Laos byl v 19. století součástí bývalé francouzské Indočíny a dnes patří k nejméně rozvinutým zemím jihovýchodní Asie. Má však bohatou a podivuhodnou historii, sahající do dob daleko před našim letopočtem. V současnosti je lidově demokratickou republikou s komunistickým zaměřením, přesto zachovává staré tradice vycházející z buddhizmu, který je v zemi převažujícím náboženstvím. Potkat se s buddhistickými mnichy a navázat s nimi přátelský rozhovor není nic mimořádného. Navíc může být pro našince zajímavým poučením.

Mniši na řece Mekongu

Jeden z největších veletoků světa – Mekong protéká celou zemí a je hlavní dopravní tepnou Laosu. Železnice tu neexistuje a silnic je v zemi hor a řek málo. A tak i my se vydáváme od hranic s Thajskem v jeho nejsevernějším výběžku, zvaném Zlatý trojúhelník, na dvoudenní plavbu o délce 300 km po mnohde divoké a vždy kalné vodě, deroucí si cestu jinak těžko prostupnou džunglí. Našim cílem je bývalé hlavní město Luang Prabang. Nejprve nás ale čeká staré přístavní město Huay Xai, ovládané od nepaměti čínskými obchodníky. Z thajské strany sem přijedeme po vodě trajektem. Celní odbavení probíhá ve zmatku a změti několika jazyků, hojně zavlažované tropickým slejvákem, připomínajícím provazy vody padajícími shůry. Dokupují se poslední zásoby na celodenní plavbu na lodi, kde obvykle není co koupit k jídlu ani k pití. Stará loď pojme asi padesát lidí včetně nákladů zboží, které s sebou domorodci převážejí. V poslední době však mezi pasažéry přibývá turistůbaťůžkářů ze všech končin světa, kteří soutěží o místo na tvrdých lavicích tradičního plavidla. Vždyť dobrodružství velké řeky je tak lákavé! Nastupuji mezi posledními, a tak pro mne zbude jen část rohože, rozložená na přídi. Zouvám opánky a pod hlavu a záda podkládám batoh k pohodlnějšímu přebývání. Čeká mne zajímavá společnost. Rohož sdílím s laoskou rodinou sestávající z dědečka, babičky s malým vnoučetem na rukou, otcem a mladou maminkou, očekávající další rodinný přírůstek. Zdravíme se obvyklým "Sábai-di"– dobrý den, ale jinak si rozumíme jen pohledy.

Vedlejší rohož a kousek prkenné podlahy patří pěti mladým mnichům. Brzy navazujeme rozhovor o tom, odkud přicházím a kam jedu. Po čase listuji v učebnici buddhizmu, vydané v anglickém Cambridge a k tomu dostávám výklad, vedený perfektní angličtinou o čtyřech vznešených pravdách. Dovídám se, že první ženskou buddhistickou mniškou byla princezna Payabathi Katami a že v Laosu, kde je domovem théravádový buddhizmus, najdeme dva druhy mnichů. Jsou to jednak tzv. městští mniši, kteří žijí v klášterních společenstvích uprostřed měst a nosí oranžová roucha, a jednak tzv. lesní mniši, kteří se uchylují do samoty jeskyň, obklopených džunglí, nosí hnědá roucha a jsou všeobecně velmi vážení. Když požádám mnicha, který nejčastěji ke mně hovoří, aby mi napsal své jméno, překvapí mne jeho reakce. "Polož tužku a papír na rohož, abych je mohl užít. Složil jsem slib čistoty a nesmím se přímo dotknout věci z rukou ženy. Navíc už nemám jméno, jsem pouze mnich Chanthaket." Chtěla bych, aby mi požehnal malý amulet s Buddhou, upravený jako přívěsek. Koupila jsem ho v thajském Bangkoku na trhu amuletů s úmyslem dát ho na památku jednomu z mých synů. Mnichu Chanthaketovi se přívěsek líbí. Říká, že přináší štěstí lidem, kteří ho nosí. Také takový měl, ale ztratil ho. V tu chvíli pomyslím na to, že ten ušlechtilý dvaadvacetiletý chlapec by mohl být také mým synem. Pokládám malého Buddhu na rohož a prosím, aby si ho vzal. Nechce tomu uvěřit a několikrát opakuje: "Really, really – skutečně?!""Jen jediný z pěti chlapců v oranžovém rouchu se mnou za celý den nepromluvil. Sedí v meditační pozici, otevřenou pravou ruku složenou v levé, očima sleduje ubíhající vodu a nad ní neprostupnou, úchvatnou zeleň tropické džungle. I já tam hledím, spínám ruce a v duchu se modlím. A k přímluvným modlitbám za své syny řadím též jednoho laoského mnicha…

