Sedm axiomů učení Ježíše Nazaretského je zásadně odlišných od všech, do té doby i do dneška existujících náboženských a filozofických soustav. Jak má člověk vlastně poznat, která z těchto náboženských "škol" je totožná s existující realitou, s Pravdou? Je jen jedno měřítko, které odlišuje Pravdu od polopravdy či falešné představy. Tou je skutečnost, že Pravda současně přivádí duchovní energii!

Kde se bere ta energie milionů (v celých dějinách) následovníků Ježíše, kteří se celý život obětovali službě pro jiné? Jak to, že se jejich duchovní a duševní energie nevyčerpala? Kde jsou nějaké jiné filozofické soustavy, náboženská učení, jejichž nositelé by takto vydávali duševní energii pro druhé? Červený kříž se v místech katastrof objevuje jako jediný. Nebo snad někdo viděl organizace červeného Buddhy, jógy, Krišny, Konfucia, Jehovy, Šintoi, lámy? (Červený půlměsíc jen pro muslimy.) Když se stane ve světě neštěstí, jak přispěje mahárádža či "moudrý" jogín? Pouze "moudrostí": je to jejich karma.

Tajemství energie skutečných následovníků Ježíše je skryto v zákonech neviditelných proudů energií na Golgotě, místě ukřižování Ježíše Nazaretského. Popis zevních dějů si každý může najít v evangeliích. Níže uvádím popis toho, co jsem na místě viděl já. Ježíšovo učení poprvé na této zeměkouli vyjevilo axiomy, které nejsou rozumem a samotným lidským duchem zjistitelné. Jejich sdělení je projevem milosti z duchovní dimenze, zjevení od Boha, které se dostává lidem kdekoliv ve stvoření, projeví-li odpovídající snahu. Jakmile byly tyto axiomy vysloveny, okamžitě působí vládce tohoto světa, satan, svým vyzařováním na lidi, aby je poštval proti původci. Cílem tohoto působení je, aby původce ztratil tvář, odchýlil se z Boží vůle. Tak ztratí věrohodnost i to, co říká. Ztratí také schopnost vyzařováním "podržet" ty, kteří jej pochopili. (Nemůže se stát správcem svatého Grálu.) Satan proto stupňuje tlak na Ježíše. Nejprve přes Petra: "Utečme před konfrontací!" (Ztráta tváře.) Pak tlak na odvolání. (Opět ztráta tváře.) Pak přes mučení působením bolesti. Kdykoliv může Ježíš odvolat, zachránit se. Pak hrozbou smrti. Tento tlak je doplňován mučením duševním: všichni jej zradili! (Kromě tří Marií a Jana.) Tlak všech okolností má za cíl, aby v Ježíši vznikla jakákoliv pochybnost, jakákoliv nenávistná myšlenka i cit. V takovém případě by Satan vyhrál. Navíc přistupuje nutnost, aby tento souboj se Satanem vybojoval Ježíš jako člověk! Proto od něj od okamžiku uvěznění odstupuje stálé spojení s duchovní dimenzí. Odtud jeho slova na kříži: "Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Když jsem stál na Golgotě

Na tom místě jsem cítil obrovský žár vycházející z místa kříže, z místa duchovního srdce Ježíšova. Tento žár nakonec zlomil vyzařování temného, přihlížejícího a působícího z pozadí. V okamžiku zlomu říká Ježíš: "Dokonáno jest!" V tom okamžiku se roztrhla opona, nikoliv opona v chrámu, ale opona mezi hmotností (dočasností) a duchovní dimenzí (věčností). Byl otevřen průchod do věčnosti pro lidské duchy, kteří jsou toho hodni. V tom okamžiku se také oddělila duše Ježíšova od těla, aby prošla záhrobím. Ti zemřelí, kteří se svoji čistotou mohli vibračně napojit na Ježíše, poznat v něm Vysvoboditele z hmotnosti, byli vyvedeni ven, odcházejí do říše Ducha. (Roztržení opony a vstup do podsvětí mohl vidět jen dokonalý jasnovidec – podle mne ženy pod křížem. Ženy jsou obecně o řád jasnovidnější.)

