Lektoři

Cesta krásou do minulosti – za pobaltskou lidovou architekturou

Až budete hledat klid, pohodu a volnost širého kraje, vydejte se "jantarovou stezkou" do tří pobaltských republik – Litvy, Lotyšska a Estonska. Jsou to hrdé země, kde lidé mají v úctě přírodu a s obdivuhodným úsilím pečují o své kulturní dědictví. Objevíte skvosty, které zatím unikají zájmu většího počtu zahraničních návštěvníků. Budete překvapení, že v každém obchůdku dostanete za poměrně mírné ceny vše, co potřebujete na své pouti za poznáním tří malebných zemí na březích Baltského moře. Ženám zaručeně nedají spát šperky z jantaru, které jsou k dostání na každém kroku. Ale k nejhezčím zážitkům budou patřit výpravy za lidovou architekturou. Ve vesničkách na břehu jezer s větrnými mlýny a čapími hnízdy jako by se zastavil čas. Ani se nechce věřit, že vše je živé. Aby ta krása časem nezanikla, byly mnohé stavby přeneseny do skanzenů.

Litevský skanzen leží na břehu jezera Kauna Marios, nazývaného Kaunaským mořem. Pro pohodlnou prohlídku je tu vytvořen šestikilometrový okruh. Procházím volnou krajinou mezi loukami a lesíky, kde se pasou osamělé krávy a koně a připadá mi, že putuji z jedné vesničky do druhé. Cestou míjím větrný mlýn a boží muka s Poslední večeří Páně, umně vyřezanou z lipového dřeva. Na zápraží roubených domků vysedávají zaměstnanci skanzenu, vesničané z okolí. Zvou na návštěvu interiérů, které vyhlížejí jako právě přichystané k obývání. Přitom vyrábějí a zároveň prodávají perníkové figurky, dřevěné holubičky, štrikované obaly na velikonoční vajíčka i náramky z rákosu. Na návsi pracuje hrnčířská dílna, opodál zhotovuje lidový řezbář své zamyšlené sedící Kristy s podepřenou hlavou a uprostřed na vysokém podstavci stojí svatý Florián, patron hasičů, aby všechnu tuhle ručně zhotovenou spanilost chránil před ohněm.

Procházka litevskou minulostí Jako připomínka časů nedávno minulých stojí tu rašelinová jurta, obydlí sibiřských vyhnanců i vagón, který je odvážel z rodného kraje neznámo kam. Těžko zapomenu na stařenku, pamětnici, která mi vyprávěla, jak za stalinských časů byla jednoho dne uprostřed noci ona, jako mladá žena s dítětem v náruči, odvlečena a její výbava na mrazivou cestu byla jen to, co měla na sobě. Podobně dopadli všichni další obyvatelé jejich vsi.

Ale ve skanzenu je dnes veselo. V místní starobylé hospodě se chystá svatební hostina, bude se tančit a zpívat. A u vchodu do areálu se potkávám s autobusem plným dětí. Jsou stylově oblečené v prostých lidových krojích a chystají se o sobotě a neděli žít tak, jak žili jejich předkové před sto lety. Připadá mi, že je to způsob výuky historie a národních tradic hodný následování.

Na skok do lotyšské pohádky

Lotyšský skanzen má bohaté exponáty ze čtyř etnograficky významných oblastí země : Kurzeme, Zemgale, Vidzeme a Latgale. Jsou v něm k vidění jak pros té domky s doškovými střechami, doplněné o studny s tradičním rumpálem, tak výstavnější patrová stavení s vysunutými ochozy a vyřezávaným loubím. Při pohledu na letní kuchyně z vyskládaných dřevěných tyček se mi vybaví představa indiánských stanů "típí". S nimi sousedí kamenné baně, které slouží mnohde ještě dodnes jako venkovské sauny. Zvláštní dřevěnice se užívaly kdysi jako sklad na obilí a mnohde též jako úložný prostor pro šatstvo. Nedaleko od domu je březový hájek a v něm mraveniště. Podle starého zvyku je chráněno laťkovou konstrukcí. Drobných pracovitých tvorečků si Lotyši velice váží a stejně jako tady i ve volné přírodě jim zajišťují ochranu proti nevítaným vetřelcům. Je to jistě příklad soužití s přírodou, který bychom si měli připomenout i u nás doma.

