Za jástvím, které každý zná, je jáství jiné, Nadjá, jehož si normálně nejsme vědomi a které je onou tajemnou nepostižitelnou věcí, nazývanou duší nebo duchem. Toto Nadjá je nejniternější složkou lidské podstaty, nicméně tou nejzákladnější. Neosobní blaženost, z níž získáváme jen nepatrné náznaky, je vlastní onomu druhému jáství. Naše inspirace jsou tedy jen pouhými drobty, spadlými z jeho nikdy nekončící hostiny.

To jsou slova Paula Bruntona, anglického filozofa první poloviny minulého století, který se věnoval celý život hledání Nadjá. Nazval tak i jednu ze svých četných knih. Hledá a nachází v nich cesty, jak objevovat schopnosti, jimiž je člověk nadán, i když dnešní více či méně materialistická doba jejich zkoumání nepřeje. Jen občas "Boží Ticho poruší své posvátné mlčení a vyšle do světa člověka, své nekonečné poselství Naděje. Takto je "Slovo tělem učiněno" a v něm povstávají ti, kdo nám připomínají, čím se můžeme stát". Brunton vybízí znovu a znovu, abychom se naučili jak být tišší, sjednotili se se svou duší a podíleli se na její kráse. "Nebojme se poddat se oné vyšší síle, která má svrchovanou vládu nad životy všech lidí. Nechť každý skromným, individuálním způsobem pomáhá přivodit na zem příchod nebeského království." Opakovaně Brunton vyslovuje lítost, že studium těchto tajemství je dnes pokládáno za překonanou věc, působící v současnosti až směšně. Navzdory pohrdavým postojům však soudí, že každý, kdo se věnuje hledání Nadjá, pozná záhy jeho požehnání v denním životě a může "přivolat ke své pomoci síly z vyšší oblasti. Nebude o nic horším člověkem společnosti, nýbrž daleko lepším, jestliže bude žít pravdu. Časem učiní svou mysl tak klidnou jako horské jezírko a bude se pohybovat s míruplnou sebevládou, jejíž jemný proud ho bude podporovat při všech obtížích."

Cesta náboženské mystiky

V minulosti byla tato cesta jednou z nejrozšířenějších. Jestliže v nás náboženství vyvolává touhu po postoupení z běžného, morálně labilního stavu k vyššímu stavu vědomí, stává se účinnějším a dospívá ke svému vrcholu – mystice. Adepti zde zpravidla meditují o svém Pánu, křesťané o Kristu nebo o nějakém svatém. V Indii a na východě vůbec bývá cílem soustředění žijící guru nebo představa staršího duchovního mistra. "Existuje mnoho mystiků, v nichž pouhé jméno Krišna, Muhamed nebo Buddha vyvolává nejhlubší oddanost srdce, kteří upřímnou touhou a vytrvalými meditacemi získali blažené extatické sjednocení s vyšší existencí." Meditaci by měla provázet horoucí láska k božskému vzoru, která se pak rozšíří na celý svět a může nám dát procítit pravý význam zneužívaného slova láska. Je samozřejmé, že v čase takové meditace nutno vyloučit všechny ostatní myšlenky a dle možnosti se ztotožnit se zvolenou osobou, takže se již "nejeví jako zvláštní a odlišná bytost, ale celá naše osobnost je do Ní ponořena, podrobena Jeho volání absolutně a bezvýhradně." Blaženost, která se po takové meditace může dostavit, není rozhodně konečnou stanicí, ač se tak někteří adepti domnívají. Je však rozumné, a dokonce i žádoucí nezdržovat se v oblasti extáze a pokračovat do vyšší sféry absolutního klidu, hlubokého ticha a nevýslovného míru.

Hledání Nadjá v přírodě

Cesta náboženské mystiky není ovšem vhodná pro každého. Nicméně i od adepta, který není svou povahou zbožný – a takových je více – vyžaduje duchovní touhu. Volání po poznání s žádostí o vedení nezůstane oslyšeno inteligentními silami vesmíru, které dříve či později odpoví, tím dřív a zřetelněji, čím větší je touha. Často u člověka uzraje pravý čas tehdy, když utrpěl nějakou osudovou ránu a pocítí silnou pomíjivost a prázdnotu pozemského života. Odpověď nachází dnešní člověk často v přírodě. Snad každý z nás jednou či vícekrát v životě zažil okamžik, kdy náhle tráva byla zelenější, nebe modřejší a najednou jsme pocítili, že jsme součástí tohoto nádherného světa, s nímž jsme neodlučitelně sjednoceni. "Takový okamžik se může dostavit, jsme-li v noci sami na lodní palubě, obklopeni rozsáhlým oceánem, nebo když pozorujeme růžový východ slunce, deroucího se přes horský hřeben, ale může také sestoupit náhle a neočekávaně s mocnou silou uprostřed hlučného zmatku na trhu. Přichází tehdy, když člověk přijímá přírodu do svého srdce, ne jako botanik, který bezohledně otrhává květině okvětní lísky, ale jako vroucí milenec a přítel. Tehdy, když se díváme na krajinu očima básníka a věříme, že nebe začíná v trsu trávy před naším domem." Tyto míruplné a blažené zážitky jsou bohužel jednorázové. Brunton se táže, zdali se můžeme znovu "utrhnout jako můžeme denně trhat čerstvé vonné květiny z úrodné půdy?" A odpovídá ano. Člověk však musí splnit několik podmínek. První z nich je citlivě pěstovat "jemné nálady srdce". "Musíme bystře zachytit první pocity okouzlení a míru," učinit z nich téma své kompetence, radovat se z nich jako z významných znamení a "vstřebávat je se stále větším potěšením." Naše soustředění se bude prohlubovat a "budeme-li mít štěstí, vzplane onen věčný jas Nadjá, poklad všech pomíjejících nálad, a přinese nám nezapomenutelný zážitek."

