Psala jsem už o zvířatech, která jsem v životě potkala. O těch, jejichž osudy ve mně zanechaly nějakou stopu. Ale nepsala jsem o vlastních kočičkách. Proč? Dokud žila Šišinka, necítila jsem potřebu o nich psát. Proč bych o ní mluvila, když jsme sdílely společný prostor i čas? Pokud věci fungují, snažím se je žít. Nejlíp jak umím. Naplno i s tím vědomím, že všechno na tomto světě je jen dočasné. Smrt je součástí našeho života a bez ní by byl narušen přirozený řád světa. Víme to, a přece vždy a znovu bolí. Ale kdybychom občas neplakali, citově bychom okorali. A pláč, který lemuje cestu našich blízkých za hranice tohoto světa, je vláhou, která nám pomáhá jít dál po cestách nám vyměřených. Mluvím o lidech, ale platí to v jisté míře i o našich zvířecích kamarádech.

Šišinka umřela. Bez dvou měsíců by jí bylo devatenáct let. Devatenáct společných let už v člověku něco zanechá. A tak vím, že teď přišel ten pravý čas. Naše rodina byla vždycky kočičí. Přesto, že máme rádi všechna zvířata, doma jsme žili jenom s kočkami. Už z dětství si pamatuji první velký zármutek. Pláču dva dny pro smrt malého koťátka, které se k nám zatoulalo umřít.

Další prazážitek, jaksi vyrytý do duše. Jsem už dospělá, když ke mně najde cestu zase jedno kočičí miminko odsouzené k smrti. Je nemocné a nikdo je nechce. – "Dejte mi je," říká místní řemeslník, "hodím je v ústavu do rozžhaveného kotle a bude mít rychlou smrt." Následoval šok a dvoudenní pláč, až jsem celá opuchla. Zděšení, že se takto může někdo chovat k živé bytosti, mě neopustilo dodnes. Žal nad lidskou krutostí ve mně zůstal provždy.

Nedávno jsem si povídala s jednou svou vzácnou kamarádkou a dobrým člověkem, který toho dělá mnoho pro druhé lidi. Přesto nemá vztah ke zvířatům. Řekla mi: "Víš, lidi jsou přece víc. Člověk má pomáhat lidem a nenahrazovat lásku k lidem láskou ke zvířatům." Přemýšlela jsem nad jejími slovy. Má pravdu. Lidé jsou na prvním místě. A existují skutečně jedinci, kteří neumějí vyjít s lidmi, a tak je zastupují zvířata. To určitě není ideální. Ale na druhou stranu, přesto myslím, že i tato moje vzácná přítelkyně je o něco ochuzena.

I zvířata a příroda jsou součástí našeho života. Láskou a vztahem k nim se učíme odpovědnosti a získáváme mnoho cenného. Bez toho jsem nepochybně prázdnější a vyprahlejší. V životě se nemá nic vynechávat a nic přeskakovat.

První zvíře, které s námi žilo, byl kocourek, černý s bílými tlapkami a jmenoval se Šašek. Jak jméno, tak zbarvení patřilo v různých obměnách všem našim dalším kočičkám. Jméno vymyslel táta. Tvrdil, že kočky lépe slyší sykavky. Nevím, jestli to není úplný nesmysl, že našim kočkám už tohle oslovení zůstalo. Na kocoura si už mnoho nepamatuji. Přežila z něj hlavně legenda o sedmi kočičích životech. Vypadl nám totiž z okna třetího patra na betonový dvorek. Přežil a jenom lehce kulhal. Na kočky jsme měli štěstí.

Šišinka přišla do naší rodiny v mé dospělosti

Přežila s námi rok 1968, všechny rodinné vyhazovy, narození mého syna i rozpad mého vztahu s jeho otcem. Byla černá s bílým čumáčkem a bílými tlapkami a nikdy neporodila zdravá koťata. Zato dlouho a naříkavě volala kocoury, jako by nám stále znovu chtěla dokazovat, že teď – konečně už to opravdu vyjde. Byla hodná, ale měla povahu trochu se sklonem k hysterii. Nikdy jsme nevěděli, co udělá. Jestli se milostivě nechá pohladit, nebo nám náhle v půli audience, kterou nám udělila, nenatrhne ruku tak silně, že na týden můžeme zapomenout na domácí práce. V sedmnácti letech onemocněla. Byl to nádor, který ji nakonec zahubil. Přestávala žrát a zalézala do temných koutů skříní. Nikdy si nestěžovala, jen na mě hleděla z hloubi svých skrýší, jako by říkala: "Nech mě, nemůžeš mi pomoct." Poslední den svého života opustila svůj úkryt a lehla si na postel. Po dlouhých dnech odmítání žrádla se ode mne nechala nakrmit, zavrněla a začala dřímat.

