Žijeme ve světle, ale přesto jsme obklopeni temnotou, jež zde existuje jako přirozená protiváha toho, co si lidé zvykli nazývat dobrem, krásou a láskou. Tato skutečnost má však svůj skrytý smysl – nedokázali bychom si vážit dobra, kdybychom nepoznali zlo, stěží bychom ocenili krásu, pokud bychom nezahlédli její odvrácenou tvář, nebyli bychom vděčni za sluneční paprsky, kdyby aspoň na pár okamžiků neochromil naši duši uhrančivý, hypnotizující osten temnot. Oba tyto protiklady by se však měly nacházet v rovnováze. Převáží-li jeden z nich, nastává chaos a proud našeho života je vržen nežádoucím směrem.

Světlo přitahuje temnotu

Možná jste se již všimli toho, že každá příjemná událost, okolnost či nadšená snaha s sebou nese zároveň jakousi skrytou obavu, úzkost či strach, pro něž nemáme rozumné vysvětlení. Jako by přítomnost těchto žádoucích jevů byla možná pouze za spoluúčasti čehosi temného a nepřátelského, co stále stojí v pozadí a číhá na svou příležitost. Jako když se v noci slétávají můry kolem zářící lucerny, která je svým světlem nejen dráždí, ale také neskonale vábí. Záhy nato se však stávají oběťmi své vlastní touhy a hynou s křídly spálenými na popel, jenž je důkazem jejich úpěnlivé, bláhové snahy. Noční můry, s nimiž se setkáváme ve svých životech, jsou však mnohem rafinovanější. Neženou se slepě za světlem, aby krátce poté zaplatily za svou vášeň vlastním životem, nýbrž trpělivě vyčkávají, až přijde vhodná chvíle – okamžik slabosti, malověrnosti či hlubokého smutku. Tehdy pohasíná světlo, které prozařuje naši duši nadějí, láskou a šťastným očekáváním.

V roli snadných obětí

To však není nic neobvyklého. Fakt, že síly temnot útočí nejčastěji v okamžicích smutku a beznaděje, je známým a vcelku logickým jevem. V takových chvílích se člověk stává bezbranným a snadno zranitelným a lehce podléhá negativním vlivům všeho druhu. Leckdy se jim dokonce oddá v mylném přesvědčení, že mu poskytnou tolik kýžené útočiště před okolním světem, jenž k němu momentálně obrací svou méně vlídnou tvář. Typickým příkladem může být například člověk, který se v tíživé životní situaci vydá napospas náboženské sektě, neboť má utkvělý pocit, že členství v podobné organizaci navrátí jeho životu tolik potřebný řád, jenž se mu vlivem tragických okolností totálně zhroutil. Bohužel až mnohem později s lítostí zjistí, že namísto vytoužené harmonie získal statut nevolníka novodobých otrokářů. Ale to už je docela jiná kapitola, tímto problémem se nyní zabývat nehodlám. Záludnost a vypočítavost "bytostí světa temnot" spočívá spíše v jejich nenápadné strategii, jež velí k útoku ve chvílích, kdy se cítíme být spokojení, sebejistí, v harmonii se sebou i se světem. Tento vpád nebývá na první pohled nijak zvlášť agresivní, neprovází ho válečný pokřik a zbraně při něm neřinčí. Zpočátku ho třeba ani nezpozorujeme. A tak zůstáváme klidní, jisti si svým bezpečím. Nemáme potřebu se bránit ani činit jakákoli preventivní opatření. Tehdy nepřítel poprvé udeří, avšak pouze mírně, nepozorovaně, že ani nemá smysl, abychom mu věnovali pozornost. Avšak první semínka pochyb byla zaseta a nyní budou klíčit a růst.

Dotěrné představy

Ti z nás, kteří se někdy pokoušeli meditovat, dobře znají problém provázející zejména začátečníky, kteří nejsou dosud v tomto cvičení příliš zběhlí. Jakmile se uvolníme a veškerou pozornost soustředíme na svůj dech a jeho klidný pravidelný rytmus, objeví se rušivé a neodbytné pocity a myšlenky. Začne nás například svědit pod lopatkou tak silně, že neodoláme a chtě nechtě si ulevíme. V mysli se vynoří dotěrné myšlenky, které s tím, co právě provádíme, nemají vůbec nic společného. Ti, kteří meditují delší dobu, tuto situaci dobře znají a nenechají se tím vyvést z míry. Sledují své myšlenky a pocity jen jako nezúčastnění pozorovatelé, aniž by je jakkoli vztahovali ke své osobě, nebo k právě prováděným dechovým cvičením. Pokud jim nevěnují pozornost, tyto rušivé podněty stále slábnou, až se vytratí docela. Naopak ten, který podlehne svým tělesným potřebám a začne přemýšlet o tom, co mu běží hlavou, analyzuje a hodnotí své myšlenky, si nedokázal udržet potřebný odstup od vnějšího světa a může celou meditaci rovnou zabalit.

