Dnešní rozbor se bude týkat dospělosti: "dospění ke smysluplnému vztahu". Nikdo za nás nevymyslí, jak máme žít, způsob soužití s lidmi kolem si volíme sami.

Obrátila se na mě paní Milena T. Je vdaná, děti mají dávno dospělé, v současnosti však nebydlí u manžela. A není to poprvé, co od svého muže odešla. Říká, že by si chtěla žít vlastní život. Vedle něho má prý dojem, že žije tak, jak chce on. Nyní bydlí sama a denně si s manželem píší e-maily, téměř denně jí volá. Ona k němu (a k synovi, který se rozvedl a vrátil se do bytu k otci) chodí jednou týdně uklízet, žehlit, zašívat, zařizuje, co je třeba, jezdí společně s manželem k rodičům, na dovolené, tráví dohromady Vánoce. Zkouší žít víc sama, ale vždy se to vrátí do podobných kolejí – manželovi věnuje čím dál tím víc času. V současnosti o ni má zájem muž, který je jí sympatický, ale nedaří se jí od manžela odpoutat. Žena se ptá, zda může manžela opustit, zda to neovlivní vztah k dospělému synovi, co jí brání manžela opustit, jestli mu její odchod příliš neublíží, jestli má naději na úspěch její vztah k novému muži.

Co s tím? Jak se v této situaci vyznat a jak je možné ji vyřešit?

Vztah se dá zakreslit. Kdo znáte moji 4. knihu "Karma v denním životě – Tajemství partnerských vztahů", víte, že znázorňuji tzv. řeku vztahu. Když se dva pro sebe rozhodnou, potom do společné řeky vstoupí. A když jsou dva lidé ve vztahu, který prohlubují ve stále větší lásce a důvěře (společné soužití pro oba dva znamená nalezení smysluplné cesty dál), kresbou zaznamenám prolínání. Lidé od sebe odejít nechtějí, baví je to spolu, našli ve vztahu to, co hledali: lásku i pokrok, pravdu, souznění.

Ovšem to, co popisuje paní Milena, je něco jiného. Ona vztah s manželem nevnímá jako to nejlepší, co ji v životě potkalo. Nemůže o soužití říci, že je to pro ni smysluplná cesta dál. Přesto v manželství svým způsobem funguje.

Je to velmi podobné jako s dospíváním našich dětí. Děti přijdou do určitého věku a buď tzv. vylétnou z hnízda, anebo se rodičů a pohodlí, jaké z toho pro ně plyne, drží. I když je jim třeba přes třicet let, stále bydlí v bytě u rodičů ve svém pokojíčku, maminka pro ně vaří, pere, uklízí. Otec jim půjčuje auto, někdy se odrostlé děti nechají i finančně od rodičů vydržovat. Občas se v životě přihodí, že se děti nechtějí svých rodičů tzv. pustit.

Ale někdy dojde k situaci opačné: rodiče nechtějí propustit své děti. Matka např. poroučí své čtyřicetileté vdané dceři, jak by měla žít, kritizuje ji a udílí nevyžádané rady.

A jak je to s paní Milenou? Kdo ji ze vztahu s manželem "vyváže"? Je nějaká vnější páka k tomu, aby se z této situace pohnula?... Není. Paní Milena je dospělá a musí to rozseknout sama. Pokud se dospělé dítě nechce pustit svých rodičů, anebo naopak rodiče drží ve svém područí toho, kdo už má nárok na vlastní život, musí se někdo z nich ke kroku dál odvážit sám. A pustit se, i když s tím druhý třeba velice nesouhlasí. Dospějeme a máme zodpovědnost za blízké v našem okolí, ale především sami za sebe. Na Mileně je, co se rozhodne žít. Její vztah k manželovi je dávno už jenom formální: myšlenkami je úplně jinde. Když nakreslím, jak uvažuje: s manželem jako s partnerem nepočítá, opustila řeku jejich společného vztahu, je mimo ni a hledá si muže dalšího. Manželovi však svým způsobem života ještě dává naději, že se vrátí.

