V dětství a v mládí mě každých pár let pronásledovala noční můra. V tom snu jsem neviděla. Nebyla jsem docela slepá: obrazy poblikávaly, jako bych nedokázala udržet oči otevřené. Vší silou jsem se snažila mít je otevřené, ale nikdy se mi to nepodařilo déle než na pár sekund, pak všechno zase potemnělo. V tom snu jsem si vždycky připadala bezmocná a vystrašená. Snažila jsem se ale uplatnit v životě, i přes ten nepříjemný handicap.

Když se mi ten sen zdál naposledy, byl obzvlášť hrozný. Tentokrát jsem byla v nové škole a zoufale jsem se snažila najít cestu do třídy mořem studentů, v bludišti budov a schodišť a nic jsem neviděla. Když mi bylo osmnáct, k mému zděšení a úžasu se sen stal skutečností.

První měsíc prvního semestru. Byla jsem poprvé z domu a jako správná nová studentka jsem neustále něco hledala a zařizovala. Vstoupila jsem do sesterstva, žila jsem na koleji s dalšími studentkami na pokoji a nabrala jsem si spoustu učení.

Jednou v neděli jsem se probudila a cítila jsem strašnou bolest v levém oku. Už celé roky jsem nosila slabé kontaktní čočky a teď jsem už dva týdny používala ty, se kterými se dá spát. Pečlivě jsem se o ně starala, pravidelně jsem je oplachovala. Ještě před nástupem do školy jsem byla na prohlídce u očního lékaře, a ten mi řekl, že je všechno v pořádku. To ráno jsem si okamžitě sundala obě čočky a pokoušela jsem se znovu usnout, ale bolest byla příliš mučivá.

Za pár hodin jsem dostala strach, a tak jsem poprosila spolubydlící, aby mě zavezla do světoznámého Očního střediska Julese Steina.

Jeden z tamních lékařů mi oznámil, že mi čočka způsobila oděrku rohovky. Pak mi ale řekl, že oko se léčí nejrychleji ze všech orgánů. Prostě to zakryje a příští den to bude v pořádku.

Druhý den jsem přišla a doktor mi odstraňoval náplast. Pěkně jsme si povídali, já jsem se rozhlédla po ordinaci a zjistila jsem, že na levé oko nevidím. Jako bych na něm měla vrstvu vazelíny: viděla jsem světlo a tmu, ale to bylo všechno. Když jsem doktorovi řekla, co se stalo, okamžitě zvážněl. Prohlédl mi oko, pak se najednou zarazil a řekl: "Ehm, hned se vrátím."

Za chvíli přišlo pět doktorů. Jeden po druhém mi oko prohlíželi různými přístroji. Neřekli ani slovo. Za pár minut jeden z nich zahučel: "Ehm, hned se vrátíme," a šli se na chodbu poradit.

Proč se nechtěli radit přede mnou? Co se stalo s mým okem? Dostala jsem strach.

Po nekonečně dlouhé době se vrátili a vysvětlili mi, že "oděrka" byl ve skutečnosti vřídek, který se zanítil. Předepsali mi oční kapky a doporučili mi užívání každé dvě hodiny, i v noci. Každý den jsem chodila na kontrolu.

Následujícího měsíce bylo oko středem mého zájmu. Celý den i noc jsem kapala kapky, každý den jsem chodila na kontrolu. Podle toho, jak se ke mně lékaři chovali, jsem poznala, že mají obavy. V plné čekárně jsem nikdy nečekala déle než pár minut. Jakmile mě některý z doktorů uviděl, vzal mě na kontrolu přednostně. Mezitím jsem se pokoušela vést normální život. Chodila jsem na všechny přednášky a semináře, své kapky vždycky s sebou. S hrůzou jsem zjišťovala, že začínám vidět přesně jako ve svých strašlivých snech. Levým okem jsem neviděla nic a pravé bylo tak přetížené a přecitlivělé, že jsem ho neudržela otevřené! Takže jsem všechno viděla jen v záblescích. Byla jsem v nové škole a zoufale jsem se snažila najít cestu do třídy mořem studentů a schodišť.

Doktoři nezjistili, co způsobuje infekci. Prošla jsem řadou testů. Dokonce odebírali vzorky rohovky levého oka. Žádný výsledek. Prostě nevěděli, co se mnou mají dělat, a vřídek se nehojil.

Po třech týdnech mi konečně řekli, co se děje, řekli mi, proč mají obavy. Asi třicet dalších lidí na tom bylo stejně následkem dlouhodobého nošení kontaktních čoček. Ti lidé se už nevyléčili a přišli o zrak. Uplynul další týden a žádné zlepšení. Můj hlavní lékař, Calvin, mi řekl, že jestli se to do zítřka nezlepší, budu muset do nemocnice, aby mě mohli sledovat v průběhu dne. Ještě nikdy jsem v nemocnici nebyla. Společně s obavami o oči to byl důvod, proč jsem se rozhodla pro "nelogické" řešení. Začala jsem se modlit.

Vrátila jsem se domů, pustila jsem si uklidňující klavírní hudbu George Winstona a modlila jsem se jako nikdy předtím. Viděla jsem, jak do levého oka vstupuje bílé světlo, a představovala jsem si, jak se vřídek zaceluje. Dělala jsem to celou noc. Cítila jsem, že se něco stalo, protože jsem byla vyrovnaná a klidná a strach mě opustil.

Příští den jsem šla do ordinace se strachem z toho, jak Calvin rozhodne. Jeden pohled na mé oko, a nevěřil svým očím.

"Jak jste to dokázala?" zvolal. "Vřídek je napůl pryč!" Řekla jsem mu, co jsem v noci dělala. Měl radost. Mohla jsem jít domů a chodit do školy. Za týden vřídek zmizel docela, nezanechal ani jizvu.
A protože jsem svou noční můru zažila ve skutečnosti, už se mi o tom nikdy nezdálo.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.