Z jejich spojení vznikl život – praobr Ymi, jehož jedna noha pak s druhou zplodila syna. Tak vzniklo pokolení obrů, které však bohové, synové Buriho, stvořeného z ledu během tří dnů ( jako první byly vlasy) vyhubili a Ymiho tělo vhodili do prázdnoty. V jeho krvi, která se proměnila v moře a řeky, se všichni obři, kromě Ymiho vnuka a jeho ženy, utopili. Z Ymiho potu vznikla jezera, z těla potom země, hory, skály, obloha. Z jeho vlasů stromy. Prázdnota zanikla, zrodil se svět.

Vlasy jako symbol

Stejně jako maskám a zrcadlům, tak i vlasům se od nepaměti přisuzoval zvláštní symbolický význam. Řekové je pokládali za sídlo života, obyvatelé Nové Guineje věří, že v nich sídlí duchové jejich předků. V pohádkách a mýtech jsou nositelem života, protože rostou.

Pro život postradatelné, přesto však důležité. Vypovídají o našem fyzickém a psychickém stavu, jsou na něm víceméně závislé. Navíc, zachycené v nástěnných malbách dávných malířů, na dobových portrétech jejich pozdějších kolegů, umožňují nahlédnout do životního stylu historických etap kulturního vývoje člověka. Ale zůstaňme ještě chvíli u mýtů a pohádek, v nichž jsou vlasy nezastupitelné. Například v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Nebo v prastaré keltské pověsti o Tristanovi a Isoldě, kde v začátku nacházíme jistou shodu s naší pohádkou o Zlatovlásce. Tristan, stejně jako Jiřík, se vydal hledat pannu, jejíž zlatý vlas vypadl vlaštovce ze zobáčku. Avšak na rozdíl od Jiříkova krále, který si chtěl vzít Zlatovlásku za ženu, se Tristanův strýc, cornwalský král Marek, ženit nechtěl. Předpokládal, že synovec, kterého měl upřímně rád, dívku nenajde, a tak se stane jeho nástupcem. Tristan ji ale našel. Vlas patřil irské princezně Isoldě Plavovlasé. Její matka, aniž to dcera věděla, připravila kouzelný nápoj, který měl novomanželům zajistit lásku na celý život. Podat jim ho měla ve svatební den Isoldina komorná Brandiena. Došlo však k omylu, páže si spletlo nápoj s vínem, Tristan s Isoldou ho vypili a zamilovali se. Král je pak musel, byť s těžkým srdcem, potrestat. Isoldu vypověděl mezi malomocné, Tristana ode dvora. Tristan ji však zachránil, vrátil králi a sám se oženil s Isoldou Bělorukou. Když však umíral, volal Isoldu Plavovlasou. Zemřeli spolu.

Tento keltský příběh o nesmrtelné lásce zfilmoval někdy ve čtyřicátých letech minulého století René Clair. Svět pohádek a mýtů je zaplněn samými zlatými vlasy. Proč? Řekyně a Římanky si pořizovaly světlé paruky z vlasů galských dívek. Zlaté paruky nosily i Egypťanky. Do té doby než hollywoodské platinové krásky zaplavily filmová plátna – první platinovou hvězdou byla Jean Harlowová, a než se staly symbolem sexu, byly světlé vlasy a světlá pleť symbolem mládí a nevinnosti.

Paruky jako móda

S parukami se setkáváme už v dávných mýtech. Když bůh Loki ze žárlivosti ostříhal Thorovu manželku, krásnou severskou bohyni plodnosti Sif, musel jí dát náhradou paruku z tepaného zlata, na které zlaté vlasy samy dorůstaly. Možná, že bohyni neostříhal ze žárlivosti na její krásu, možná, že potřeboval její životní sílu, která je vlasům přisuzována.

Paruky jako součást módy zavedla evropská aristokracie. Nejvíc poznamenaly konec 17. a začátek 18. století. Dosahovaly takové mohutnosti, že se tvář pod nimi téměř ztrácela. Vlasy splývaly v dlouhých kudrlinách až na ramena. Opustit soukromí bez paruky bylo v aristokratických kruzích a posléze i měšťanských nemyslitelné. Jen málo lidí si mohlo takový společenský prohřešek dovolit.Traduje se, že Maurice Quentin de la Tour, když maloval portrét markýzy de Pompadour, si tento společenský prohřešek dovolil. Aby se cítil pohodlně, odložil prý nejen paruku, ale uvolnil i límec. Z jeho autoportrétu lze vytušit, že se společenskými omezeními asi příliš nesvazoval. Působí na něm velice uvolněně.