Uklidněna a s nadějí, že věci třeba nabraly obrat k lepšímu, šla jsem něco dělat a nechala ji spát. Náhle se ozval divný, veliký a mocný nářek, který jako by ani nepatřil zvířeti. Když jsem doběhla, spatřila jsem zvířátko točit se s pěnou u pusy v šíleném víru stále dokola. Nevím, kolik minut to trvalo, utekla jsem. Nakonec padla bez života. Ten obraz mi zůstal vrytý v paměti. Nikdy nebudu vědět, co ten tanec znamenal. Jestli to bylo nějaké přemáhání náporu bolesti, nebo poslední rozloučení se životem.

Na potahu jedné postele zůstaly otisky jejích tlapek

Stopy života, který byl a už není. Dlouho jsem ho neměla sílu uhladit, jako bych tím ještě stále prodlužovala její existenci v prostoru, když z času už zmizela. Zase jsem plakala dva dny nejen pro její smutný konec, ale i proto, že s jejím odchodem také částečně vybledly události, které jsme společně prožily.

Vždycky, když odejde dlouholetý zvířecí kamarád, nastoupí rozhodnutí, že dalšího už nechceme. Vzpomínky jsou živé a protože každé zvíře má svoji povahu, není tu motivace začínat zase znovu, znovu stavět dům od základů. Ne, řekli jsme si. Šišinka byla jenom jedna a jinou už nechceme.

Asi tak za rok nato jsem šla jako každý den odevzdat dítě do školky. V podzimní zahradě si hrálo koťátko. Černé s bílými tlapkami a bílým čumáčkem bezstarostně pacinkovalo uschlé listy. Zvedla jsem ho do náruče. Zavrnělo a zvědavě se na mě podívalo. V tu chvíli mi bylo jasné, že k sobě patříme. Byla to Šišinka, která tu na nás čekala v podobě nového života. Truchlení nesmí trvat věčně a vždy je tu nový život, o který je třeba se starat. Tak jsem udělala poslední zkoušku. Musela jsem Kryštofa převléknout a odevzdat sestřičkám. To běžně trvalo asi tak dvacet minut. Tak jsem koťátko postavila zpátky do listí a řekla: "Počkej tu na mě, jestli tady vydržíš, než se vrátím, budeš naše." Stihla jsem to v rekordním čase deseti minut. Se zatajeným dechem jsem běžela zpátky. Koťátko čekalo.

A tak k nám přišla Šišinka

Měla docela jinou povahu než Šašina. Byla tvor mírný a laskavý. Nikdy nás nesekla a nikdy nebyla agresivní. Říkali jsme jí velvyslankyně přírody. Byla to nesmírně dobrá přítelkyně. Kolikrát kapaly naše slzy do jejího kožíšku. Klidně se dívala a nikdy nevytáhla drápky, když jsem zabořila tvář do hebké kožešiny.

Prožila s námi smrt naší maminky a pomáhala nám nést smutek i ztrátu. Čím déle jsme spolu žili, tím více se stávala součástí nás samotných. Když jsme s tátou odcházeli oba najednou, věděli jsme, že bude čekat za dveřmi a stěžovat si, kde jsme byli a proč jsme ji nechali samotnou. Chtěla mít svoje lidi pořád kolem sebe, jako by už dávno opustila přírodu a žila raději v našem lidském světě.

Příroda nám ale vždycky připomene, že je tady. Její zákonitosti na zemi platí a nemůžeme jim uniknout.

Naše kočička stárla a přesto, že nám její věk mnoho lidí závidělo, přišlo stáří. Vidět na ní zpočátku nic nebylo, ale v sedmnácti se objevila nemoc. Špatný metabolizmus a astma, které pocházelo z doby mládí, kdy jsme jí nechali odoperovat dělohu. Mláďata bychom nerozdali, a tak po prvním vrhu jsme neradi nechali udělat operaci. Povedla se, ale narkóza trvala dlouho a neřekli nám, že je v tomto stavu třeba zvířátko otáčet. Dostala tak zápal plic, ze kterého se vyléčila, ale v sedmnácti se plíce přihlásily. Když se málem zadusila, napíchali ji u zvěrolékaře injekcemi a řekli: "Jestli přežije tři dny, má ještě naději." Přežila.

Dostali jsme pro ni léky, které měla brát dvakrát denně. Psychicky to špatně nesla, a tak jsme jí dávali léky jednou denně a v neděli vůbec ne a dávky jsme snížili na polovinu. Řekli: "Snad vydrží ještě pár měsíců, na léta už to není."