Opravdové domácí bezpečí reprezentují sídla venkovských statků. Jsou postavena zpravidla do čtverců a do jejich dvorů se dá vstoupit jen pevnou dřevěnou branou. Aby představa zašlých časů byla úplná, ve skanzenu nechybí ani budova staré železniční stanice. Je vyzděná a vyzdobená charakteristickým hrázděním, její podoba má něco z časů amerických kovbojek.

Má duše jihne u každého ze tří dřevěných kostelíků, zvláště krásný je ten s věžičkou a bání v podobě cibule, kryté šindelem. Druhý zaujme hned u vchodu svými mohutnými, hrubě tesanými vstupními vraty s masivní kovanou klikou, jako bychom měli vstoupit do hradu. A ten třetí je vytříbená, strohá krása sama. Člověk si tu připadá jako ve svatební síni či spíše jako v nebi. Strop s mohutnými trámy je pomalován anděly, kteří oslavují Pána Boha zvukem svých hudebních nástrojů, housliček, trumpet i fujar. Bělostné svíce, vonné byliny a kvítí zdobí po stranách vyřezávané lavice. Jen usednout a pomodlit se. Každou neděli a ve svátek kostelík pravidelně ožívá. To přicházejí věřící z okolí ke svátečním bohoslužbám. Čas od času se zde sejdou také svatebčané, aby vyslechli "ano" mladých novomanželů. Takových párů prý neustále přibývá.

Na břehu jezera našla své místo rybářská vesnička jako vystřižená z pobaltských pohádek. Malé dřevěné domky s rákosovou střechou a lavičkou u zápraží, sušící se rybářské sítě a před nimi zrcadlo vodní hladiny. Když na pěšině zahlédnu dlouhovlasou dívku na klusajícím koni, pomyslím na vílu. Ale to není víla, jen jedna návštěvnice skanzenu, která neodolala možnosti půjčit si koně a projet se pohádkovým krajem.

Mlýn na muří nožce po estonsku

Estonský skanzen našel své místo na břehu Finského zálivu nedaleko estonské metropole Tallinu. Nese název Rocca al Mare, což se dá přeložit jako Skála na břehu moře. Název vznikl podle jména letního domu jednoho bohatého rivalského kupce. Chloubou skanzenu jsou staré mlýny, vybudované v několika různých podobách. Nejprve je tu vystaven na odiv tradiční vodní mlýn, který spoutává vodu potoka, protékajícího pod dřevěným mostem. O kousek dál se přijde k rybníku, nad kterým na kopečku stojí tři větší větrné mlýny. Můžete vstoupit, pozorovat a poslouchat vrzání i práci dřevěných lopat, které se otáčejí podle síly větru. A konečně, jaký div – větrný mlýn, otáčející se na "muří" nožce. Něco podobného jsem viděla dosud jen v ruských pohádkových filmech, a tak čekám, kdy se objeví ve dveřích ježibaba na koštěti a začne mě prohánět.

Velká vesnická stavení jsou postavena z kombinace kamene a dřeva. Uvnitř je fortelný dubový nábytek, větévky jeřabin nad vchodem mají chránit obyvatele domu před zlými mocnostmi a věnce spletené z větévek dubu, visící nad postelemi, mají zajistit zdraví a sílu. Otevřené kované dveře zvou do luteránského kostela z konce 17. století. Protestantskou strohost podtrhují pevné sloupy ze staletých stromů. Na první pohled mne zaujme zvláštní výzdoba. Na stěnách jsou zavěšeny věnce vyrobené z tepaného a umně tvarovaného železného plechu. Zdobí je železné květiny s drobnými okvětními lístky i kovové ratolesti. Přinesli je sem příbuzní námořníků a rybářů, kteří se nikdy nevrátili ze svých namáhavých a nebezpečných cest v divokých vodách chladného Baltského moře.

