Legendy jsou nedílnou součástí historie hradů. Pojmenování hradu Veveří pochází podle jedné z nich z první poloviny 11. století. Kníže Kunrad prý tehdy v těchto končinách pronásledoval jelena a na kopci si chtěl odpočinout. Psi začali náhle štěkat a kníže se šel podívat, co je tolik rozrušilo. Z mohutného dubu vyrazilo jako o závod obrovské množství veverek. Knížeti se krajina líbila a rozhodl se nechat na kopci postavit hrad, a ani veverky nepřišly zkrátka, nové sídlo pojmenoval Veveří.

Žijeme ve světle, ale přesto jsme obklopeni temnotou, jež zde existuje jako přirozená protiváha toho, co si lidé zvykli nazývat dobrem, krásou a láskou. Tato skutečnost má však svůj skrytý smysl – nedokázali bychom si vážit dobra, kdybychom nepoznali zlo, stěží bychom ocenili krásu, pokud bychom nezahlédli její odvrácenou tvář, nebyli bychom vděčni za sluneční paprsky, kdyby aspoň na pár okamžiků neochromil naši duši uhrančivý, hypnotizující osten temnot. Oba tyto protiklady by se však měly nacházet v rovnováze. Převáží-li jeden z nich, nastává chaos a proud našeho života je vržen nežádoucím směrem.

Jak jsme viděli v předcházejícím díle, promítáme naši vinu a zlobu na lidi, kteří mají schopnost rezonovat s našimi city, a tito lidé se stávají vhodnými obětními beránky.

Když jsem koncem loňského roku obdržela pozvání na koncert Vivat Comenius s protagonisty Štěpánem Rakem a Alfredem Strejčkem, konaný při příležitosti křtu výboru z Obecné porady o nápravě věcí lidských (křtu a knize Obecná porada o nápravě věcí lidských byl věnován článek v letošním čtvrtém čísle Phoenixu) v předvánoční vyšperkované Praze, netušila jsem, jak dalece a niterně mne v živě podaném přednesu zaujmou nejen hluboké, nadčasové a zároveň velmi aktuální myšlenky Komenského, ale hlavně mne oslovila forma podání spočívající ve skloubení s originálním a přitom citlivým hudebním zpracováním.

Za jástvím, které každý zná, je jáství jiné, Nadjá, jehož si normálně nejsme vědomi a které je onou tajemnou nepostižitelnou věcí, nazývanou duší nebo duchem. Toto Nadjá je nejniternější složkou lidské podstaty, nicméně tou nejzákladnější. Neosobní blaženost, z níž získáváme jen nepatrné náznaky, je vlastní onomu druhému jáství. Naše inspirace jsou tedy jen pouhými drobty, spadlými z jeho nikdy nekončící hostiny.