Každý z nás může v libovolné chvíli sledovat tok svých pocitů, myšlenek a představ. Pozorovat vření své mysli, k němuž někdy dochází i proti naší vůli a často bez našeho mimovolního přispění. Jako by naše mysl byla přetlakovým hrncem, z něhož spontánně unikají emoce, nápady, představy, nad nímž se zcela samovolně vznášejí naše úzkosti, naděje či strach z pomíjivosti.

Samozřejmě, že drtivá většina z nás dokáže tento nepřetržitě tryskající mocný niterný proud do jisté míry analyzovat a usměrňovat – například jej zrychlovat, zpomalovat, nebo dokonce na jistou dobu pozastavit. Někteří z nás se časem naučí také přeměňovat tok tohoto proudu, čímž zásadně usměrňují svoji osobnostní charakteristiku a mnohdy si tak konstituují novou, zcela odlišnou osobnost, než s jakou se zrodili, než jaká jim byla rodinnou i školní výchovou vnucena.

Pokud se chceme o sobě něco vskutku podstatného dovědět, můžeme prostřednictvím informací načerpaných z vlastního niterného zázemí provést takzvanou autopsychoanalýzu. K tomu je však zapotřebí poctivě zjistit, jaké nejpodstatnější vnitřní popudy rozněcují či utlumují naši psychiku. Jaké aktuální nebo trvalé emoce, myšlenky a představy hýbají v jistém období naším vědomím a vytvářejí z nás akcentovanou osobnost, osobnost s neopakovatelnou charakteristikou, osobnost veskrze originální. Podaří se nám to ovšem pouze v případě, když si nebudeme lhát, když se nebudeme pokoušet obelstít sebe sama a když stanovíme objektivní kritéria pro posouzení vlastních nerozvinutých předností a zejména pak nedostatků ukrývaných v hlubině vlastního nitra.

Když někteří lidé pohlédnou pozorněji do svého vědomí, naleznou tam například jen klid a jas. Další naopak mohou vnímat pozoruhodnou netrpělivost a nedočkavost, pociťovat potřebu časté citové proměny, případně potřebu neustálé obměny vnějších životních kulis. Aby pro takové neklidné osobnosti vnější svět nezevšedněl, musí se z jejich vůle čas od času proměnit, takže tito lidé například svoje staré a už nepříliš fungující citové vazby rozruší a na jejich troskách postaví city nové, city zdánlivě zcela svěží. Takoví lidé se pak často rozvádějí, provokují konflikty s partnery, mění zaměstnání i přátele, vyhledávají dobrodružství, rádi cestují, často se stěhují a mění v bytě tapety, třebaže jsou ještě čisté. S oblibou přemísťují nábytek a při dovolené nevydrží na jednom místě ani týden.

Touha po změně je znakem všedního nitra jedince a nespokojenosti se sebou samotným

Zajímavým faktem je, že podstatou obdobné touhy po změně není ani tak realita objektivní všednosti vnějšího prostředí, ale spíše fakt individuální psychické sterility a objektivně všedního nitra těchto jedinců. Takoví lidé jsou znuděni spíše sami sebou a svou vlastní všedností než například svými bližními. Nevědí rovněž, že pocit životního štěstí by měl být zakotven především v hlubině jejich vlastního nitra. Oni jej však mylně hledají spíše v hmotných statcích a ve vnějším prostředí, jehož častá proměna je má aspoň na chvíli zbavit onoho sebeznudění a pocitu životní nenaplněnosti. Domnívají se, že k občerstvení jejich vědomí dojde záhy po změně vnějších kulis, proto často obměňují například ošacení, nábytek, koberce, automobily, manželky či milenky. Jenže například už výzkum dr. Spielové (Agresivita a nemoci, 1987) prokázal za pomoci standardizovaných projektivních diagnostických metod, že lidé, kteří se více než dvakrát rozvedli, jsou v hlubině vlastního nitra spíše než s životními partnery nespokojeni sami se sebou.