Místa zrozená ke kontemplaci

Jsou některá prostředí, v nichž se obzvláště daří kontemplaci, a my je dobře známe. Je to třeba lesní tišina, úbočí hor nebo členitý břeh oceánu. Dostavíli se zvláštní citový zážitek, neměli bychom ho analyzovat ani kritizovat, spíše s ním jaksi splynout. Brunton nachází i "jemný psychologický důvod", proč právě přírodní scenérie mají moc povznášet nás, byť i jen na pár okamžiků, do duchovního stavu. Vysvětluje to tím, že naše mysl je upnuta na vzdálený předmět, ale současně se ještě drží fyzického mozku. Vědomí je odpoutáno od těla a mysl na chvíli zbavena svého egocentrizmu v soustředěném pozorování. Malá přestávka, než se věci vrátí do původního stavu, pak stačí k zachycení stavu Nadjá. Hory a výšiny jsou obzvláště vhodná místa pro zažití jiného stavu vědomí. Hory, jak víme, byly vždy spojovány s možností kontaktu s vyšší existencí. V bibli Mojžíš často pobýval na hoře Sinai, odkud přinesl desatero přikázání, prorok Eliáš se postil 40 dní na hoře Oreb, Zarathustrovi zjevil Bůh "knihu zákona" na vrcholku hory a i král Mines dostal od božstva zákony pro své Kréťany na hoře Dios. Svatyně si stavěli na vrcholku hory Indiáni i Mexičané a řečtí mnichové se dodnes ukrývají před pokušením ženského pohlaví na hoře Athos.

Nemusíme být ovšem na vrcholku hory, chceme-li pozvednout svou mysl pomocí přírodních krás. Rozhodující je láska k přírodě, která musí pramenit z hloubi naší bytosti a musí být prosta všech egocentrických prvků. Pak se může dostavit vzácný okamžik, v němž "zapomínáme na osobní starosti a obavy a jsme povzneseni k neosobnímu pohledu na věci, jaký jsme nikdy dříve neměli. Zdá se, že čas se zastavil, hmotné okolí ztrácí na své konkrétnosti a jeho realita se stává substancí podobnou snu."

Umění jako brána k duchovnímu vnímání

V opravdovém umění, ať už hovoříme o kterékoli z jeho oblastí, je skryta moc, která může člověka přivést až k samému prahu Božství. "Velký umělec je bezděky zprostředkovatelem hodnot, jež stojí mimo normální chápání." Soustředíme-li svou pozornost na dílo, můžeme prožít podobný stav, jaký měl umělec při tvoření, a pokud byl on napojen na hluboký zdroj inspirace, můžeme něco z ní pocítit i my. Jestliže se nám podaří vcítit se takto do díla, měli bychom okamžik kontaktu podržet, "dokud nás nedovede do převzácného stavu." Ten, kdo byl nadán schopností vnímat prostřednictvím umění krásu, bude mít z díla nejen estetické potěšení, ale může z něj čerpat i užitek pro svůj emoční potenciál. Podle Bruntona je skryta ona moc v každém opravdovém díle, ale hudba působí obzvláště na duši člověka. Beethoven se jednou vyjádřil, že "hudba je prostředníkem mezi životem duchovním a smyslovým." Je samozřejmé, že ne vše, čemu se dnes říká hudba, má takovou moc. Proto je třeba vyhledávat nejlepší umění, "umění duchovně osvícené, v němž hudba probouzí stejné city, literatura přenáší týž stav mysli a obrazy vyvolávají v pozorovateli touž náladu, jako byla ta, v níž dílo vznikalo. Velký umělec by měl být tlumočníkem duchovního života pro méně nadané smrtelníky."

