Náš pohled na sebe jako národ bývá zjednodušující. Pohybuje se od pólu sebepřecenění a falešného sebevědomí (světáctví), například mýtus "zlaté české ručičky", až po paušální sebepohrdání ("jsme všichni stejná banda"). Toho negativního jistě máme kolem sebe dost, a obzvláště dobře na to vidíme, když teď máme svobodné sdělovací prostředky. Leckdo, kdo je dnes vyděšený, nemá srovnání, zvláště když dřív neposlouchal svobodná vysílání. Krom rozborů špatností, kterých je hodně, se zkusme podívat se na sebe i střízlivě sebevědomýma očima.

Mnohé dobré v našem národě ke své škodě nedoceňujeme a zapomínáme. Jak obrovský byl vzmach národního obrození, vůle národa žít; nedocenili jsme dosud heroický počin našich legií za první světové války, které se obrátily proti vzniku bolševického teroru a získaly nám tak oprávněnou úctu světa; opožděně oceňujeme naše hrdiny Britské královské perutě z druhé světové války (uvědomuji si, že slovo hrdina zní dodnes poněkud zprofanovaně, má vyprázdněný význam). Určitý impulz k národní sebereflexi vnesl do naší národní psychiky i poctivý zápas o odhalení nepravosti Rukopisů. Vědomí vlastní morální síly národa, který dokázal toto odhalení přijmout, byť ne hned ani snadno, to není málo.

A v poslední době?

Jak se třeba od Listopadu posunulo vnímání a postoje vůči našim postiženým spoluobčanům, kteří byli dříve separováni rasistickým způsobem? Jak se dnes dokážeme objektivněji a bez křeče podívat i na naše násilí při odsunu sudetských Němců nebo neprávem odsunutých německých antifašistů? Ještě v roce 1990 to bylo nemyslitelné. Jak jsme (skoro) zvládli třídění odpadu, čistotu veřejných záchodků, přívětivost veřejných prostorů… kdo by to do nás tehdy řekl? I to je dobré si uvědomovat, nejen růst hulvátství v podnikání i na silnicích, vulgaritu v televizi, zabírání krajiny krabicemi skladů a marketů, devastaci kultury a mnoho dalšího, s čím se denně setkáváme.

A vnější podmínky?

Máme dnes navenek optimální situaci, jaká v našich dějinách ještě nebyla. Po celém tisíciletí skončila expanze německé říše; skončilo století ruského imperializmu (asi ne navždy), který nás tolik zdevastoval; ustaly půtky mezi mocí světskou a církevní i mezi církví katolickou a těmi "emigrujícími", kterým v ní bylo oprávněně dusno, a tedy se utrhly se svým pojetím z jejího řetězu; nejsme už hříčkou mezi velmocemi Západu a Východu, ale plnohodnotným článkem jednotného bezpečnostního systému, jaký tu ještě nebyl; netáhneme s sebou břemeno destrukce sudetských Němců, ani se už vzájemně nehašteříme se Slováky; nepřetahujeme se s Polskem o Těšínsko ani s Maďarskem o jih Slovenska; po Karlu IV., Jiřím z Poděbrad, T. G. Masarykovi jsme měli v čele státu politika a státníka světově ctěného a uznávaného. Poprvé v historii nemáme kolem sebe nepřátele ani napětí.

Nic nás tedy neohrožuje?

Většinou sami cítíme, že ano. My sami. Dnes již není doba, kdy nositelem zla v Evropě byla nějaká státní ideologie. Zlo se přestěhovalo do nás, našich individualit. Současná doba útočí na naši naivitu, pudy a sobectví zase o něco rafinovaněji. Nemáme už společného a stmelujícího nepřítele v nějaké mocenské ideologii, ale ve svodech. Ty nás ovšem nesjednocují, ale oddalují. Nepřítel není už v agresi, ale v lákadlech a ve zlobě. Nedává bídu, nesvobodu a útrapy, ale blahobyt a rozkoše. Sotva jsme se vymanili z městnání neukojených tužeb za dob reálného socializmu, otevřel nám náruč kapitalizmus, na který nejsme připraveni. Sami dobrovolně jsme se stali novou hříčkou nových možností. Nesvádějme to jen na Západ. Ke všemu musí být dva: jeden, kdo nabízí, druhý, kdo přijímá. Naše někdejší neukojené touhy se ve svobodných poměrech vyvalily, a když vidíme tu spoušť, opět podle svého zvyku hledáme vnějšího viníka.