Zůstává pouze otázka, zda při sestupu ducha Ježíšova byla zcela oddělena stříbrná šňůra, spojující duši s tělem. Nebylo to nutné. V takovém případě duší opuštěné tělo nepodléhá posmrtným procesům. (Viz jogínské praktiky a zasvěcovací obřady egyptských a řeckých mysterií při sestupu do říše Osirisovy neboli do záhrobí!) (Ohlašoval-li Ježíš své vzkříšení, stupeň destrukce hmotného těla má význam.) Ježíšova duše se musela vrátit do hmotné dimenze, protože bylo možno předpokládat stupeň pádu učedníků a bylo nutné ustanovit stálé spojení s Grálem, s Ježíšem (viz rituály; odpověď’ nám možná dá turínské plátno – není posmrtné ztuhnutí). Teprve po obnovení spojení Ježíše a učedníků vyzařováním mohlo být hmotné tělo definitivně odloženo. (Samozřejmě tak, aby nemohlo být Satanem zneužito ke svedení lidí, kteří by se klaněli jeho tělu, to jest hmotě – prováděli by vlastně modloslužbu.)

Na kříži zemřel člověk Ježíš, aby se jeho duch vyloupl ze slupky hmotného těla a zazářil jako Duch Boží. Tím se stal Kristem, stálou pomocí pro ty, kteří mají zájem přejít z hmotnosti do věčnosti.

Sedm rituálů předkoncilového křesťanství

Rituál první: Stažení se do samoty (odchod do pouště)

Aby se člověk mohl stát duchovní osobností, potřebuje bezpodmínečně se vymanit z vědomých i nevědomých vlivů společnosti, stáhnout plně pozornost do své podstaty – ducha. To mu umožňuje jen odchod do středu neovlivňovaných přírodních sil, do čisté přírody. Tam uprostřed vyzařující přirozenosti sám se stává přirozeným. Ztrácí potřebu někomu se předvádět, něco hrát (není komu), něco zdůvodňovat, mít "image". "Nacvičuje" si stát se sám sebou. Jeho vnitřní smysly se naopak otevírají, stávají se schopnými vnímat "řeč" přírodních sil. Kameny, stromy a zvířata začínají "mluvit". Skrze charakter jejich řeči se seznamuje s"charakterem" Tvůrce. Tento účinek zesiluje přiměřený půst, protože postící se člověk je obecně vnímavější. V současné době je to čistě rostlinná strava a čistá voda.

Jen ve stavu odstranění zahalujících matoucích vlivů všelijakých učení, teorií a náboženství může člověk spatřit působení Satana, tak jak jej Ježíš popsal v pokušení na poušti. Scholastici církví vykládají o tomto klíčovém pokušení, že Satan byl drzý, pokoušeje syna Božího. Vyzvedávají, jak Ježíš byl "moudrý" a nenaletěl mu. Ve své slepotě se domnívají, že Ježíš příklad vyprávěl pro svou sebechválu. Nikoliv a běda! Ježíš jej vyprávěl proto, že pokušení se týká každého člověka a scholastiků zejména! Příběh vyjadřuje obecný princip působení Satana na člověka v organizované společnosti. (M4, 1-11; L4, 1-12;)

Prvním pokušením každého je "říci kamenu, aby se změnil v chléb", to jest zajistiti si bezpracné živobytí! Ale Bůh "řekl" člověku: "V potu tváře chléb svůj dobývati budeš!" To znamená jen prací, žádnými kouzly, hrou na burze, dědictvím, výhrami, nekalým obchodem atd. Nikoliv vychytralostí! Zákony tohoto světa mají platnost jen pro tento svět. Pro věčnost platí zákony věčnosti – duchovnosti. Kdo se ve hmotě "zadluží", nemůže se od ní odpoutat!

Druhým pokušením je víra v osudovost, odložení vlastního úsilí v životě, spoléhání na ochranu každého. Satan řekl: "Vrhni se ze skály! Jsi-li syn Boží, jsi-li pod ochranou Boží, řekne Bůh svým andělům a oni tě zachrání!"

V dimenzi duchovnosti je ale zákon: Jen tehdy, snažíli se člověk ze vší síly, je mu pomoženo – i zázračně! Jen snaží-li se člověk, Pán Bůh mu požehná, říkali předkové.

Vychytralý člověk chce, aby mu "hvězdy" sloužily. Duchovní člověk se nestará, ale snaží, a ony mu slouží! (Někdy i"zázračně".)