Je zajímavé zastavit se na chvíli v některých staveních a pozorovat při práci tradiční řemeslníky – tkalce u tkalcovského stavu nebo ženy, zabývající se pletením košťat či výrobou vánočních ozdob. Ve stylovém hostinci okusím rybí specialitu, která patří k pravému estonskému menu. Potom ve zvláštním obchůdku vybírám z hromady pletených rukavic a podkolenek se vzory severských jelenů a medvědů. Budou mi vskutku hřejivou vzpomínkou na zem blízkou evropskému severu, kde slunce v letních měsících ani nezapadá a vytváří kulisu nezapomenutelných bílých nocí.

Pobaltské skanzeny podivuhodně splývají s krajinou, z níž se zrodily. A k té krajině patří dřevěné kříže, sochy pohádkových postav i hrdinové lidových pověstí a bájí. Jsou povětšině dílem lidových řezbářů, kteří je rozeseli po vesničkách, v lukách i v lesích. Když tudy projíždíte, mnohdy ani nevíte, zda jste už v uměle seskupeném skanzenu, či ve volném kraji.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.

Ať žije Šeherezáda!

Když se měl začít vysílat tento seriál, který vyvolal v české kotlině nebývalé emoce, vůbec jsem netušila, jestli se budu dívat. Pak jsem si nechala puštěnou televizi … a byla jsem ztracená. Jde sice o klasickou telenovelu, kdy se oba milují, ale trvá jim sto třicet dílů, než si to uvědomí, to však není důležité.

Librorum Prohibitorum – knihy zakázané

Staletí rozhodovala katolická církev o tom, co je správné a co je pro katolíky zakázané. Po staletí si církev nárokovala rozhodnutí, která literatura je vhodná a které knihy jsou zakázané. Kdo četl knihy církví zakázané, tomu hrozilo věčné zatracení. Začal nemilosrdný boj o duši katolických oveček. Byl to historicky nepřehlédnutelný proces, který neztratil na své brizantnosti dodnes.

Chceme-li být zdraví, naslouchejme hlasu krve (4)

Od narození máme přístup k tajemství vlastní individuality. V každé buňce naší krve je zakódováno velké množství údajů, které nám sdělují, jaké je naše životní poslání, jaké jsou individuální zvláštnosti našeho charakteru, temperamentu a zdraví…

Krása a bolest patří k sobě

Kdosi moudrý napsal, že zevní krásu si do života přinášejí hlavně ti, kteří v minulém životě trpělivě prokonali nějakou bolestnou chorobu. Tím prý jejich nitra tak zkrystalizovala, že se to nyní projevilo i zevně. Platí to asi i šířeji. Když projdeme dobou bídy bez reptání, když máme vždy ochotu dát podle svých možností tam, kde bude s darem uvážlivě naloženo, když případný větší přísun zevních prostředků nerozhazujeme marnotratně, když si vážíme posvátnosti práce, vytváříme si předpoklady, abychom příště žili i ve vnějším dostatku. Ale bude záležet zase jen na nás, jak s ním naložíme.

Sebepoznání - P - Protiklady

Vesmírný systém je tvořen protikladnými silami. Každý protiklad má neměnné, vzájemně opačné vlastnosti a vždy spolu dva vzájemné protiklady dohromady vytvářejí jednotu. Nemůže existovat jeden bez druhého. Přijetím obou protikladů je nám umožněno vyrovnaně čerpat z obou, a tak se pohybujeme stále někde uprostřed nich a jejich působení je vyrovnané. Nejznámějšími protiklady jsou strach a láska, hmota a duch, ženská a mužská energie.

Co s nevěrou?

Je nevěra něco, co musí být, nejde se toho zbavit? Proč o ní tolik slyšíme, mluvíme, víme, že je – ať už v reálném životě, či v literatuře a ve filmech? Jak se s nevěrou vyrovnat ve vztahu? Jde vůbec žít s tím, kdo nás podvedl? Proč to ten člověk vůbec udělal? Nedošlo mu, jak nám tím ublížil, že rozmetal celý náš dosavadní život? To jsou dotazy, které často dostávám. S podobnou otázkou přišla i slečna Lucie.