Někteří lidé při důsledné a poctivé duchovní autoanalýze vskutku zjišťují, že jejich základní psychické naladění je zaměřeno vůči jiným spíše nepřátelsky, popřípadě že jsou agresivní vůči celému světu. Ve svém nitru objevují pak časté pohnutky k agresi a ke zcela konkrétním projevům nepřátelství, snadno se uzavírají vstřícnosti jiných a vehementně se snaží zabránit jakékoli pozitivní komunikaci. Obecně tyto osobnosti označujeme například za aktuálně stresované, za agresory, za paranoidní či explozivní psychopaty, za osobnosti sociálně nepřizpůsobivé, za duševně nemocné, nebo dokonce za kriminální živly. Dr. Spielová prokázala, že všichni takto agresivně založení lidé jsou podstatně častěji nemocní než lidé smířliví, komunikativní a psychicky trvale dobře naložení. Prokázala rovněž fakt, že agresoři dříve umírají a ani přes vehementní snahu nedosahují trvalejších životních úspěchů. Spielová ve své práci kupodivu cituje a parafrázuje některé věty z Evangelia svatého Matouše, jejichž neakceptování způsobuje mnoha lidem, ať už věřícím nebo nevěřícím, významné zdravotní potíže. Nemusíme se však obávat jejího religiózního přesvědčení a případné křesťanské agitace, protože následné vysvětlení dr. Spielové má sugestivní logiku. Napsala:

• Kdo se na bližního hněvá, sám se stane příčinou hněvu 

• Neodporuj zlému

• Jestliže odpustíš poklesky jiným, budou i tobě odpuštěny 

• Nesuď, abys sám nebyl souzen

• Napřed vyjmi břevno ze svého oka a teprve pak mrvu z oka svého bližního 

• Udeří-li tě do pravé líce, nastav i druhou 

• Miluj ty, kteří tě nenávidí, kteří tě utiskují, kteří se ti protiví

• Kdo zhřeší byt’ myšlenkou, ten už zhřešil v srdci svém

• Pros a dostaneš, hledej a nalezneš, tluč a bude ti otevřeno

• Nestarej se vůbec o zítřejší den, ten se o sebe postará sám

• Posti se, protože život je více než pokrm a tělo více než oděv

• Kdo potřebuje pomoc, od toho se neodvracej.

Kristus byl geniální bioenergetik

Spielová následně odmítá připustit, že by v případě citovaných vět šlo pouze o nezávazná a zcela omšelá mravní ponaučení. Vědeckým jazykem naopak nabádá k přesvědčení, že důsledná aplikace právě těchto myšlenek může z našeho života vykořenit současně nadměrné množství agresivity a nepřátelství mezi lidmi. Zdůrazňuje, že ti lidé, kteří ve svém životě důsledně aplikují praktická ponaučení těchto zásad a upřímně je přijali za svoje životní krédo, se vlastně trvale pokoušejí o pozitivní energetickou regulaci psychiky. To by pak ve skutečnosti znamenalo, že Kristus nebyl pouze spasitelem duchovním, ale i prvním či druhým geniálním bioenergetikem. A nebudeme asi daleko od pravdy, protože Kristus se vskutku nezabýval jen kázáním, ale i uzdravováním jinak nevyléčitelných osob. Jako terapeut se zaměřoval především na vážně nemocné jednotlivce, ale léčil i celé skupiny. A svými veřejnými kázáními v Galileji, Judeji, Jeruzalémě a Zajordání povyšoval ony mravní zásady, známé ostatně v odlišných souvislostech už z Mojžíšovy či Buddhovy éry, především na všemocné terapeutické principy. Dr. Spielová soudí, že Kristovi tenkrát opravdu nešlo jen o hlásání obecné morálky nebo o ustavení vlastní mravné církve, ale spíše o masové prosazení terapeutických principů, nastolujících duchovní a fyzické zdraví v masách obyvatel. Jednalo se mu o ono zdraví, jehož principy byly postulovány překvapivě spolehlivě právě skrze hlásanou morálku a mravní ponaučení. V Kristově interpretaci dobré a laskavé slovo zázračně léčilo, ale naopak křivá a nepřátelská myšlenka mohla i zabít. Svědkové jeho působení hodnotili mnohé terapeutické efekty veřejně předvedené Kristem jako nepochybné zázraky, jež mohly mít původ toliko v boží vůli, nastolující na Zemi nebeský řád.

Konkrétní osud pana Jamese a jeho útěk z "hrobníkovy lopaty"

Ve své práci Spielová uvádí příklad jakéhosi pana Jamese J., jenž už od svého sedmatřicátého roku trpěl poruchami hybnosti, silnou cukrovkou a posléze byl postižen i srdeční mrtvicí, takže byl vyřazen ze zaměstnání ještě před dosažením své pětačtyřicítky v roce 1986. Jednalo se o bývalého, svého času úspěšného manažera jedné balírenské firmy, který mezi svými podřízenými proslul tvrdým zacházením, nepřátelskými a konfrontačními postoji a častými zuřivými odsudky nejenom svých konkurentů a kritiků, ale i vlastních příbuzných a blízkých spolupracovníků. Podle svědectví jednoho z akcionářů oné firmy si v přítomnosti pana Jamese J. nikdo nemohl být jistý tím, že jím nebude slovně napaden, zkritizován nebo zesměšněn. Lidé se panu Jamesi J. vyhýbali, jak jen mohli, a i nadřízení s ním neradi přicházeli do styku, snad v dojmu, že by se mohli nějak "umazat" od jeho trvale tryskající osobnostní zášti.