Třetím pokušením je "dočasně" se poklonit hodnotám tohoto světa: bohatství, světské moci, slávě atd. Nikoliv se řídit zákony věčnosti, to jest duchovnosti, ale "dočasně" akceptovat v duchu zákony hmoty. Zrádnost je v dočasnosti. Člověk, který se nechá chytit, již "nemůže vystoupit". Je vlečen dočasnými zájmy tak, že se dostává do vibrace často zmiňované v podobenstvích: "Jen co doořu, jen co dodělám to či ono a již jdu!" A to není schopen překročit – vždyť se tolik nadřel. Proto mu někdy Bůh pomáhá katastrofou! (Přijde o vše.) Poznámka: Češi mají v souvislosti s umístěním střední skupiny vojsk mimořádnou zkušenost se zneužíváním pojmu dočasnost: říká se dočasnost, myslí se na věčné časy!

Na toto pokušení dává Ježíš návod: klanět se pouze Bohu, to znamená řídit se Jeho vůlí (duchovními zákony) a od světa přijmout to, co Bůh dovolí. (Viz: "Vezmi svůj kříž a následuj mne!")

Dokud je člověk v zajetí hmotařské společnosti, není dost dobře schopen sebeuvědomění a nadhledu. Teprve vymanění se do samoty, mezi bytosti Boží přirozenosti (i zvířata), mu umožňuje vidět působení Satanova vyzařování ve společnosti. Plné odloučení mu dostačuje jedenkrát, další osvobození je možné velmi rychle evokovat např. odloučením se do prázdného kostela, na vycházku do lesa a polí, mezi volně chovaná zvířata.

Rituál "stažení se do samoty", poustevnictví, byl velmi rozšířen v prvotním křest’anství. K poustevníkům chodili lidé s prosbou o radu. Většina zakladatelů řádů začínala jako poustevníci. S větším pronikáním vládce tohoto světa do církve byl tento rituál vytěsněn a nahrazen zásadou: stále v kolektivu, stále v práci, jen aby člověk nezačal přemýšlet! (K čemu to je, to okolo, ty obřady, hodnosti, atd.)

Rituál druhý: Očištění

Po pobytu v samotě člověk zjistí, že jeho vědomí a podvědomí je znečištěno pověrami a kolektivními hypnózami, které převzal od rodičů a bližních. Tyto jej oddělují od samostatného a přímého nazírání pravdy, pochopení jejích mechanizmů. A jestliže člověk touží potom, ponořit se do zákonů pravdy, žít je, musí je nejprve vidět. Vidět Pravdu může ovšem je ten, kdo ji vidět chce a komu ji nic nezastírá. A my všichni lidé ji máme zastřenou závojem předsudků, polopravd, milosrdných Iží. Abychom se tohoto závoje zbavili, dávají nám Jan Křtitel a Ježíš cestu: uvědomění si vlastní nedostatečnosti.

Prosbu Bohu o pomoc – odstranění zátěží a závojů. Rituál symbolického odstranění – křest vodou.

Podívejme se nyní na uvedené děje z hlediska toku energií. Při kroku prvním – uvědomění si vlastní nedokonalosti obrací se člověk přes svoje nejhlubší nitro – ducha k proudu čistoty, jež stále vyzařuje z Podstaty světa. Jeho prosbou je: Otče, zbav mne všeho, čeho se vlastní vůlí nedovedu zbavit. Je-li prosba upřímná, stane se. Duch se oprostí již samotnou prosbou, ale v obalech duše (jejichž středem jsou čakry) zůstávají následky znečištění předchozího myšlení, cítění a činů. Ty je možné odstranit dalším krokem – rituálním omytím vodou, křtem. (Viz časté umývání rukou zasvěcenců a Židů.) Voda je zázračná tekutina, klíč k působení astrálního (jemnohmotného) světa na hmotný svět. (Viz níže vhled proměňování vína a voda živá.) Podle stupně vývoje člověka tak dochází při omytí vodou k očištění:

• hrubohmotnému – obyčejné mytí (odstranění hmotných nečistot) u člověka živočišného, neduchovního,

• duševnímu (jemnohmotných obalů ducha) u člověka usilujícího o duchovní rozvoj, hledajícího Boha a jeho vůli. Takový musí o toto očištění požádat Boha a ten dovolí svým neviditelným služebníkům – živlu vodě a osobnímu duchovními vůdci (andělu strážnému) odplavení těch překážek z duše, které dotyčnému brání v duchovním rozvoji. Zůstávají ty překážky, které člověk musí překonat vědomě svým dalším vývojem. Strnulí vykladači písma svým výkladem absolutnosti křtu činí z namáhavé cesty k Otci pohodlnou procházku.