Psychowalkman – vaše zkušenosti!

Psychowalkmany, odborně AVS přístroje, zdomácněly v nejedné rodině. Mají hodně účinků pro život, někdy nenahraditelných, jednoduše se používají. Inspiraci, proč je dobré psychowalkman používat, si můžete přečíst právě zde. Jsou to výpovědi českých uživatelů z let 1998 - 2009.

Jde na Zemi žít v pohodě, bez strádání, v lásce a poctivě?

Před časem jsem se zamýšlela nad tím, pro koho bylo asi učivo na Zemi přichystané. Jestli je vůbec pro nás lidi vhodné. Vždyť ať se podíváme na jednu, či na druhou stranu, žádná oblast lidského počínání nefunguje pořádně.

Trýzeň lásky otevírá duším cestu do ráje (3)

Když se duše očistí z nejhorších vin, mohou někdy v rámci záměrů Božího plánu komunikovat s lidmi, prosit je o pomoc a rovněž jim předávat informace. To má velký význam nejen pro samotné duše a pro člověka, s nímž komunikují, ale také pro další lidi, kteří se poté vědomě snaží žít lépe a hodnotněji. V rámci této komunikace dostávají navíc povzbuzující informace pro svůj další život. Níže uvádím některé dotazy lidí a odpovědi duší v očistci, které dostala vizionářka Marie Simmaová při svých rozhovorech s duchy zemřelých.

Mohou se duše utěšovat navzájem?

V očistci je sám Bůh naší jedinou nadějí, naší jedinou útěchou. Na světě Bůh dovoluje, aby člověk hledal útěchu u věrného a laskavého přítele ve svých tělesných i duševních bolestech. Zde jsou ale duše zakotveny do vůle Boží a jediný Bůh může jejich bolesti zmírnit. Všechny duše se nalézají v útrapách, odpovídajících velikosti jejich vin, ale všem je společná bolest, převyšující všechno ostatní utrpení – nezměrná touha po Boží blízkosti a vědomí, že ony samy jsou vinny tím, že jsou od Boha odděleny. Naše bolest je často zvýšená tím, že modlitby, které za nás druzí konají, se k nám nedostanou. V očistci obdrží jeden každý z modliteb konaných na Zemi jen tolik, kolik z nařízení Božího dostat smí. Je to zvláštní bolest vědět, že modlitby za nás konané obdrží někdo jiný. Jen málo duší však dostává modlitby. Většina jich je zcela opuštěných.

Přináší Den dušiček duším osvobození?

Ano, v Den mrtvých opouští mnoho duší místo smíru a přichází zvláštní milostí do nebe. Jenom v tento den mají všechny duše bez výjimky podíl na veřejných modlitbách. Stále je však ulehčení, které se jednotlivé duši dostává, přiměřeno jejím zásluhám. Avšak všechny se těší mimořádné milosti. Mnoha duším, které trpí dopuštěním Božím a Jeho spravedlnosti dlouhá léta, dostává se této jediné útěchy. Není to Den dušiček, kdy jich nejvíc přichází do nebe, ale Svatá noc.

Je náhlá smrt aktem Boží spravedlnosti nebo milosrdenství?

Někdy to, někdy ono. Je-li některá duše úzkostlivá a Bůh ví, že je připravena objevit se před Ním, odvolá ji náhle ze světa, aby ji ušetřil hrůzy posledních chvil. Někdy ale odvolává duše z důvodu spravedlnosti. Nejsou proto úplně ztraceny, ale jsou ochuzeny o svátost pomazání nemocných, nebo ji mohly přijmout jen ve spěchu, aniž by se na poslední cestu náležitě vyzbrojily. Jiné duše zase, které již svou míru zločinů naplnily a jsou ke každému Božímu volání hluché, odvolává Pán proto, aby již déle nedráždily Jeho odplácející spravedlnost.

Jdou některé duše přímo do nebe?