Záludná strategie

Podobné "projevy slabosti" nám těžkou hlavu dělat nemusí, pravidelným tréninkem a trochou disciplíny se dají časem celkem spolehlivě zvládnout. Tento příklad jsem uvedla pouze z toho důvodu, abych poukázala na skutečnost, že člověk bývá ohrožován velmi často právě ve chvílích, kdy se odhodlá naslouchat hlasu své duše, toho božího rádce v nás, jenž je oním světlem, které tolik vábí "zlovolné motýly noci". S hlasem svého nitra rozmlouváme často také při modlitbách. Většinou se jedná o velmi intimní rozpravy, při nichž otevíráme svá srdce proudu všeobjímající lásky – prostomyslně a důvěřivě, vždyť od bytostí, které k nám shlížejí z nadoblačných výšin, se nemusíme ničeho obávat. A právě v tento okamžik vstupují do hry temné energie, jež nás začnou – našimi vlastními slovy, v tom je ona velká rafinovanost – přesvědčovat o bláhovosti tohoto počínání a pošetilosti našich plánů, jež jsou předem odsouzeny k zániku. Výjimkou nejsou ani urážky a hrubé nadávky adresované tomu, o jehož přízeň jsme se ještě před pár okamžiky pokorně a s úctou ucházeli. Prvotní úlek vystřídá záhy tiché zděšení, později sklíčenost a pocit viny. Na další modlitbu už není ani pomyšlení, spíše hledíme, kam bychom se ukryli před všudypřítomnými zraky Stvořitele, aby nespatřil už ani jedinou z těch hrozných myšlenek.

Odsouzena k nesvobodě

Podobné pocity moc dobře znám. V době, kdy jsem začala s pravidelnými modlitbami, byly takřka na denním pořádku. Cítila jsem se hrozně, nebyla jsem s to udržet na pár minut v hlavě světlou myšlenku. Samozřejmě jsem si kladla otázku, jak je to možné; odpověď jsem znala již předem: jsem příliš špatný člověk a nic z toho, oč tak usiluji a co si přeji, si nezasloužím, včetně možnosti zakusit boží přítomnost. Bylo to velmi vyčerpávající a trvalo téměř dva roky, než jsem si konečně uvědomila, že to nejsem já, kdo pronáší ty nelítostné soudy. Že jsou to právě oni "pokušitelé – temní rytíři na křížové výpravě proti hvězdě lásky" a že záměr jejich počínání tkví v tom, odvést mě co nejdál z dosahu té čarokrásné záře. Když jsem zjistila, jak se věci doopravdy mají, nesmírně se mi ulevilo. Noční můry stále přicházejí – ještě to docela nevzdaly – a dál trpělivě čekají na svou příležitost. Neděsím se jich, ani je neposílám pryč. Nechám je, ať se nasytí tím opojně krásným světlem a třeba si i spálí křídla paprsky, jež září jako bílé andělské perutě. Vždyť tma je pouhá nepřítomnost světla, jehož potenciál v sobě tajně ukrývá.

Máme vždy možnost volby

Ti, kdo tuto léčku neprohlédnou, propadají bolestnému sebeklamu, jenž se jim může stát osudným. Rozhlédnemeli se kolem sebe, uvidíme spoustu lidí, jejichž duše sotva živoří lapeny v pasti vnitřní nesvobody, v zajetí nejrůznějších obsesí a závislotí, lidí, kteří si nechtějí a nedovedou vážit sebe samých. Je smutný pohled na tento ještě smutnější život, v němž chybí radost a láska a ve kterém není možné již cokoli očekávat, na cokoli se těšit. A pokud se přece jen stane "zázrak" a člověk prožije něco krásného, je tento pocit záhy zkalen vědomím, že po tom hezkém přijde "spravedlivá odplata" – smutná a bolestná zkušenost, aby se misky vah opět vyrovnaly. I když nejsme absolutními vládci svých osudů, závaží, jež přidáváme na tu či onu stranu, máme v rukou právě my sami. Pouze na nás záleží, kterou misku zvolíme. Možnost volby nám nikdy nikdo nezcizí.

Buďme obezřetní

Nedávno za mnou přišel mladší syn s problémem, který mě nejen překvapil, ale zároveň i trochu vyděsil. S dětmi si často vyprávíme o věcech "mezi nebem a zemí", jsou k těmto tématům hodně vnímavé a samy se každou chvíli na něco ptají. Zvláště mladší syn, je to takový ten typ "malého myslitele", stále nad něčím dumá; často prosedí i celou hodinu o samotě a přemýšlí. Před pár týdny za mnou přiběhl skoro plačky. "Maminko," stěžoval si, "přemýšlel jsem o tom, jak by bylo krásné hrát si na nebi spolu s andílky, ale vtom všechno kolem zčernalo a mě začaly napadat moc ošklivé věci." Tato situace se poté ještě několikrát opakovala. Kdykoli chtěl myslet na něco, co má spojitost s vyšší duchovní dimenzí, přepadly ho tíživé představy a myslí zazněla zlá, urážlivá slova, která by sám od sebe nikdy nevyslovil. Byl z toho nešťastný a nevěděl, co si o tom myslet. Na jednu stranu tušil, že ony dotěrné myšlenky nejsou výtvorem jeho malé hlavičky, byl však zmaten tím, že je slyšel vyslovovat svým vlastním hlasem. Vysvětlila jsem mu, jak se věci mají – tak, aby tomu byl schopen porozumět. Zejména jsem zdůraznila, že se nemá čeho bát a že není jeho vinou, co mu v takových chvílích probíhá myslí. Pochopil to a upokojil se. Od té doby si na nic podobného nestěžoval. Pro mě to však byla cenná zkušenost a poučení, jež mě znovu utvrdilo v názoru, že svobodu si člověk – i když jde dosud o malé dítě – musí neustále hájit, neboť je to jedna z nejcennějších vlastností, jimiž nás Bůh vybavil, abychom zde v tomto pozemském světě zanechali svůj díl lidskosti a lásky. Naslouchejme proto svému nitru – moudrému rádci s duší anděla, jenž touží vést naše kroky stezkami světla. Kéž nikdy neusíná...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.