Do života velkého světa nám dává nahlédnout detail obrazu Antoine Watteaua Gersaintův vývěsní štít, v němž zachytil atmosféru krámu obchodníka s obrazy. A ještě něco. Všimněte si, že paruku mají jenom pánové. Obrazy starých mistrů dovedou ledacos napovědět. V mužském světě měly paruky ze všeho nejspíš zakrýt plešatost.

Plešatost je problém

Není pochyb o tom, že kvalita vlasů je do jisté míry známkou našeho fyzického a psychického stavu. Nancy Etcoffová v té souvislosti zmiňuje vzpomínku Napoleonova sluhy na císařovo setkání s ruským carem Alexandrem. Důvodem k setkání byla politická situace v Evropě. Když jednání skončilo, vyměňovali si pánové zkušenosti s přípravky proti plešatění.

Proti plešatosti zatím nikdo žádný přípravek neobjevil. Podle obyvatel Nové Guineje je plešatost znamením, že plešatého duchové předků opustili.

Magická síla vlasů V Jindřicho-hradeckém kalendáři na rok 1884 se píše: "Vezmi z její hlavy vlas, ze své košile nit a vosk ze svíčky, která za hlavou umrlého svítí; udělej z toho svíčku a rozsvěť ji; přijde za tebou; zkušeno jest." Do jaké míry byly takové a jim podobné návody k získání přízně toho druhého brány vážně, těžko říct. Z dnešního pohledu to mělo význam spíš pro posílení sebedůvěry toho, kdo si přál, "aby za ním panna přišla".

Jisté je, že amulety z vlasů nejsou zapomenuty dodnes. Síla vlasů je nepochybná. Stejně jako nehty neustále dorůstají. Snad proto se jim přisuzovala magická síla. Když je Dalila Samsonovi odstřihla, svou sílu ztratil. Pramen vlasů, který Berenika, manželka Ptolemaia III. obětovala Afroditě, pomohl k jeho vítězství ve válce se Sýrií. Odtud také jméno jednoho z nejkrásnějších souhvězdí, Vlasy Bereniky. Vlasy vypovídají o vnitřní energii.

Otroctví módy

"My všichni jsme otroci módy a zpozdilých obyčejů. Mužský sobě musí podle zvyku již panujícího vlasy hned za nejprvnějšího mládí skoro u samých kořínků ostříhati nechat, an zatím při pohlaví ženském dlouhé vlasy vším právem zvláštní okrasou se nazývají. Dlouhé vlasy by zajisté vším právem víc slušely než dlouhé nehty u rukou, jakých sobě za nynějších dnů naši hejskové a hejskyně rovné drápům divé zvěře daleko přes prsty růsti nechávají." Tak se psalo v Litoměřickém všeobecném kalendáři roku 1840.

Móda byla odjakživa vrtošivá. Mnohdy až krutá, poroučela a jen málokdo se jí odvážil odporovat. Nejdelší vlasy nosily dámy koncem 18. století. Používaly různé vycpávky, nastavovaly je koňskými žíněmi, fixovaly pomádou nebo dokonce moukou. Účes byl dozdoben ovocem nebo třeba i bitevní lodí. Jak okolnosti vyžadovaly. V roce 1780 museli o metr zvýšit dveře katedrály sv. Pavla, aby dámy mohly procházet. Ostatně v šedesátých letech minulého století se vlasy také upravovaly pomocí příčesků a ženská móda velela – mohutný natupírovaný drdol, vyplněný, když nebylo nic při ruce, třeba silonovou punčochou. Nic nového pod sluncem. Na druhou stranu, pohlédneme-li například do prvního století n. l. v Římě, mohlo dojít k rozvodu, jestliže si žena vyšla ven bez zakrytých vlasů. Dórské ženy si v den sňatku vlasy ostříhaly, aby k sobě nepřitahovaly mužskou pozornost. Ostříhání byla i potupa. Třeba, když princezna Juana (narodila se v r. 1478), manželka Filipa Sličného, nechala jedné dvorní dámě, milence svého muže, její nádherné plavé vlasy, veřejně ostříhat. Juaninou babičkou byla Johana Šílená. Její syn Ferdinand se pak stal českým králem . Ale to už je jiná kapitola. Vlasy, masky, zrcadla jsou témata, v nichž se dá donekonečna pokračovat. Je v nich historie a i jistá filozofie.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.