-
O štěstí
-
„Vhledy“ Pavla Smetáčka – rozhovor
"Přes svou nemalou zvídavost, či právě pro ni, jsem se od dětství snažil následovat každou stopu dlouhodobě vlivných a platných hodnot, na rozdíl od četných mělce založených, pomíjivých a vzájemně mimoběžných hodnotových zkratů, jež mě vždy skoro úplně míjely," píše ve své knize nazvané Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou klarinetista, saxofonista, skladatel, aranžér, kapelník (uměleckým vedoucím Traditional Jazz Studia je od roku 1959), někdejší posluchač Katedry hudební vědy při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, publicista a nakonec i profesionální diplomat Pavel Smetáček.
-
Šišinka
Psala jsem už o zvířatech, která jsem v životě potkala. O těch, jejichž osudy ve mně zanechaly nějakou stopu. Ale nepsala jsem o vlastních kočičkách. Proč? Dokud žila Šišinka, necítila jsem potřebu o nich psát. Proč bych o ní mluvila, když jsme sdílely společný prostor i čas? Pokud věci fungují, snažím se je žít. Nejlíp jak umím. Naplno i s tím vědomím, že všechno na tomto světě je jen dočasné. Smrt je součástí našeho života a bez ní by byl narušen přirozený řád světa. Víme to, a přece vždy a znovu bolí. Ale kdybychom občas neplakali, citově bychom okorali. A pláč, který lemuje cestu našich blízkých za hranice tohoto světa, je vláhou, která nám pomáhá jít dál po cestách nám vyměřených. Mluvím o lidech, ale platí to v jisté míře i o našich zvířecích kamarádech.
-
Otevření duchovního oka (6) - Smrt Ježíše- zrození Krista
Sedm axiomů učení Ježíše Nazaretského je zásadně odlišných od všech, do té doby i do dneška existujících náboženských a filozofických soustav. Jak má člověk vlastně poznat, která z těchto náboženských "škol" je totožná s existující realitou, s Pravdou? Je jen jedno měřítko, které odlišuje Pravdu od polopravdy či falešné představy. Tou je skutečnost, že Pravda současně přivádí duchovní energii!
-
Mohou nás zemřelí posmrtně navštěvovat a komunikovat s námi?
Tak jako v dávné minulosti, i nyní v současnosti je pro některé lidi velice lákavé a zajímavé vyprávět a sdělovat si nějaké prožité tajemné příběhy, sdělovat si zážitky o různých strašidelných a tajemných příbězích, o vyvolávání duchů, různých záhadných znameních, která kohosi informovala před úmrtím někoho blízkého.
-
Nebýt tmy, nepoznali bychom kouzlo světla – rozhovor s léčitelem Josefem Kumpou
Pane Kumpo, co zajímavého se odehrálo od našeho posledního rozhovoru? Prý jste dostal nějakou cenu?
Ano, byl jsem poctěn cenou "Křesadlo 2009" udělovanou neziskovými organizacemi a hejtmankou Plzeňského kraje paní Doc. MUDr. Emmerovou. Cena se uděluje (cituji) "obyčejným lidem za neobyčejné skutky". Mám však radost hlavně z toho, že nás bylo vícero, že stále mezi námi žijí lidé, kteří umějí víc dávat než brát, dělat víc pro celek než pro sebe. A také, že tento obětavý nezištný přístup k lidem a životu vůbec začíná konečně vnímat a oceňovat i svět politiky.
-
Smrtící iluze zvaná cukrovka (1)
Nejen americkému diabetikovi lékař nikdy neřekne, že cukrovku lze vyléčit. Kdybyste s nimi začali hovořit o možném vyléčení, začnou se pravděpodobně rozčilovat a chovat iracionálně. Jejich školní lékařská kvalifikace povoluje užívat jen termín "zlepšení stavu pacienta". Slovo vyléčení pro ně neexistuje. Moderní epidemická forma cukrovky ovšem vyléčitelná je, a to už přinejmenším 40 let. Nicméně jen v roce 2001, (pro který má autor k dispozici zatím nejaktuálnější statistiky) zemřelo na nezvládnuté symptomy této choroby 934 550 Američanů.
-
Tajemství Monte Albanu patří lidem z mraků
Monte Alban, v překladu Bílá Hora, se zvedá v Oaxackém údolí na jihovýchodě Mexika do výšky 2000 m nad mořem. Starý indiánský národ, který dnes nazýváme Zapotéky a jehož předkové se sami pojmenovali Lidé z mraků, přetvořil tuto horu tak, že dnes neznáme její původní vzhled. Velkolepé prostranství na zkoseném vrcholu dalo vzniknout městu s jedním z nejkrásnějších náměstí v předkolumbovské Americe.
-
Indigové děti
V poslední době o nich čteme i slyšíme stále častěji. Jaké vlastně jsou? Jsou nezvladatelné a hyperaktivní? Prepotentní jedinci, nad nimiž si rodiče a učitelé někdy zoufají? Nebo naopak malí podivíni a introverti nadaní mimořádnými schopnostmi v některých oblastech, ale neschopní soustředit se na prosté úkony, zcela běžné pro jejich vrstevníky? Je třeba vycházet jim maximálně vstříc a nalézat s nimi společnou řeč, nebo je nutné naučit je za každou cenu aspoň základní kázni, mají-li v běžném životě normálně fungovat?
-
Naše národní sebereflexe
Náš pohled na sebe jako národ bývá zjednodušující. Pohybuje se od pólu sebepřecenění a falešného sebevědomí (světáctví), například mýtus "zlaté české ručičky", až po paušální sebepohrdání ("jsme všichni stejná banda"). Toho negativního jistě máme kolem sebe dost, a obzvláště dobře na to vidíme, když teď máme svobodné sdělovací prostředky. Leckdo, kdo je dnes vyděšený, nemá srovnání, zvláště když dřív neposlouchal svobodná vysílání. Krom rozborů špatností, kterých je hodně, se zkusme podívat se na sebe i střízlivě sebevědomýma očima.