Pan James J. byl tedy zcela vyřazen z pracovního procesu, což pro něho bylo doslova pohromou. Žil vlastně jen tím, že dvacet hodin denně pracoval a nemusel tedy vůbec myslet sám na sebe. Jeho osobní lékař J. K. Harrison mu navíc ještě sdělil, že mu už nezbývá mnoho života a že by se proto měl namísto pokusů o návrat do zaměstnání spíše obrátit s modlitbami k Bohu a začít prosit o odpuštění za svoje "hříchy".

"Ale já přece v Boha nevěřím," namítl pan James J. "A jak by mi navíc mohl odpustit někdo, kdo vůbec neexistuje?"

"To přece vůbec nevadí," zasmál se dr. Harrison. "Vy si jednoduše představujete Boha nehodnověrně, a proto v něj nemůžete uvěřit. Zkuste tedy všechny svoje představy potlačit, to zpočátku úplně postačí. Nejdříve se pokuste jednoduše analyzovat vše, čím jste se v životě provinil, a v duchu poproste o odpuštění všechny, jimž jste od svého dětství až do dnešního dne přeložil přes cestu třebas jen pouhý vlas. Vzpomeňte si na všechny, jimž jste ublížil byť jen skrytým vnitřním odsudkem. Na ty, jimž jste potají přál neúspěch, selhání, nemoc a případně i smrt. Na všechny konkrétní, ale i bezejmenné osoby, které jste uvnitř svého nitra nenáviděl jen proto, že se vám jakkoli postavily do cesty. Vaše nemoc není totiž vůbec způsobena žalostným stavem orgánů a těla, ale především předchozí produkcí negativních emocí a myšlenek, jež se z éteru zpětně vrátily do vaší duše a teď se tak hmatatelně zrcadlí v neduzích vašeho těla. A Boha z toho můžete na nějaký čas klidně úplně vynechat, protože zpytování svědomí a projevená lítost nad citovými i myšlenkovými poklesky je vlastně přímou cestou k Bohu. Přiznání osobní viny je prospěšná pokora a efekt případné prosby za odpuštění brzy zformuje vaši představu o božské podstatě věcí, jimiž jsme obklopeni. A vy tomu božskému, až je konečně zahlédnete, dáte vlastní tvář. Uvěříte ve vlastního boha, což tohoto právě stvořeného boha i vás naplní uspokojením."

Dr. Spielová sledovala další životní osudy pana Jamese J. s nevšední důsledností a dál o nich píše:

S panem Jamesem J. se v následujících týdnech udály překotné změny, o nichž později sám vypověděl: "Co jsem mohl dělat? Měl jsem strach ze smrti a chytal jsem se každého prostředku, který by mě aspoň na několik týdnů či měsíců mohl ochránit. Začal jsem nejdřív s dietou, ale ta nepřinášela valné výsledky. Zuby nehty jsem se přesto bránil myšlence, že bych se snad měl léčit podle doporučení dr. Harrisona. Vždyť ten pán ve mně neviděl trpící a umírající lidskou bytost, hodnou účasti a soucitu, ale pouhý karmický případ. Podle něho jsem musel zemřít v důsledku svých provinění – kvůli způsobu svého života. Všechno jsem si prý způsobil sám svou psychickou akcentovaností, zlobou a neochotou stát se mírumilovnou součástí celku a měl jsem za to zaplatit nemocí a předčasnou smrtí. Podle Harrisona jsem svou agresivitou nenastoloval mezi lidmi pořádek, jak jsem si myslel, ale prý jsem všude, kam jsem vstoupil, vytvářel chaos. Podle něj mě Bůh exkomunikoval a uvrhl mě do nemoci, a když jsem se ze své situace nepoučil, tak mě poznenáhlu odstraňoval ze světa, podobně jako myslivci likvidují škodnou zvěř v dobře spravovaném lese. Já tedy byl podle mínění pana profesora, který chodí dvakrát týdně do kostela a žije podle příkazů evangelia, onou škodnou, jíž bylo zapotřebí se zbavit! Jemu se to smálo, když už se dožil sedmdesáti pěti let a měl za sebou kariéru úspěšného a obdivovaného muže. On si mohl dovolit být upřímný ve svých odsudcích, a dokonce prý už nesměl lhát žádným hříšníkům. Já ale byl o třicet let mladší, umíral jsem bez sebemenší příznivé vyhlídky a on mě přitom zvědavě pozoroval jako králíka, který byl vhozen do terária k hladové krajtě. Sledoval, co se mnou blízká smrt udělá, chtěl vědět, zda se zlomím strachy, zda budu pištět hrůzou, zda pak dobrovolné skočím krajtě do chřtánu."