To, co s ním žije, je plnění jeho přání

A dělá to proto, že to tak žít chce. Má v tom určitou jistotu, nechává si otevřená zadní vrátka. Drží se s manželem za nitku, po níž kdysi plynula jejich láska. Jestli je to pro ni dostačující a chce to tak žít napořád, to musí posoudit sama. Papír o rozvodu k ukončení manželství nepotřebujeme. Nejsme ve světě, kde nejvíc něco záleží na úředním dokumentu. Žijeme věci hlubší, energie, které sice nejsou vidět, ale dají se např. automatickou kresbou zaznamenat. Ona vztah se svým mužem dávno ukončila. A on to ví. Mnohokrát směrem ke společnému vztahu vyslala myšlenky "ne". "Ne, takto žít nechci. Ne, tohle se mi nelíbí. Ne, toto si nepřeji…" Každým svým "ne" se manželovi vzdalovala, až je nakonec z jejich "společné řeky" pryč. Ovšem manžel to nemusel vzít na vědomí. Muži mění až to, co musí. A ona vlastně v rodině stále ještě jakž takž funguje.

A jestli tam formálně bude i nadále, ponechá si statut toho, kdo svým způsobem do bytu k manželovi patří (i když tam dávno nebydlí a myšlenkami je u dalšího muže), to už je na ní.

Celý život je postaven na našich rozhodnutích, sestává se z našich "ano" a "ne". Dokument od soudu, že jsme se rozvedli sice skutečně k ukončení vztahu nepotřebujeme, ale doporučuji jej nepodceňovat. Když totiž někdo není úplně stoprocentně harmonický (a to nejsme v podstatě nikdo, lidí "v Pravdě" je jako šafránu) potom je naše "ne" hodně malým odvarem Pravdy. Co to v praxi znamená? Žijeme "ne" a k tomu přidáváme slůvko "ale". A všechno je tím pádem platné jenom na polovinu: něco trvá s bývalým manželem. Něco začínáme s člověkem, který o nás projevil zájem. Něco chceme a vlastně ani nevíme, co chceme. Žijme ode všeho trochu. Tak se lehce stane, že po letech zjistíme, že vlastně žijeme v režii manžela: on nám denně volá, denně píše e-maily… drží si nás jako psíka na provázku. A to tak dlouho, dokud tento druh soužití dovolíme.

Což udělat si v životě pořádek a říci si, že partnerem bude jeden člověk?

K manželovi se můžeme navrátit, chceme-li. A jestli manžel už skutečně není tím člověkem, se kterým chceme žít jako s tím nejlepším na světě, tak to s ním můžeme čestně ukončit – i s dokumentem o našem rozvodu.

Pak je možné vše zhodnotit, nechat si čas pro rekapitulaci a v klidu zvážit kudy dál. Poučit se z toho, co bylo, nebát se podívat se na svoje pomýlení a nedostatky, snažit se být pravdivějším a láskyplnějším člověkem. A teprve potom se rozhlížet po novém partnerovi.
Proč volíme život "napůl"? Snažíme se ponechat si alespoň nějaké jistoty, protože nikdo nevíme, co nás v budoucnosti čeká. Ano, to nevíme. Ale stejně musíme dospět. Žijeme ve smysluplném světě a tam se na polovičatosti nehraje. Proto paní Milena hledá cestu dál, cítí – duše jí to napovídá – že takto to v úplném pořádku není.

Občas skutečně musíme mít odvahu dospět. A kdo to udělal, ten může zodpovědně říci, že pokud se my lidé rozhodneme pro věci smysluplnější a uděláme v praxi kroky dál, k věcem lepším si v životě dojdeme. To je jediná jistota (vedle toho, že se svět neustále pohybuje a mění), kterou na světě máme: kdo se vydáme pravdivějším a láskyplnějším směrem, nikdy nemůžeme dojít k něčemu horšímu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2009.