Každý duchovní člověk se již dávno přesvědčil o tom, že co je snadno a rychle, je podvod, nástraha. Křest je nastoupení cesty – nikoliv ukončení. Křest potřebuje člověk stále, denně. Stále se na něj něco lepí, něco je mu vsugerováváno rozumáři. Je nutné odlišit křest společenský, veřejný, vykonávaný slavnostně a symbolicky církvemi, od křestu soukromého, od niterní žádosti k Bohu o očištění duše od nabaleného a vzniklého ze slabosti těla.

Vydá-li se proto hledající na cestu ducha, na cestu do království ducha a Pravdy, musí se očišťovat denně. Při koupání a sprchování požádá Otce, aby dovolil svým služebníkům přes vodu odstranit z jeho duše tmavé a šedé vibrace. Podstupuje tedy denně soukromý křest. Je účinný ovšem jen tehdy, odstranilli dotyčný tmavé zatížení jiným lidem, neboli odpustilli on sám všem, o kterých se domnívá, že se na něm provinili!

Rituál třetí: Přijetí Krista

Lidský duch "plave" ve stále se proměňující hmotnosti, nemá se o co opřít, na čem stavět. Jediným pevným bodem, jenž mu byl jako pomoc "spuštěn" z věčností, je Kristus, Božský pravzor člověka. (Viz výše Princip Krista.) Úkolem lidského ducha je tento pravzor nejprve rozpoznat z množství nepravých proroků a také z množství neúplných proroků. Rozpoznáním pravého Krista člověk prokazuje, že je v něm stále živá vzpomínka na záři Božského v podvědomí. ("Kdo z Boha je, slyší můj hlas!")

Poté, co pravého Krista rozpozná, musí se k němu přihlásit a energeticky napojit. ("Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti!") Toto energetické napojení zabezpečil Ježíš rituálem lámání chleba a rozdávání učedníkům. Podáním chleba symbolizuje svoje rozhodnutí podat dotyčnému svůj princip, své vyzařování, učinit jej svým učedníkem, svou "ratolestí". Přijetím chleba od Ježíše dává člověk najevo, že se on pro něj stává základnou, úhelným kamenem. Tím okamžikem se jeho duch stává "anténou", která zachycuje "vyzařování" kosmického principu Krista, na rozdíl od přijímání dosavadního vyzařování strážce hmoty - Satana. Tvar duchovní "antény" takového člověka se mění: místo pěticípé hvězdy Adamovy začne jeho duch kmitat v šesticípé hvězdě dětí světla. Protože tlak Satana přes okolní lidi je velký, je nutné toto přijetí Krista provádět symbolicky denně.

Zde je nutné odlišit slavnostní přijímání v církvích a soukromé. Soukromý rituál (nebo v úzkém kruhu) se provede tak, že si člověk v představě převezme denní chléb od Ježíše. Většina lidí si nepochybně všimne toho, že se "okamžitě změní chuť chleba"! Začne nesrovnatelně lépe chutnat. Totéž je možné provést současně označením chleba křížkem! Změněnou chuť rozeznají i ti, kteří o rituálu nevědí! Samozřejmě chléb pak vyzařuje, jak nepochybně zjistí citliví jedinci.

Provedení každodenního rituálu přijetí Krista má za následek nastolení vnitřního klidu. Podvědomí člověka pozná, že se zachytilo pevného bodu. Dokud byl rituál přijímání Krista v prvních třech stoletích křesťanství masový a hromadný, byla síla působení mohutná. Úměrně tomu, jak Satan prostřednictvím svých lidí v církvi (scholastiků a duchovně mrtvých církevníků) omezil přijímání na rituály ve zlatě od kněží a pouze v kostele, úměrně s tím poklesl příliv energie na přetrvávající malý proužek.