"Narodíte se znovu, když se nebudete kát," přesvědčoval mě. "A znovu budete nucen takhle bídně zemřít, když v této chvíli nepochopíte princip své viny, když se ji nepokusíte odčinit."

Držel jsem hladovku pět nebo šest dnů a potom jsem znovu dostal záchvat mrtvice. Zbývalo mi jen pár dnů života a já si připomněl dr. Harrisona s jeho očima. S očima, jež mohly být klidně odrazem vědoucího božství, jemuž jsem se odmalička pouze vysmíval. Nakonec jsem Dr. Harrisona přece jen poslechl a začal jsem s pokorou i s modlením podle jeho doporučení. Modlil jsem se upřímně, leč přesto bez víry v Boha, protože jsem už nic nemohl získat ani nic ztratit, ale kupodivu překvapivě brzy jsem nalezl úlevu. Modlil jsem se pak celé dny a noci. Modlil jsem se za sebe a později také za jiné. Modlil jsem se za mrtvé rodiče, za svoje žijící sourozence i za spolupracovníky, v nichž jsem nakonec viděl jen své bližní a nikoli už svoje konkurenty a nepřátele.

Rozpory v naší duši způsobuje jen naše negativní energie

Lidé totiž nejsou objektivně hodnotitelní jen podle křivých vzorců našeho nitra. Když se svoje niterné šablony pokusíme narovnat, zobrazí se nám svět automaticky ve zcela jiném světle.

Za nějaký čas jsem vskutku na vlastní kůži pochopil, že rozpory v našich duších jsou způsobovány zejména produkcí negativní energie. Že agrese, kterou svou myslí vysíláme do éteru, se do našich myslí vrací rozhojněna a zasahuje nás stejně rychle a tvrdě jako bumerang. Harrison měl pravdu v tom, že nemoc jsem si přivolal sám tak zákonitě, že by to žádný hybatel nemohl učinit spravedlivěji.

Mnohadenními modlitbami jsem tuto uchovanou a posílenou negativní energii svého nitra nejprve jen retušoval a utlumoval, ale posléze i odbourával, a to i směrem do minulosti. Jednoduše jsem si představoval všechny ty osoby, jimž jsem během svého života ublížil, anebo ty svoje bližní, kteří podle mého názoru kdysi ublížili či ukřivdili mně. Všechny jsem je jednoho po druhém a bez pýchy v srdci poprosil, aby mi odpustili, že jsem se na nich nějakým způsobem provinil nebo že jsem jim zavdal podnět k tomu, aby se oni provinili na mně.

Moje nitro se zvolna osvobozovalo od agrese a já najednou prožíval pocit neskonalého uvolnění. Jako by se moje duše vymaňovala z černého hávu. Prosvětlovala se. Prožíval jsem opojení z vědomí, kolik mírumilovného jsem toho naráz v sobě nacházel, objevil jsem ve svém nitru doslova důl pozitivních citů, který byl po celý předchozí život zablokován mou vlastní negativistickou hlušinou. Nyní jsem z něj těžil a těžil jsem důkladně. Začalo se mi dařit lépe, mohl jsem dokonce vstát z nemocniční postele. Za další měsíc mne propustili do domácího ošetřování. Já jsem však s modlitbami neustával. Uvěřil jsem, že Bůh je něco, co přijímá moje modlitby, co na ně reaguje, něco nesmírně logického a spravedlivého.

A za další měsíc jsem se směl procházet po ulicích a navštívil jsem dokonce dr. Harrisona, abych mu poděkoval za jeho někdejší rady. "To ne já vám, ale vy sám jste si zachránil život," odpověděl mi. A když jsem potom potkával některé osoby, které jsem nedávno v duchu prosil za odpuštění, usmívaly se na mě, jako by rozpoznaly, že mezi námi došlo k energetické očistě a že spolu nemáme nevyřízené účty. Usmívaly se a projevovaly se mnohem přátelštěji, než kdybych je případně prosil za odpuštění mezi čtyřma očima.