Vydržela téměř dva roky

Myslím, že jsme ji umluvili. Věděla, že ji máme rádi a protože ona nás měla ráda taky, rozhodla se s námi ještě zůstat. Potíže s dechem se už nikdy nevrátily. Jenom se najednou po roce a půl začaly objevovat její kosti. Hubla a slábla nám před očima, čím dál víc pospávala. Přitulila se vždycky ke mně, když jsem se s ranní kávou vracela do postele, čekávala na tuto chvíli, obě jsme si ji vychutnávaly. Spávala na křesle, ale když jsem se ráno probudila, ležela vedle mne a už čekala, kdy se vrátím s kávou. Kdyby to už neznělo příliš antropocentricky, dalo by se říct, že se pokoušela být člověkem.

Každý květen odjíždí táta na chalupu a kočičí holčička vypadala, že se také těší. I letos, tak jako každé jaro, když se blížila doba odjezdu, pokoušela se opustit pražský byt a zkoumala, zda za dveřmi není náhodou její louka a chalupa, kterou měla stejně ráda jako my. Dojeli jsme do jejího ráje. Vystoupila z auta a obešla svůj starý rajon. Pracovali jsme na zahradě v krásných a teplých jarních dnech. Ležela vedle nás a dávala najevo, že chce být s námi. Za čtrnáct dnů ale nesmírně zeslábla. Proměnila se ve stařenku, která má skutečně věk. Jezdila jsem alespoň na víkendy. Když jsem přijela potřetí, byla už jenom věchýtek. Nechtěla být doma, ale v přírodě. Ležela na trávě a pomalu splývala s přírodou. Uvědomila jsem si, jak se stává nehmotnou. Vůbec netrpěla, jenom slábla. A pořád s námi. Patřili jsme k sobě. Dopoledne pospávala na slunci a pak zmizela v křoví. Seděli jsme na louce na lehátku a najednou se odkudsi vynořila s potácivým a nejistým krokem běžela k nám. Vždycky nám na naše otázky odpovídala. I teď na mou výtku: "Kde jsi byla?" se na mě podívala a slabým, změněným a jakoby nakřáplým hlasem dlouho mluvila.

A já jsem jí úplně přesně rozuměla. Rozčepýřená, pocuchaná, se zadníma nohama, které ji už nechtěly poslouchat, si stěžovala: "Co jste to se mnou udělali? Co se se mnou děje? Proč už to nejsem já?! Kde je moje síla?" Tohle všechno mi chraplavým hlasem vyprávěla a já jsem věděla, co říká.

Vzala jsem ji do náruče a usedla do lehátka. Táta šel dovnitř, zůstaly jsme samy. Seděly jsme čelem k obrovitému jasanu, na který tolikrát šplhala, čelem k naší krásné louce, lemované kruhem olší a osik. Lehce se kývaly ve větru, kosi a sýkorky zpívali o životě, o jaru i o lásce. Peříčko si o mě opřelo hlavu.

Seděly jsme bez hnutí asi čtyřicet minut. Najednou jsem cítila, jako bychom se obě ocitly v jakémsi bezčasí anebo nadčasí. Byly jsme na louce a současně nad ní. Ocitly jsme se nad životem, který vzniká, i nad životem, který zaniká a který tvoří jeden celek. Smrt tu nebolí, je součástí velkého koloběhu života a božího plánu. Jsme spolu v radosti a lásce a zůstaneme navždy.

Zakladatel antropozofie Rudolf Steiner řekl, že až svůj vývoj jednou dokončí lidé, přijdou na řadu zvířata a my lidé jim v tom budeme pomáhat tak, jako nám dnes pomáhají andělé. Věřím tomu a věřím také, že až na ně přijde řada, budou mít náskok ta zvířata, která poznala lásku a žila v dobrém vztahu s lidmi. Naše Šišinka se určitě jednou rozpomene, protože ve vývoji světa nic nemůže být zapomenuto a těch společných devatenáct let znamenalo moc i pro ni. Tím jsme se rozloučily. V kuchyni, kam jsem ji donesla, mi ještě olízla z rukou trochu jídla. To bylo naposledy, co jedla. Ulehla a život v ní dohoříval. V úterý pak, už beze mne, zhasla jako svíčka. – Přála bych si také tak odejít.

Představuji si, že až jednou přijde můj čas a já odejdu na druhý břeh, budu tam potkávat ty, které jsem milovala. Budou mít jiná těla, zářící esence, a budeme se zdravit v lásce. Určitě tam potkám také prosvětlenou Šišinku. Bude mi říkat: "Víš, já tam tenkrát na tebe v té školce nečekala náhodou. Já jsem věděla, že se potřebujeme potkat a prožít spolu těch devatenáct let. Děkuju."

A já jí odpovím: "Víš, já to tenkrát tušila, ale teď to vím jistě. Ty jsi tam na mě čekala a prožily jsme spolu díky tomu krásný včas. Děkuji."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".