Novici z kláštera v Luang Prabangu

Po dvou dnech plavby se zastávkou na nocleh v rustikální vesnici Pakbengu uprostřed džungle, kde se na noc vypíná elektřina a kde člověka budí ráno kohoutí kokrhání, vystupujeme v Luang Prabangu. Je to město, jakých je už na světě málo. Ve 14. století bylo metropolí mocného království Lan Xang. Z dob zašlé slávy v něm zbylo 32 klášterů a chrámů. Svědčí o tom hlavní ulice, kde míjíte jeden chrám za druhým i posvátná hora Phu Si, dominující čtyřicetitisícovému městu na soutoku Mekongu a řeky Nam Khan. Výškové budovy moderních velkoměst se tu nenajdou. Vyskytují se zde jen jednopatrové či dvoupatrové domy, vystavěné převážně z tvrdého týkového dřeva, zdobeného náročnými řezbami a obklopené zahrádkami se svěžími barvami květů orchidejí. Není divu, že je tato všeobecná malebnost a poklid uprostřed městské zeleně palem a kvetoucích ibišků chráněna od roku 1995 jako vzácné kulturní dědictví UNESCEM. Směrem na severozápad na břehu řeky našel své místo na počátku 20. století královský palác, přeměněný za revoluce v roce 1975 na muzeum. Jsou tu památky na posledního krále Sisavang Vatthanu, který byl i s rodinou internován v jedné jeskyni na severu země, kde později zemřel. Zvláštní místnost je vyhrazena pro kultovní 83cm vysokou Buddhovu sošku ze zlata, stříbra a mědi, nazývanou Pha Bang, která je považována za ochránce města.

Vydávám se též opačným směrem k jihovýchodu. Tam za velkou zdí stojí komplex budov Wat Visunnarath, postavený na počátku 16. století, který je nejdéle fungujícím klášterem ve městě. V něm byl také více než dvě stě let uchováván vzácný Pha Bang. S nadcházejícím večerem zaznívá zvuk velkého gongu, svolávající mnichy k večerní modlitbě. Nesměle pozoruji dění zpovzdálí až do chvíle, kdy mne přijdou pozvat dva chlapci ve věku 12 a 15 let, ustrojení v charakteristickém žlutooranžovém šatu, do ústřední svatyně k účasti na modlení. Po něm společně obcházíme posvátný prostor a chlapci mi podávají výklad o nakupených relikviích. Jsou tu nezvyklé sošky stojících buddhů, kteří přivolávají déšť pažemi i vypnutými prsty rukou směřujícími k zemi, jako by přitahovaly životodárnou vláhu na rýžová políčka prosebníků, i dřevění buddhové s oběma rukama vztaženýma dlaněmi vpřed, výmluvně vyjadřující konec rozepří a bojů. Uprostřed pak trůní socha velkého pozlaceného Buddhy v meditační pozici. V oknech jsou umístěny tmavé dřevěné sloupy s vyznačenými prstenci, které se sem dostaly až z kambodžského Angkor Watu, největšího uskupení chrámových staveb Asie.

Nastává chvíle pro bližší vzájemné seznámení. Moji mladí přátelé nejsou ještě mnichy, i když jsou už v klášteře od svých šesti let. Získávají tu výchovu a vzdělání, které by jim chudí rodiče jen těžko mohli jinak zajistit. Mnichy se stanou až po přísných zkouškách po letech studií, někdy ve věku dvaceti let. Zatím promlouvám jen s novici Khamem a Bivolem, znají dobře anglicky a vyznají se v mnoha naukách. Kham mi dává dokonce svou e-mailovou adresu, abychom si mohli vyměnit pozdravy a poslat zprávy po mém návratu domů. Loučím se s chlapci a oni odcházejí k večernímu studiu a nočnímu odpočinku. Ráno v půl šesté budou spolu se svými druhy vycházet ze zdí kláštera, aby v dlouhé řadě v rychlosti obešli známé ulice a domy a dali jejich obyvatelům, převážně hospodyním, obsluhujícím je vkleče, příležitost k dobrým skutkům. Dostanou totiž každý do své misky vařenou rýži, případně vylepšenou masem a zeleninou. V klášteře se pak o dary rozdělí s tím, že jejich poslední jídlo připadne na pravé poledne.