Moje prosby vyslané do éteru a určené oněm konkrétním osobám našly tedy nepochybně svoje adresáty a zapůsobily účinněji, než bych to dokázal při osobním rozhovoru."

Každé provinění je možné napravit, každou vinu odpustit

Dr. Spielová analyzuje případ Jamese J. i z hlediska klinického obrazu nemoci. Poté, co se zbavil trendů k agresivitě a oprostil se od předchozích pocitů provinění za vše, co svou agresivitou způsobil, se podstatně upravila jeho pohyblivost, takže nakonec dokázal chodit bez francouzských holí, s jejichž pomocí se probíjel světem posledních deset let. Rovněž příznaky cukrovky u něj zcela vymizely a také rány po dvou infarktech na srdci se velice dobře zajizvily. Nemoc je provinění, napsala dr. Spielová. A každé provinění je možné napravit. Vinu lze vždy odpustit. A jsme to povinni učinit všichni. Musíme poprosit o odpuštění. A jsme rovněž povinni odpustit jiným, ale umět odpustit také sobě.

Dr. Spielová však sledovala také osoby, které se naopak projevovaly vůči svému okolí vstřícně, neagresivně a rády se staraly především o prospěch ostatních. Mezi nimi nalezla například léčitele, samaritány, kazatele, filantropy, misionáře, řádové sestry, nezištné pečovatelky a dobré sousedy, kteří kdykoli přispěchali jiným na pomoc. Zjistila, že tito lidé na rozdíl od jiných doslova kvetou zdravím, projevují se zejména dobrosrdečností a vesměs se dožívají vysokého věku. Můžeme však za to, že někteří z nás jsou agresivní a u jiných se naopak projevuje dobrosrdečnost, laskavost a nadprůměrná ochota ke komunikaci? Jak to, že jeden projevuje vůči okolí nesmiřitelnou nenávist a druhý naopak lásku? Někteří lidé trpí často depresemi a projevují se psychickou nehybností a neochotou k jakékoli proměně, jiní jsou jakoby bez příčiny vystavováni nepřetržitému psychickému utrpení, které zdánlivě nemá zdroj v konkrétních vnějších událostech, ale spíše v jejich nitru. Jak je možné, že jsou v psychice jednotlivých lidí tak neuvěřitelně propastné rozdíly? Jak to, že jeden člověk je od narození ve svém psychickém rozpoložení, tedy ve svém každodenním subjektivním dojmu šťasten, zatímco nitro druhého člověka produkuje dennodenně spíše opačné pocity? Jak to, že psychické naladění jednoho člověka je přínosem pro lidstvo, zatímco nitro druhého přináší ostatním jenom zmar a zkázu? Kdo nebo co určuje psychickou kvalitu jednotlivých lidí? Proč se někteří z nás chovají tak akcentovaně, až se pro ostatní stanou nesnesitelní?

Projevy nepřátelství a agrese organizují osobnosti nesmírně slabé

Obecně platí, že například projevy nepřátelství a agrese vůči okolí a vůči svým bližním neorganizují ani tak osobnosti silné, jak by se na první pohled zdálo, ale spíše osobnosti nesmírně slabé. Lidé zuřiví a agresivní, vůdci a reformátoři, nekomunikativní osoby a všichni s nesmiřitelnými postoji vůči světu nejsou ve skutečnosti vůbec silní, ale naopak slabí a lehce zranitelní. Zkušený pozorovatel snadno pozná, že tito lidé svými nepřátelskými aktivitami jako by volali o pomoc a vyjadřovali tak zřetelně zásadní nespokojenost se sebou, a ví, že by se tedy vyplatilo nějak jim pomoci. Méně zkušení posuzovatelé se však vůči nepřátelským aktivitám těchto lidí aktivně brání, čímž vzniká zjevné nedorozumění a začíná marný, naprosto zbytečný a navíc oboustranně velice škodlivý zápas. Boj, jehož průběh vyústil v mnohou nelichotivou událost lidských dějin, jak to známe nejen z učebnic historie, ale i z vlastních zkušeností.

Naopak duševně spíše silní a hodnotní lidé nejsou navenek nikterak nápadní, protože dostatečná osobnostní stabilita nepotřebuje publikum a projevuje se především v další pozitivní transformaci sebe sama, takže se velice často stává, že si zcela mimořádných osobností za celý jejich život vůbec nevšimneme anebo jejich přínos hodnotíme naprosto zkresleně.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.