Sami marníme příležitosti. Jsme ukolébáni i naivním humanizmem, který zavírá oči například před naším znerovnoprávněním vůči Romům (co vše si mohou beztrestně dovolit?!), před expanzí islámu do Evropy i před zakořeněnou touhou Rusů po obnově někdejšího impéria. Zdroje se vyčerpávají, populace stárne a brzy nastanou horší časy. Tato krize se bude prohlubovat. Mobilizace ideologie ruského imperia a islámské expanze do euroamerické civilizace nás nechává v klidu. Naše úporná nepoučitelnost je pozoruhodná. Nejsme zde připraveni a nechceme to vědět. To souvisí i s naší nezralostí občanskou. Neseme si v sobě apatii k vlastní angažovanosti, ať už vnitřní nebo mezinárodní. I přesto v hospodářské krizi (která je důsledkem celosvětové krize morální) prožíváme období největší historicky zdokumentované prosperity. I tak se mnozí trvale udržují v jakési společenské depresi, kdy je ničím nepotěšíte. Nezaujmou je žádné dobré zprávy, nezviklá je žádná argumentace. Tvoří tak subkulturu zloby a skepse, frustrace, zášti, mindráků a sprostoty.

Pravda, naše nynější politika je nemocná

Lze ji uchopit jen jako projev sociální patologie, politický establishment je v krizi a vyčerpává se jen bezskrupulózním bojem o moc. Naše protiváha k aroganci moci politiků, nutná zdola, od občanské společnosti, ale téměř nefunguje. Politikům to samozřejmě vyhovuje, protože společnost vyklidila své kontrolní pozice (samozřejmě krom brblání u piva či v křesle u televize). Kvalitu našeho života očekáváme jen od těch nahoře, od kterých se ale zároveň s opovržením distancujeme. Jsme pohodlní se občansky angažovat a tím si sami vytváříme pocit bezmoci. Považujeme své občanství za pouhý průsečík poměrů bez vlastních aktivit a praxe. Sociolog Jan Hartl to zreflektoval též výstižně: "Je třeba jako ideál stavět to, že politika vyrůstá od komunální přes regionální po parlamentní. Nemůže trvale zůstat odtržená. Důležité je, aby se tyto světy propojily… Často se říká, že jsou na vině politikové, ale tady jsme na vině my, občani. Jsme jako ovce, necháme si všechno líbit a máme pocit, ať se o to starají nějací odborníci. Ale tady neexistují žádní odborníci na politiku. Politolog není odborník na to, jak se má dělat politika, stejně jako lékař není odborník na zdravotnictví – pouze ze zdravotnictví žije. Ani pošťák není odborník na poštovní služby. My jsme prostě zvyklí, že všechno udělají odborníci. A my tak odtažitě, nazíravě budeme koukat na televizi a konstatovat, že to jsou blbci, protože to dělají špatně. Ale blbci jsme my, protože jsme ještě nepochopili, že i tohle je náš úkol."

Jako by nám s rozšířením lákadel po Listopadu vymizela paměť i soudnost

Vše čekáme od těch "nahoře". Máme nastaven určitý poměr spokojenosti a nespokojenosti, který zůstává stejný za každého režimu. Dřív jsme měli trabanty a fronty a nadávali jsme na vládu. Dnes máme toyoty a plné ledničky a nadáváme na vládu. Frustrujeme sami sebe nerealisticky vysokým očekáváním ve všech oblastech. Ocitujme si ještě oprávněné varování Václava Cílka: "Lidem se daří líp, ale o moc líp se necítí. Někdy za Marie Terezie a Josefa II. a hlavně pak ve druhé polovině 19. století ohromně vzrostla centrální role státu. Stát prostřednictvím politiků, úředníků, různých odborníků říká lidem, co mají dělat, a oni poslouchají. Zároveň s tím, jak se postupně zavádí penzijní systém a stát se stará o sociálně slabé, začínají mít lidé dojem, že má povinnost se postarat o všechny. Dnes si ale lidé ve vyspělých zemích začínají uvědomovat, že penzijní systémy mohou zkolabovat a že zdravotnictví začíná být příliš drahé. Dnes je stát relativně bohatý, ale vypadá to, že může rychle zchudnout. Bylo by dobré, kdyby se už dnes lidé naučili na stát nespoléhat. To je to obnovování rozumu z nutnosti, který jsme neztratili, ale nemuseli používat."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".