Ovládnutí mysli

Chce-li člověk mít aspoň do určité míry vliv na svůj život, musí se učit být pánem svých myšlenek. Neschopnost tak činit totiž "vede tajemnými cestičkami ke všem druhům utrpení." A naopak ti, kdo se rozhodli věnovat se cvičením směřujícím k ovládnutí mysli a ve svém úsilí vytrvali, shledají po nějakém čase, že běh života "protéká klidnějšími průlivy, podél slunnějších cest a uprostřed příjemnějších scenérií." To ovšem není hlavní výhoda a tím méně cíl. Ten tkví v tom, že cvičením mysli "se nám odhalí nejniternější jáství a my vejdeme přes jeho zahalenou svatyni do vyššího, božského stavu." Je známý výrok zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly, že mu jedna hodina meditace odhalila více pravd o nebeských věcech než všechna učení teologů dohromady. Pro začátek Brunton doporučuje věnovat meditaci půl hodiny denně. Nejvhodnější má být buď svítání, anebo soumrak dne, kdy je meditace zároveň odpočinkem. V těchto chvílích je "kontakt s nejskrytější duší člověka mnohem snadnější."

Důležitým faktorem je okolí. "To má velký vliv na mysl. Hlavními požadavky jsou: samota, ticho, povznesení, inspirace," přiměřená teplota. Žák by měl zavřít oči, což jednak zamezí rušivým vlivům a usnadní soustředění.

Brunton doporučuje zvolit si "fyzický objekt, mentální představu, duchovní kvalitu, nebo osobnost a soustředit plnou sílu své pozornosti na myšlenky týkající se zvoleného objektu, až se s ním mysl doslova sjednotí." Nejdůležitější na tomto cvičení je soustředěná pozornost, udržení myšlenek na zvoleném objektu. Tento stupeň jednobodového soustředění se nazývá kontemplace. Na vrcholu cvičení je třeba objekt nebo mentální představu z pozornosti vypustit, ale i nadále udržet stav pozornosti. Utišená mysl pak zůstane na krátký okamžik ve stavu prázdnoty. "Mysl se ponoří do stavu osvícení, oslňujícího míru, svobody, do stavu bez touhy." Tento stav sice dlouho nevydrží, ale úkol kontemplujícího je právě opakovat blažené chvíle, až se "nakonec budou rozpínat po celý den." Jsme upozorňováni na neklid mysli, která nechce opustit zajetou cestu a obrátit se dovnitř. Zdá se jí, že ji soustředěním na jediný objekt znásilňujeme, ačkoli ve skutečnosti se nechá ochotně stále znásilňovat obracením k vnějšímu světu. U mnohých žáků to vede ke ztrátě odvahy. Úspěchu se tak dočkají jen ti, kde přinutí mysl k obratu a trpělivě navracejí pozornost "k vnitřnímu ohnisku i kdyby to bylo sebeúnavější." "Trpělivost a lhostejnost k častým nezdarům jsou zásadními předpoklady pro dosažení konečného úspěchu."

Odměna, jež nás čeká

Brunton přirovnává zkrocení myšlenek k jízdě na bujném koni, který se zdá nezvladatelný a neposlušný a odmítá se dát cestou, kterou mu určujeme, ale my ho musíme násilím znovu a znovu vracet tam, kam jsme si určili. "Nadjá v našem nitru je vždy dosažitelné." Běžnou zkušeností je také pocit, že takové cvičení k ničemu nevede a "je nudné". Mysl, která vytrvale odbíhá od zvoleného předmětu, bývá v Indii přirovnávána k zuřivé opici, která skáče sem a tam. Jakmile však naše myšlenky jednou pocítily touhu dát se správnou cestou, "začneme vstupovat do stavu koncentrace s menší námahou a častěji." "To, co nám na této cestě nejvíce pomáhá, je zdarma." Jsou to odvaha, víra, práce a trpělivost. Vlastnosti, které zušlechtí automaticky i náš běžný všední život. "Odměna, která očekává ty, kdo cvičí, není nic menšího než samotné božské Nadjá, v horším případě mentální klid." Nemá to být ovšem lhostejná trpělivost, nýbrž podložená víra a klidná důvěra, že správně vynaložené úsilí nezůstane bez výsledku. Získáme nový pohled na celý systém myšlení, uvědomíme si jeho důležitost, a zejména na dopad na náš denní život, a tedy odpovědnost za něj. "Naše myšlenky se stávají tvořivými silami." Další, čeho si za krátký čas začneme všímat, je, že se pouta, jež nás vážou k hmotnému tělu, začnou jakoby uvolňovat – náš život se změní a my lépe pochopíme tvrzení, že "se nacházíme vlastně ve snu". A co je ještě lepší, "život snu se z chaotické, přeházené a nesmyslné podoby, jakou normálně má, vynoří do stavu užitečného, posloupného a rozumného tvaru."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.