"Přes svou nemalou zvídavost, či právě pro ni, jsem se od dětství snažil následovat každou stopu dlouhodobě vlivných a platných hodnot, na rozdíl od četných mělce založených, pomíjivých a vzájemně mimoběžných hodnotových zkratů, jež mě vždy skoro úplně míjely," píše ve své knize nazvané Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou klarinetista, saxofonista, skladatel, aranžér, kapelník (uměleckým vedoucím Traditional Jazz Studia je od roku 1959), někdejší posluchač Katedry hudební vědy při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, publicista a nakonec i profesionální diplomat Pavel Smetáček.

Dle Dr. Vojtěcha Huebera, autora úvodu k výše jmenované knize, se zde za rozličnými zřeteli svého hudebního padesátiletí ohlíží muž, jenž podnítil zrod našeho oborově stěžejního hudebního sdružení, jemuž časem vtiskl i ty nejméně očekávané peripetie, jakými jen mohl projít. Dr. Hueber také říká, že jde zároveň o "jakýsi sborník dost podstatně se vymykající zažitým zvyklostem...", neboť tento "svazek totiž svými texty vybavil autor, jejž charakterizuje nejen kromobyčejně mnohovrstevná, všeobjímající múzičnost, nýbrž i hluboká vnímavost pro eticko-duchovní rozměr onoho i k 21. století promlouvajícího humanistického odkazu celé euro-atlantické civilizace." S Pavlem Smetáčkem jsem se setkala v Městské knihovně, tedy na místě, které je mu bytostně blízké mj. tím, že zde uskutečnil bezpočet koncertů.

Před chvílí jsem vás citovala, můžu v tom pokračovat?

Samozřejmě.

V té knížce, kterou zmiňuji v úvodu, píšete, že věříte v rodný přístav či hangár svého dětství, "v onen součin tvůrčích tahů i vztahů vzešlých z kvasu věků nejen dávných a dálných, nýbrž i z místních doušků číše hudebního (novo)věku." Myslíte, že by se vaše cesta za hudbou ubírala stejně, i kdyby s ní rodinné zázemí nebylo tak úzce spjaté?

Způsob cesty snad mohl být i trochu odlišný, ale směr by byl zůstal stejný. Tak nějak mi to z delšího časového odstupu připadá.

Váš otec Václav Smetáček – dirigent, hobojista, skladatel, muzikolog a pedagog – zasvětil skoro celý život takovéto řádce vzájemně se doplňujících profesních oborů, sloužících takřka výlučně dosti srozumitelně definovatelné vážné hudbě, zatímco synové se "propůjčili" vrtkavé nejistotě jazzové improvizace. Nebylo to pro něho tak trochu zklamáním? Tím nechci říci, že jazz patří mezi okrajové žánry. Naopak. Má přece v hudbě své pevné místo, svoje poslání. Ve své knížce se i nad tímhle zamýšlíte.

Otázka, zda otec byl či nebyl zklamán tím, že se jeho synové "propůjčili" vratkým pravidlům jazzové profese, zahrnuje nepochybně i mého bratra Ivana. Život s jazzem opravdu byl a je společným posláním nás obou. Náš otec sice neočekával, že se staneme jazzovými hudebníky, a když už k tomu došlo, uznal a potvrdil, že k tomu i on svou sbírkou předválečných gramofonových desek vydatně napomohl. On ostatně nepatřil k žádné "prastaré", vůči jazzu předpojaté generaci. Ke sklonku svého života nás dokonce občas potěšil svými skladbami, hrou na hoboj i dirigováním své skladby Ragtime Echo pro Traditional jazz Studio a symfonický orchestr. A my, jeho synové, jsme hudbu, jíž se zasvětil, řadili vždy k nejniternějším poselstvím lidmi tvořené a šířené krásy. Dostali jsme však i schopnost rozpoznat, že jedním ze silných, i když odlišných spojenců této služby , je právě jazz. Ten je prostředníkem dalších možných hudebních i životních příběhů, zneklidňujících důsledně různorodými, ne však chaotickými obměnami společensko-intimní polarizace osobních postojů a prožitků. Je tvůrčí zkratkou mezi podněty žitých hlubin a jejich esteticky uchopeným zveřejněním, něčím jako působivým a působícím "svědectvím v přímém přenosu". To však také vylučuje každou vstřícnost obce všech jazzu věrných tvůrců vůči ideově účelovému zneužívání, což by se s jazzově bezelstnou bezprostředností beztak naprosto míjelo. Přesto či právě proto se nám ona k poplatnostem hluchá povaha jazzové přímočarosti, a přes dílčí souběhy s řadou dalších proudů uměleckých činností, vryla od našeho dětství do mysli pevněji a s ještě "trvalejšími následky", než jaké jsme "zakusili" poznáním jiných, rovněž cenných, ale onu jazzovou výlučnost nenabízejících tvůrčích odvětví.