U takové duše sjednocení s Ježíšem, jež bylo započato na Zemi a které samo o sobě je již nebem, při smrti pokračuje. Avšak sjednocení ve vlastním nebi je přirozeně vroucnější, než je možné na Zemi. Bůh soudí duši podstatně jinak, než se to děje v pozemských měřítkách. Bere mnohé v úvahu jako povahu nebo charakter, zkouší, co bylo učiněno s lehkomyslností či zlobou. Ten, který vidí až na dno duše, pozná ihned, jak se věci mají. Ježíš je velmi dobrý, ale také velmi spravedlivý. Zatracen může být jen ten, kdo za každou cenu chce. Neboť, aby se někdo do této krajní situace dostal, musel zavrhnout tisíce milostí a dobrých vnuknutí, které Bůh každé duši dopřává. Je proto ztracen svou vlastní vinou.

Co je to vlastně nebe?

Chci se pokusit, abych Vám tento pojem učinila pochopitelným, pokud je to vůbec pro pozemšťana možné. Nebe je štěstí, jaké dosud nikdo nemohl pocítit. Je to proud rozkoše, která neustále zaplavuje vyvolené. Nebe je Bůh požívaný ve své slávě, sycení se Bohem, aniž by bylo možné být kdy dostatečně sytý. Čím více duše milovala Boha na Zemi, tím více ho miluje v nebi. Ježíš představuje pravou radost na Zemi a věčnou radost na onom světě.

Jaký význam má svatý Michael?

Svatý Michael náleží k serafínům a je prvním andělem v nebi. Převyšuje svou krásou všechny ostatní anděly. Je přítomen, když se loučí duše s tělem. Já jsem ho viděla a všechny duše ho vidí, není pouze svědkem při udělování rozsudku, ale i uskutečnitelem Boží spravedlnosti tím, že nese duši na místo očisty, aby ji – když učinila zadost Boží spravedlnosti – uvedl do věčné blaženosti. Svatý Michael má s námi soucit a povzbuzuje nás v našich bolestech, mluví k nám z nebe. Když to Bůh dovolí, můžeme s ním navázat přímé spojení způsobem, jakým spolu komunikují duchové. O svých svátcích nás navštěvuje a vrací se pak s mnoha dušemi do nebe. I naši strážní andělé nás navštěvují. Vždy, když některé duše rozmnoží počet vyvolených, je tím Bůh oslavován a něco z této slávy padá i na jeho služebníka svatého Michaela. Je pro něho ctí přivádět k Pánu duše, které svou věčnost spojí se všemi vyvolenými.

Mohou se duše v očistci zmýlit v tom, co se v budoucnu stane?

Ano. Nemají lidé občas dojem, jako by Bůh sám své plány měnil? Může se stát, že Bůh ve své spravedlnosti chce některé lidi (provincie, říše…) potrestat. Je-li ale Boží spravedlnost odzbrojena modlitbou nebo jinými prostředky, pak může tuto zkoušku zmírnit, nebo dokonce udělit milost. Často též připustí, aby byly předpovězeny veliké události, nebo o tom některé duše zpraví, aby jeho trestům předešly, nebo je zadržely. Jeho milosrdenství je tak nesmírné, že sahá k trestům pouze v nejkrajnějším případě. Kdyby Ježíš chtěl, mohl by vás v jediném okamžiku učinit dokonalou. Vidí ale mnohem raději, jak se namáháte, a přeje si, abyste poznala, jak tvrdá a drsná cesta je k vrcholu dokonalosti. Buďte velkorysá! Propůjčil Vám mnoho milostí a dá Vám jich ještě více než mnoha jiným, ale za to doufá, že ve Vás nalezne velmi oddanou duši plnou obětavé lásky. Jestliže budete proti slabostem své lidské přirozenosti jednat, proti svým náklonnostem bojovat a s živou vírou pracovat, pak se všechno Vaše očekávání uskuteční. Budete-li chtít, budete mít dost pevnosti, abyste přemohla všechny těžkosti, které se stavějí Vašemu sjednocení s Ježíšem do cesty. Stojí to hodně přemáhání zapírat se v každém okamžiku, ale člověk díky tomu prožívá velkou radost. Duše se musí uvolnit, osvobodit se postupně ode všeho, co ji obklopuje, a zvláště od vlastního já, své sebelásky a svých náruživostí a vášní, aby dosáhla sjednocení s Bohem. To je velmi tvrdá práce, a proto je jen málo duší, které to chápou.

