Monte Alban, v překladu Bílá Hora, se zvedá v Oaxackém údolí na jihovýchodě Mexika do výšky 2000 m nad mořem. Starý indiánský národ, který dnes nazýváme Zapotéky a jehož předkové se sami pojmenovali Lidé z mraků, přetvořil tuto horu tak, že dnes neznáme její původní vzhled. Velkolepé prostranství na zkoseném vrcholu dalo vzniknout městu s jedním z nejkrásnějších náměstí v předkolumbovské Americe.

Odborníci odhadují, že tu bydlelo až deset tisíc lidí. Pozůstatky města jsou svědectvím vyspělé kultury, která se vyvíjela po dva tisíce let a vzkvétala dávno před příchodem španělských dobyvatelů. Mnozí vědci se domnívají, že právě zde začal vývojový proces známých indiánských civilizací Střední Ameriky. Nikdo ale neví, odkud se vzala obdivuhodná kultura, vzešlá bez jakýchkoliv předstupňů. A tak se pro přívržence teorie mimozemských civilizací naskýtá otázka, zda nejde o dědictví mimozemšťanů. Vždyť samotné pojmenování podivuhodného národa této myšlence nahrává.

Tance k uctění bohů

Autobus namáhavě stoupá z malebné koloniální Oaxaky k samotnému srdci archeologického areálu. Sálavé slunce rozpaluje hlavy návštěvníků. Pohled, který se naskytne po vstupu nenápadnou postranní bránou, nelze zapomenout. Rozepnutá náruč vyrovnaného prostoru o rozměrech 400 krát 800 metrů, lemovaná po všech čtyřech stranách pyramidami, zachovává přísně geometrické linie v posvátném indiánském systému čtyř.

Historie místa začíná 1000 let před našim letopočtem. Zkamenělé svědky tohoto času najdeme vytesány na kamenných deskách, které byly původně umístěny na bočních stěnách staveb. Jsou to postavy tanečníků, tak zvaných Danzantes, které podle archeologů spadají do prvního vývojového stupně oblasti (Monte Alban I). Mnozí v nich spatřují rituální tanec obětovaných, jejichž smrt měla zajistit městu přízeň bohů. V čele zapotéckého panteonu stál bůh deště Cocijo, který opatřoval dostatek vláhy pro dobrou úrodu posvátné plodiny kukuřice, chleba mexických indiánů. Sama tato životodárná rostlina měla své božstvo jménem Pitao Cozobi. Ostatně svátek kukuřičné bohyně, spojovaný s křesťanským mariánským svátkem Lunes del Cerro, se oslavuje v blízkém okolí dodnes.

Udivující znalosti z astronomie

K druhému vývojovému stupni, počínajícímu 300 let před našim letopočtem (Monte Alban II) se vztahuje stavba " J", považovaná za nejstarší observatoř ve Střední Americe. Je plná malých komůrek, které zřejmě sloužily k pozorování jednotlivých částí hvězdné oblohy. Všechny vstupy jsou pro běžné návštěvníky uzavřeny. Ti zvídavější však mají možnost prozkoumat alespoň některé hieroglyfy, umístěné na vnějších stěnách stavby. Náleží k nejstarším kalendářním a astronomickým znakům. Zapotékové byli vyspělí matematici a astronomové, užívali číselný systém teček a čárek, jejich astronomický kalendář měl 365 dní. Navíc měli též obřadní kalendář o 260 dnech, podle něhož vypočítávali dny zasvěcené bohům a jejich očekávaný návrat na zem. Jejich glyfické písmo užívalo hieroglyfy s hlavami znázorněnými obráceně.

Na rozsáhlém náměstí působí nejmohutněji pozůstatky dvou protilehlých pyramid v podélném směru, nazývané severní a jižní terasou. Strmá kamenná schodiště lákají k výstupu s vidinou panoramatického pohledu. Ten vskutku stojí za námahu. Velké zelené údolí pod kopcem obepínají nebetyčné vrcholky pohoří Siera Madre de Oaxaca. Dávní stavitelé zvolili skvělé strategické místo k ovládnutí celého kraje. K městu patřila kromě husté sítě obytných budov také soustava hrází a teras jako předpoklad vyspělého zemědělství. Archeologům se podařilo objevit dokonce i zbytky velké vodní hráze. V komplexu, kterým se prochází, nechybí ani hřiště na pelotu, míčovou hru připomínající dnešní košíkovou. Zde však šlo o hru kultovní, ve které kaučukový míč reprezentoval slunce. Hrálo se míčem bez dotyku rukou, jen koleny a boky. A jak bylo zvykem na území celého Mexika, hráči poraženého družstva byli obětováni bohům. Lidu tohoto obdivuhodného sídliště vládl velekněz, který nebyl volen. Svého nástupce zplodil sám v obřadném spojení s dívkou ze vznešeného rodu.

Kult mrtvých předků

Ze všech starých středoamerických kultur měli právě Zapotékové nejrozvinutější pohřební architekturu a kult mrtvých, jak to dokazují nálezy, charakteristické pro období od 3. do 10. století našeho letopočtu (Monte Alban III). V době největšího rozkvětu stavěli obyvatelé města svým zemřelým předkům honosné hrobky, vybavené bohatě zdobenými urnami a množstvím darů, které je měly provázet do záhrobí. V muzeu, přilehlém k archeologickému areálu, najdeme překrásné hliněné urny, často tvarované do podob božstev se složitými chocholy na hlavách. Kdo v nedaleké Oaxace navštíví klášter Santo Domingo, může pak spatřit opravdový poklad, který byl nalezen v hrobce č. 7. Jsou tu zlaté masky doplněné klenoty z jaspisů, jantaru a tyrkysů. A to bylo v Monte Albanu napočítáno obdobných hrobek na sta, přičemž mnohé ještě čekají na odkrytí. Nikdo neví, jaká tajemství nám ještě skrývají.

Potomci Zapotéků

Dnešní Monte Alban patří jak archeologům, tak především turistům. Pro jejich potěchu tu nabízejí domorodí umělci skvělé napodobeniny zapotécké keramiky a výrobků z drahých kamenů. Při významných astronomických událostech, jako jsou zatmění Slunce a Měsíce nebo dny slunovratů sem přicházejí v hojných zástupech potomci starých Zapotéků. K nejpřitažlivějším slavnostem náleží každoročně jarní slunovrat. Tehdy má slunce nad Monte Albanem největší sílu.

Jednoho takového dne očekávám spolu s bíle oděnými Mexičany pravé poledne, chvíli, kdy slunce stojí přesně nad pyramidami. Bílá barva šatu má přitáhnout maximum životodárné sluneční energie, kterou je potřeba vstřebat pro celý následující rok do příštího jarního slunovratu. Než nastane dvanáctá hodina, účastníci slavnosti provádějí obřad očišťování těla za pomoci vody, rozličných bylin a květů. Od mohyl předků dolehne k pyramidě zvuk lastury, vítající nejvydatnější sluneční paprsek. Potom už stačí rozepnout ruce, zavřít oči a přijímat. V duchu se připojuji k modlitbě, pronášené mými mexickými přáteli:

"Velký Bože, děkujeme Ti za tuto chvíli,
děkujeme Ti za každý den,
kdy nám posíláš své Slunce ..."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".