Traditional Jazz Studio dospělo letos k jubilejnímu roku. Nejnovější CD, které k této příležitosti vychází, má podtitul Padesát let s živou tradicí. To je až úctyhodně dlouhá doba, zvlášť když jsou pro existenci takového tělesa, kromě hráčského umění, velice důležité vztahy mezi hráči. Svého času, tuším od roku 1994 až do roku 1999, opravte mě, prosím, jestliže se mýlím, jste působil jako chargé ďaffaires v Římě – což bylo poměrně dlouhé odloučení – jaký byl návrat?

Moje diplomatická mise v Římě byla čtyřletá, v rozmezí let 1994 - 1998. Domníval jsem se, že zůstanu diplomatem i po návratu z Říma, ale již za rok nastaly radosti, současně se starostmi a povinnostmi kolem čtyřicátého výročí Traditional Jazz Studia. Veřejné pozornosti, které by se mi bylo při takové události dostalo, bych se byl ochotně vzdal, ale do svých hudebních osidel jsem časem "vtáhl" desítky lidí, jimž nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si byli zasloužili. Snažil jsem se proto dodat čtyřhvězdičkovému výročí detailnější publicitu, pozornější vůči spoluhráčům, spoluautorům a dalšÍm partnerům tvorby většiny svých dosavadních programů a vystoupení. Tím jsem odkryl i "archeologii" dosavadní činnosti s následným vydáváním zvukových i knižních antologií společné dráhy. Brzy se "překvapivě" přihlásilo i čtyřicáté páté, a nyní dokonce padesáté výročí, takže už asi zůstaneme doživotně hrajícími správci a editory své přepestré minulosti, k níž zatím stále něco přidáváme.

Jak jste se v Římě cítil? Nemyslím na pracovní povinnosti – i když by bylo zajímavé slyšet, jaké jsou pracovní povinnosti a společenské nároky na vládního úředníka zastupujícího svůj stát v jiné zemi. Ale nejdřív, prosím, jak na vás Řím působil?

Řím ve srovnání s jinými velkoměsty je naprosto jedinečný, protože se v něm setkaly a setkávají obtížně zařaditelné či dokonce nesouměřitelné dějinné a kulturní vrstvy. Sloužíte-li např. dokonce i v Londýně či Paříži, máte "po ruce" méně antiky, není tam Vatikán. V Římě i jinde v Itálii se potkává, překrývá a vzájemně vyvažuje tolik souběžných i mimoběžných vlivů, vzešlých z různorodých zdrojů povahových stránek téhož prostředí, že probouzejí vůli chtít je mezi sebou rozpoznat, nebo si je spojit, či je mezi sebou rozlišit. Jsou tam hojná svědectví kultur předkřesťansko-pohanských, tedy antických, a dokonce i "předlatinských", a později stopy tolika dalších tvůrčích slohů, ne vždy rodem z Itálie, jež přišly po antice i středověku. Také italská populace je svým původem velmi různorodá: Etruskové byli zcela odlišní od Římanů, před nimi i po nich přicházeli (zvláště na jih) velká společenství řecká, semitská i arabská a nadále přicházejí četní přistěhovalci z různých částí Evropy, např. z Balkánu, stejně jako z dalších světadílů. Italové se přes svou sdílenou antropologickou roztěkanost dokázali v mnohém až překvapivě spojit. Ne však cestou otrocky ideologickou, nýbrž spíše kulturní. Lombarďané, Piemonťané, Benátčané, Toskánci, Sicilané, Sardové a další, ti všichni jsou si tedy, přes různé tradice a různá nářečí, vzájemně bližší, než jak se to jim samým z nedostatku odstupu jeví. Kdo však do "hotové" Itálie přichází odjinud a spíše méně často, ten asi nepřehlédne, kolik společných zvyklostí obyvatelé různých částí Itálie většinou vzájemně sdílejí. Když Italové (po celé ploše svého území) s někým i po náhodném seznámení třeba jen jedinkrát v životě stolují, obejmou při následném loučení všechny účastníky setkání. Všichni spolu sdílejí pravidla stolování, prostírání i rámcové pořadí jídelních chodů. Všichni stejně povlékají i stelou postele a nikdy bezdůvodně neotevírají skoro stále zavřené okenice či žaluzie, jejichž souhrnná plocha v Itálii odpovídá součtu plochy všech oken. V zimě Italové nesnášejí účinně vytopené místnosti, a to ani když venku mrzne. To vše činí např. na rozdíl od zvyklostí svých rakouských a nebo slovinských sousedů i tam, kde mezi jejich těsně sousedícími domy probíhají státní hranice.

