V poslední době o nich čteme i slyšíme stále častěji. Jaké vlastně jsou? Jsou nezvladatelné a hyperaktivní? Prepotentní jedinci, nad nimiž si rodiče a učitelé někdy zoufají? Nebo naopak malí podivíni a introverti nadaní mimořádnými schopnostmi v některých oblastech, ale neschopní soustředit se na prosté úkony, zcela běžné pro jejich vrstevníky? Je třeba vycházet jim maximálně vstříc a nalézat s nimi společnou řeč, nebo je nutné naučit je za každou cenu aspoň základní kázni, mají-li v běžném životě normálně fungovat?

Označení indigové děti vznikl v osmdesátých letech, kdy americká teoložka Nancy Raple zjistila, že stále přibývá dětí, jejichž aura má tmavomodrou barvu. Později několik pedagogů zabývajících se tímto fenoménem zjistilo, že tyto mimořádné děti mívají často mediální schopnosti. Právě to vedlo k asi poněkud nadsazenému pojmenování – bývají nazývány "Děti světla", "Děti tisíciletí" či dokonce "Poslíčci zítřků".

Děti z jiné dimenze

"Tato nová generace dětí nám má pomoci při přechodu z racionálně-materialistické existence k duchovnějšímu životu", tvrdí někteří z autorů věnujících se tomuto tématu. Podle amerického docenta a léčitele Roberta Geparda nám tito poslíčci z nebe "přinášejí subtilní poselství, jímž pokračuje všechno naše dosavadní vědění". Nejdál jde Švýcarka Renée Bonanomi, přesvědčená o tom, že "mnohé z těchto duší pocházejí z vyšších dimenzí." Skutečnost, že dnešní děti jsou útlocitnější, senzitivnější, duchovnější a jasnozřivější připisuje psycholožka Ulrike Stedtnitz současnému boomu, nadšení pro ezoteriku a východní nauky. Tyto zájmy matek se pak nevyhnutelně projeví i na dětech. Opravdu nevšední je názor amerického odborníka v oblasti výzkumu vědomí Kena Wilbera. Ten hovoří o spiritualitě, duchovnosti, k níž lidstvo dojde prostřednictvím potomků. Děti, které nám ji přinášejí, přispějí k tomu, že "dospějeme rychle a bez problémů s účinností mikrovlnné trouby přímo k Bohu". Kéž by to bylo tak snadné.

Respekt a láska místo chemoterapie

Zcela realistické pozorování se mísí s nadsazenými kombinacemi, jako je tomu u americké autorky bestselleru "Lidé budoucnosti" Lordem Virtue. Ta se domnívá, že se na naší "dosud v minulosti zakotvené planetě inkarnovaly duše z pokročilejších světů". Takovým názorům se jen vysmívají lékaři, kteří již léta zklidňují hyperaktivní děti lékem zvaným "Ritalin". Spotřeba tohoto léku vzrostla v posledních letech 600krát. Na některých školách ve Spojených státech bere prý toto sedativum až pětina žáků. Přitom medikament prokazatelně brzdí příliv krve do mozku a někteří lékaři se domnívají, že to může být pro ne zcela ještě vyvinutý mozek dítěte fatální.

Z kruhů amerických homeopatů vzešla kritika na vyčleňování hyperaktivních dětí ze společnosti ostatních a jejich někdy přímo nevhodné označování jako "zvláštní" nebo "jiné". Ne všechny takové děti totiž mají sebevědomí na rozdávání, a tak u některých může vzniknout pocit méněcennosti, odcizení a vyřazenosti. Jsou i případy, kdy mimořádně inteligentní dítě skončilo ve zvláštní škole.

Rozumným řešením by naopak mohla být snaha věnovat těmto dětem velkou péči v oblasti tělesné i duševní, společenské i duchovní. Takovou péči by ovšem potřebovaly všechny děti. V tomto smyslu byly právě nejvíce oceňovány Waldorfské školy. Ty sice nerazí zvláštní přístup k indigovým dětem, ale zacházejí s úctou a láskou se všemi dětmi. Všichni, kdo se zabývají výchovou indigových dětí, se také shodli na tom, že dítě by mělo být pokládáno spíše za partnera, tím se spíše přiměje ke spolupráci. A vždy by mu v první řadě mělo být pozorně nasloucháno. I tohle doporučení platí samozřejmě nejen pro indigové, ale pro všechny děti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".