Rituál čtvrtý: Přijetí energie z Grálu

V místě, kde je hmotné napojeno na Božské vyzařování z věčnosti, vznáší se mystický pohár – svatý Grál. Z něj vychází vyzařování lásky Stvořitele ke hmotnosti, k vesmíru. Tento proud duchovního záření dává duchu člověka nekonečnost odolnosti vůči negativním vlivům. Ježíš při poslední večeři mystickým, rituálním způsobem napojil učedníky na toto vyzařování prostřednictvím vína, podaného Ježíšem v poháru.

Přijetím vína z poháru od Ježíše dostává učedník (zasvěcení) stálé napojení na duchovní zdroj energie. Zde je původ oněch heroických činů křesťanů, které mnozí v průběhu prvních třech století masově, později ojediněle, vykonávali. Žádné jiné náboženství nedokázalo pohnout lidi (všimněte si slova "pohnout" – to znamená dodat sílu) k celoživotnímu sebeobětování. Bez příkonu duchovní energie se vůle člověka k dobrému, k obětování, rychle vyčerpá, rychle "omrzí". Začne pociťovat nedostatek energie, zdá se mu, že jen vydává a nic nedostává. Pouze praví křesťané jsou schopni vydávat jen pro druhé. Nechť si laskavý čtenář všimne, jak ostatní náboženství pouze prosí Boha nebo bohy o pomoc, zdraví, úspěch, štěstí, lásku atd! Pouze pravý křesťan dává. U křesťanů prvních tří století tomu tak bylo u všech, nyní je to jen u pár jedinců. Tehdy přijímali křesťané víno masově. (Rovněž husité – viz výše). A opět Satan prostřednictvím svých lidí "zkvalitnil" proměňování vína tak, že je učinil prakticky laikům nedostupné, a od jedenáctého století nedostupné úplně. Tak byla masa křesťanů oddělena od energie Grálu.

V roce 1989 jsem měl tento prožitek. V prázdném kostele jsem se náhle ocitl mimo tělo, kdesi v malé kapli. Východ z té kaple byl zamřížován těžkým kováním. Přede mnou v lavici seděl pouze jeden muž v beraním kožichu, jemuž jsem neviděl do tváře. Podíval jsem se na zamřížovaný východ. Vtom se mřížové kování zhroutilo. Nevěděl jsem, jestli mám vyjít. Vtom muž v beraním kožichu pokynul rukou, abych šel, aniž se na mne podíval. Vyšel jsem ven a ocitl jsem se na břehu moře. Bylo nádherně modré a nade mnou byla nesmírně krásná zlatá záře. Tu se najednou v moři zdvihla obrovská vlna tsunami, vysoká jako mnohopatrový dům, a hnala se proti mně. Pomyslil jsem si: život člověka je věčný, a nepocítil jsem žádný strach. Masy vody se přese mne převalily. S úžasem jsem viděl, že voda je živá! Částečky (molekuly) vody měly bílý a černý konec a vesele se mrskaly. Přes ně pronikala krásná zlatá záře. Částečky vody jako by ke mně mluvily. (Anebo někdo přes ně působil.) Pak jsem se ocitl opět zpět v kostele.

Z prožitku jsem vyvodil následující poučení: Voda je "nejvratší", nejtvárnější hmota. Proto tvořivé síly působí všude ve vesmíru prostřednictvím vody. Kdekoliv ve vesmíru vzniknou podmínky pro vznik života, tvořivé síly Boží se ihned dají do "syntézy" života. Proto vzniká život ve vodě. Voda je také transformátorem schopným přenášet různé signály, impulzy a vibrace z astrální dimenze – viz homeopatie. Voda je "anténou" i pro přenos duchovních energií. Viz často Ježíšem opakované: "Dám ti pít vody a nebudeš žíznit na věky!"

Se spoluautorkou jsme začali pozorování. Např. postavili jsme vodu vpravo a vlevo od kříže s představou, že voda vpravo od kříže je pro lotra, který se zastal Ježíše. Jakmile je voda dána do této souvislosti, okamžitě začne vyzařovat! Okamžitě má léčivé vlastnosti. Účinek těchto léčivých vlastností je přímo úměrný tomu, kolik dotyčný udělal dobrého pro jiné lidi, od jeho víry.