Novic od Zlaté stúpy ve Vientianu

Dnes více než půl milionový Vientiane vystřídal ze strategických důvodů v polovině 16. století jako hlavní město Luang Prabang. Od 19. století až do poloviny 20. století byl také centrem francouzské koloniální moci v zemi. Nechybí mu snad nic z atributů současných světových metropolí, jen budovy bank nejsou tak velké, supermarkety tak rozsáhlé a dopravní ruch tak nasycen, takže tu vládne spíše přátelské prostředí maloměsta. Člověk se necítí osamocen a rád vyjde na nábřeží Mekongu se záplavou restaurací, kde může příjemně posedět a vychutnat neopakovatelný západ slunce nad řekou. Kdo navštíví střed města, často vystoupí za krásným panoramatickým výhledem na věž Patuxai, kterou postavili Laosané svým padlým hrdinům po vzoru pařížského vítězného oblouku teprve v roce 1960, jako by chtěli dokázat, že na to také mají.

Opravdovou dominantou města a symbolem celého Laosu je však Zlatá stúpa, zvaná Pha That Luang. Je vysoká 45m a září zlatě do všech světových stran. Stavbu zahájil v roce 1566 slavný král Setthathirat, za jehož panování nastal věk nebývalé prosperity. Kdysi ji obklopovaly čtyři kláštery, z nichž zbyly po thajském a barmánském plenění pouze dva, severní Wat That Luang Neua a jižní Wat That Luang Tai. Přicházím před setměním, kdy poslední sluneční paprsky dodávají stúpě mimořádný odstín zlatě modré až nadpozemské krásy. V sousedním klášteře opět nastává čas modliteb a já dostávám pozvání k účasti. Cítím se zvláštně obdařena a vyznamenána vstřícností buddhistických mnichů. Klášter patří nejvyššímu představiteli laoského buddhizmu a žije v něm pětapadesát mnichů a noviců. Jeden z noviců, tentokrát už dvacetiletý čekatel mnišského důstojenství, se mne po modlitbě s ochotou ujímá a vypráví něco z historie a symboliky posvátné stavby.

Místo, na kterém stojí Pha That Luang, bylo od pradávna posvátné. Podle legendy už ve 3. století před Kristem tu vyslanci indického krále Ašóky, velkého šiřitele buddhizmu, postavili stúpu nad vzácnou relikvií Buddhovy hrudní kosti. Od dob krále Setthathirat je stavba reprezentací posvátné hory Méru na zemi. Mnoho asijských národů věří, že Méru je středem vesmíru. Proto také čtyřhranná koncepce Pha That Luang, vycházející z přibližně čtvercové základny o rozměrech 68 krát 69m, znázorňuje čtyři světové strany, obklopující zdi znamenají vrcholy uzavírající vesmír a dnes už neexistující vodní příkopy, vzdálené jeden a půl kilometru od samého středu stúpy, měly představovat oceány. Procházka okolo posvátné stavby, která má tři různé architektonické úrovně, přístupné na každé straně branou s krátkým schodištěm, má být pro poutníky příležitostí ke kontemplaci. Na první úroveň, zdobenou 323 obřadními kameny, se vstupuje první modlitební branou. Druhá úroveň je vyzdobena 120 kamennými okvětními lístky posvátného květu lotosu, znamení čistoty. Navíc je zde 30 malých stúp, symbolizujících 30 buddhistických dokonalostí, počínaje dáváním almužny. Uvnitř těchto stúp byly původně umístěny zlaté lístky a malé zlaté stúpy. Ty však odnesly čínské hordy, zvané "černé prapory", při plenění v 19. století. Stavbu završuje na třetí úrovni kamenný banánový květ, připomínající vůbec první buddhistickou stúpu v indickém Sandhi. Celá stavba pak symbolizuje lotosový květ, který, podobně jako lidské bytí, vyrůstá z bahna a bídy země, může však vyspět k dokonalosti, čistotě a kráse osvícení.

Když píši tyto řádky už doma ve své pracovně, pohlížím chvílemi na temnou noční oblohu, ozářenou listopadovým úplňkem. Připomínám si novice od Zlaté stúpy ve Vientianu, který mne před několika dny tak srdečně zval na blížící se slavnost Bun That Luang, připadající na úplněk 15. listopadu 2008. To jde posvátné procesí okolo vyzdobené, zářící Pha That Luang a tisíce buddhistických mnichů z celého Laosu dostane do svých misek almužnu v podobě jídla. Ostatní poutníci přitom nesou své obětní dary jako miniaturní chrámky, vytvořené z banánových listů a různých květů a lepí rýžové koule na stěny svatyně coby výraz díků zakladateli města králi Setthathirat, jehož socha shlíží na svůj lid ze zlaceného piedestalu před hlavním vchodem. Alespoň v duchu tam někde pokorně stojím a děkuji za nová přátelství.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.