Žil jste v Římě. Předpokládám, že jste poznal i Vatikán. Pro mnoho lidí je to jakýsi svět ve světě, svět sám pro sebe. Možná, že jsem tu otázku špatně položila. Spíš se tedy zeptám: jak moc se Vatikán liší od okolního světa...?

Papežské sídlo zvané Vatikán je nejvyšším duchovním ústředím římsko-katolické církve právě tak jako státoprávním subjektem téhož názvu. Hodnocení duchovních přínosů ústřední katolické "služebny" není podle mne posláním tohoto periodika, tohoto rozhovoru, ani mé osoby. To by patřilo spíše do teologické publicistiky. A s hodnocením státoprávní stránky vatikánské administrativy bychom se měli seznamovat prostřednictvím publicistiky politologické. Pokusím se však přesto vyslovit několik laických postřehů: k zodpovězení otázky, proč si světový duchovní primas nárokuje místo v čele státu, víme-li, že stát je nástrojem mocenského ovládání jemu podřízených složek společnosti, mne přivedl prof. PhDr. František Halas (v 90. letech velvyslanec ČR při Svatém stolci) následující kratičkou úvahou: papež potřebuje stát ne proto, aby jeho stolec či úřad někomu vládl, nýbrž proto, aby výkon jeho služby nebyl nikým politicky ovládán. Dále mne napadá skromně připomenout, že Vatikán není ani administrativně vzato neprostupnou pevností žijící vlastním životem, protože nemá žádnou mimoprofesionální občansko-společenskou, ani rodinnou strukturu. Odborné duchovní, teologicko-kulturněhistorické a vědecko-správní úkoly v něm vykonávají tzv. zasvěcené osoby, žijící v celibátu, tedy bez rodin, z nichž jen některé bydlí a jiné nebydlí v prostoru vatikánského území. Mezi osobami vykonávajícími politicko-organizační činnosti vatikánské administrativy pracují jak osoby zasvěcené, tak i tzv .laici, kteří bydlí se svými rodinami v jiných částech Říma, mimo prostor Vatikánu, jehož území, střežené vlastními bezpečnostními orgány, se od návštěv, včetně turistických, neizoluje. Uvnitř Vatikánu lze věnovat (i zvědavou) pozornost např. mnoha historickým palácům a rozsáhlým udržovaným zahradám.

V současné době jsou prioritou u většiny populace materiální hodnoty. Jak dlouho může trvat, než se začneme, myslím programově vracet k duchovním hodnotám?

Jestliže přímo neodmítneme pojem duchovních hodnot, připouštíme děje nepodléhající hmotné skutečnosti. O těch však nerozhodujeme. Můžeme s nimi však vstupovat do skromně rozjímavé vzájemnosti. Jejich nadčasovost je mi nadějí trvalé platnosti všech trvalých hodnot, které nás obklopují i v běžném vesmírném a planetárním životě. Co nemá vztah k nadčasovosti, považuji za bezcenné. Nejsem schopen určit, kdy a zda vůbec nastane odklon od nejrůznějších praček a sušiček mozků, zlatých teletníků a dalších modloslužeben spotřeby, o jejichž nabídku nestojím o nic více než o tu, kterou poskytují herny či nevěstince. Útlum jejich obliby a vlivu si opravdu velice přeji, ale výzvy na způsob zvolání: dámy a pánové, neholdujte pomíjivým sobeckým rozkoším, spíše poskytujte pomoc v nouzi, považuji bohužel za málo účinné. Proto raději zaměňme hromadné výzvy za pokus každého z nás, začít "tady a teď" sám (sama) u sebe a pomáhat spíše jednotlivcům. Nebylo by však chybou, kdyby těch jednotlivců bylo co nejvíce, právě naopak. Vzhledem k věčnosti si zodpovíme sami za sebe, jak prospěšně jsme své schopnosti uplatnili, nebo promarnili. V tomto ohledu jsem optimistou, avšak budoucnost lidstva v pozemském životě se mi zdá být spíše velmi nejistou.

Děkuji vám za zajímavé postřehy, které by jistě stály za delší rozhovor.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".