Teprve po návštěvě Izraele a jeho pouští jsem poznal, proč se pro proměňování používá vína. Voda je na poušti život, jenže rychle se kazí. Je symbolem biologického života, života rychle zničitelného. Naproti tomu víno přirozeně zkvašené je stabilizované, nekazí se ani při teplotách pouště. Symbolicky je k vodě přidána trvanlivost jako znak věčnosti. Víno je tak symbolem věčného života.

V poslední době jsem objevil ještě druhý nápoj, který se nekazí – má věčnost a naprosto čistě přenáší vibrace z Grálu. Je to destilovaná voda. Čtenář se může sám přesvědčit. Rozlije destilovanou vodu do dvou nádob, nejlépe kalichů. Jeden vezme do ruky, představí si, že mu jej po jeho prosbě podává Ježíš. Pak dá ochutnat z obou kalichů jiným lidem, kteří o ničem nevědí. Dvě třetiny lidí, zejména malé děti, poznají rozdílnost v chuti. Citliví jedinci poznají rukou teplé vyzařování vody od Ježíše.

Duchovní člověk má přijímat takové víno (možno i destilovanou vodu) denně. Vibrace přes nápoj přijímané budou působit na jeho podvědomí, bude přijímat vyzařování principu Krista. Po určité době jej blízcí nepoznají. On sám užasne nad proměnou, která se stane s jeho duší.

Rituál pátý: Omývání nohou

Rituál omývání nohou apoštolům dosud nikdo nemohl zcela pochopit, protože nedospěl k mimosmyslovému vnímání toků energií. Vykladači písma jej obyčejně vysvětlují tak, že Ježíš tímto rituálem dává najevo, že ti nejvyšší mají sloužit těm nejnižším. Mimochodem jim z vysvětlení unikla věta, kdy Ježíš říká bránícímu se Petrovi: "Co já činím, pochopíš později! Jestliže ti nohy neumyji, nebudeš míti podíl se mnou." (J13, 7- 8.) Ježíš mluví vždy v rovině všeobecnosti a věčnosti, proto jeho slova k Petrovi "pochopíš později" znamenají "lidé pochopí později" (až dozraji).

Není náhodou, že tento Ježíšův úkon zaznamenal pouze Jan. Měl z apoštolů daleko největší stupeň vnitřního zření. Čtenáři je nyní předložen jiný výklad a je na něm, aby jej posoudil.

Klíčem k pochopení je "vy jste čisti, ale bez mého omytí nohou nevejdete do království nebeského (nebudeš míti podíl se mnou!)". Člověk je tak zatížen pozemským, že i když je čistý, je stále přitahován k zemi a není schopen se odpoutat do duchovní dimenze. Ježíš rituálem uvolňuje připoutání duše k pozemskému. (Odvazuje zemní čakru člověka od země.) Kdo se tedy již nechce narodit, reinkarnovat, musí požádat Ježíše o rituální umytí nohou. Na zemi jej může zastoupit kdokoliv, protože na věky platí: "Kdykoliv se sejdou dva v mém jménu, já jsem s nimi." Odpoutat se ovšem může jen ten, kdo má čisté tělo duše! Podle zákona přitažlivosti stejnorodého je pak uvolněn z hmotnosti.

Poznámka: Mít čisté tělo duše znamená nepřijmout do ducha jakékoliv vyzařování Satanovo, jeho princip v čemkoliv a nemít hmotné dluhy! Čistota duše je výsledkem stálého očišťování pokáním a onoho: dávejte, dávejte bez nároku na pozemskou náhradu.

Rituál šestý: Duchovní společenství

Křesťanství se vyznačuje od doby působení Ježíšova vytvářením společenství o duchovní rozvoj usilujících lidí, bez ohledu na jejich společenské postavení. Rituální předobraz takového společenství dal sám Ježíš vyvolením si dvanácti apoštolů. Počtem dvanáct je symbolizováno dvanáct znamení zvěrokruhu galaktického roku. Znamená to pozvání všech, ať se zrodí pod jakýmkoliv znamením. On sám je třináctý, to jest mimo řád galaxie, mimo zákony dimenze hmotnosti. Společenství duchovních lidí má mimořádný význam pro rozvoj osobnosti všech členů. Každý z nás má jiné dispozice, jiné zkušenosti, jiné vyzařování duše. Tato vyzařování na sebe působí a urychlují duchovní poznání a vytváření duchovní bytosti. Nevadí, ba dokonce je výhodou, skládají-li se společenství z lidí různého vyznání i náboženství. Vývoj takových "jednotek" vede k prosazování se čistšího, jemnějšího, je-li ve společenství alespoň několik křesťanů (tedy i Kristus).

Naopak monoreligiózní složení má tendenci k sektaření, jednostrannosti, fanatizmu. A sekta je již vibrace Satanova! Sekta s jakoukoliv rétorikou, i biblickou. Kmitá totiž v pýše! Znakem sekty je (od sectio - latinsky oddělení) uzavření a oddělení od ostatní "zkažené" společnosti, která dle názoru sektářů jde do záhuby. Pouze členové sekty jsou správní (sami se tak nalezli, nikoliv Bůh) a jdou do nebe. Před tváří Živého pak budou překvapeni otázkou: "Kaine, kde jsou tvoji bratři a co jsi udělal pro jejich záchranu? Oddělil ses od nich? Řekl jsem ti já, Jediný Živý, že je vaše sekta samospasitelná a že ostatní zatratím?"

Proto společenství duchovních lidí je tím vyšší, čím je tolerantnější. Tolerance je projev pokory (nevím vše) a lásky k bližnímu. (Milovat jej i s možnými názorovými omyly.) Jen tolerance umožňuje čistým způsobem "vyplavání" pravdy na povrch! Tolerance je přítomnost lásky, v přítomnosti křesťanů i přítomnost Ježíše. Taková byla i společenství prvních křesťanů, kam docházeli jiní a byli strženi duchem shromáždění. Duch těchto společenství to byl, který byl "evangelizátorem" římské říše. Samospasitelné církve ovšem různorodá společenství nemilují, právě tak jako různí guruové. Nemají rádi otázky. Ale společenství jsou právě pro otázky a hledání konkrétních odpovědí. Kdo chce pokročit duchovně, musí hledat a vytvářet společenství jak formální (církve), tak neformální (okruhy usilujících známých).

Rituál sedmý: Pomazání těla

V evangeliích je zmiňováno pomazání Ježíše vonnými oleji za života a po ukřižování vonnými mastmi. Evangelijní děje se vždy odehrávají v rovině duchovní symboliky. Abychom jim porozuměli, je třeba se podívat na tyto úkony z hlediska věčnosti. Opět zde platí, že úkony na Ježíšově těle jsou názornými zobrazeními nutných úkonů na těle všech jeho následovníků. V této zorné rovině úkon pomazání těla hmotného není nic jiného než posvěcení těla, jež každý lidský duch dostal od Boha jako prostředek jeho vývoje, jako jeho "loď` ve hmotnosti. Tělo je tedy dar Boha! Člověk má být za tento dar vděčný, at’ je jakýkoliv. Přijme-li s vděčností i tělo nedokonalé, jeho nedokonalost je mu při odevzdávání přičtena jako klad. Lidské tělo zaslouží úctu. Výrazem této úcty je rituální úkon - pomazání posvěceným olejem. V katolické církvi je tento úkon označován jako poslední pomazání, nověji jako pomazání nemocných.

Číslo sedm je číslo člověka, říká bible. Číslo člověka opětovně spojeného s Bohem, zrozeného z Ducha svatého, je sedm set sedmdesát sedm. Je to číslo křesťana. Znamená, že pravý následovník Ježíše je rozvinut na všech sedmi úrovních, sedmi čakrách. Liší se tak od člověka čísla 666, který je rozvinut ve všech šesti úrovních, ve všech šesti čakrách. Není však spojen sedmou čakrou s Bohem, proto se sám považuje za boha. Rozvoj jeho schopností v páté a šesté úrovni mu dává úžasné možnosti ve stvoření včetně magických. Jeho podstata však vibruje v deformovaném vyzařování Satana, egocentrizmu. Pro své schopnosti ve vyšších úrovních duše se však stává onou "šelmou 666". Žádné náboženství v současnosti nevede k otevření sedmé čakry, kontaktu s Podstatou světa, než to, jehož pevným bodem je Kristus. Cestou je přijetí oněch sedmi zásad a sedmi rituálů. Kdo je začne provádět, do roka a do dne užasne nad proměnou, která se s ním stane. Bude vidět živého Boha.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".