Které hříchy se nejvíce trestají?

Hříchy proti lásce, nactiutrhání, pomluvy, nedostatek smířlivosti, hádky ze zištnosti nebo závisti – to všechno znamená na věčnosti velkou tíhu. Vezměme si třeba někoho, jehož mají ostatní za podivína, a proto se mu vysmívají. Mohl by však z něho být dobrý člověk, kdyby se s ním laskavě zacházelo. Pokud jej budeme odsuzovat, velice tím své duši uškodíme. Existuje také mnoho starých osamělých lidí, kteří naříkají, že jim nikdo nepomůže. Přitom poblíž žije mladá rodina, ale nikoho z nich ani nenapadne nabídnout svým nemohoucím sousedům pomocnou ruku. A přece právě skutky lásky budou na věčnosti nejvíc odměněny. Jak často se hřeší nelaskavými řečmi a soudy, o tom by se dala napsat celá kniha. Slovo může zabít, ale také uzdravit. Láska přikrývá množství hříchů. Buďme laskaví hlavně ke svým nepřátelům. Být dobří k těm, kdo nám dobro prokazují, je snadné. Ale činit dobře těm, kteří vůči nám pociťují nepřátelství, to je to, co od nás žádá Spasitel. Tím bychom mohli z mnohého nepřítele učinit svého přítele a ušetřit si velkou část očistného procesu.

Je třeba odpouštět až za hrob?

V této souvislosti vzpomeňme příklad jednoho rolníka, který si stále stěžoval, že nemůže postavit stáje, neboť pokaždé se mu stavba záhadným způsobem zbortí. Později mu někdo poradil, aby se zamyslel, zdali nemá mezi zesnulými nějakého nepřítele. Odpověděl: "Ale mám a hned jsem si myslel, že to může být jedině on a že mi ani z hrobu nedá pokoj." Bylo to tak, zesnulý si však pouze přál, aby mu rolník odpustil. Výčitky, které jej stále tížily, mu totiž bránily v odchodu do nebe. Dotyčný muž se však velmi zdráhal udělit zesnulému odpuštění. Tehdy se ho Marie Simmaová zeptala: "Nač se potom modlíš Otčenáš, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům? Vždyť prakticky Bohu říkáš: Nesmíš mi odpustit, protože já bližnímu také neodpouštím." Rolník uznal, že je to pravda, a rozhodl se zesnulému odpustit. Stáje poté bez problémů dostavěl.

Přijdou také děti do očistce?

Ano, také děti mohou přijít do očistce, a to i ty, které dosud nejsou školou povinné. Jakmile dítě ví, že něco není správné a přece to udělá, proviňuje se. Takové děti však nemají dlouhý ani těžký očistec, neboť jim chybí plné pochopení. Neříkejme však, že dítě tomu dosud nerozumí; dítě chápe víc, než si myslíme a má citlivější svědomí než dospělý.

Jak to, že ďábel disponuje tolikerým věděním?

Nelze se divit tomu, že ďábel a jeho společníci vidí do budoucna a vědí o věcech, jež se stanou. Ďábel je duch. Proto má více chytrosti a rozpoznávacích schopností než kterýkoli člověk na Zemi (s výjimkou několika svatých, které Bůh osvěcuje svým světlem). Ďábel všude obchází a snaží se rozpoutat nesvár a zlo. Vidí, jak to ve světě chodí, a svým ostrovtipem může předvídat mnoho věcí budoucích. Pro každého, kdo se stane jeho otrokem a kdo u něho hledá radu, to znamená smrt a zkázu. Je to jeden z hříchů, který se protiví Bohu.

Kdybych si fakt, že vás slyším, nechala jen pro sebe, mělo by to následky?

Bylo Vám ponecháno na vlastní vůli o celé věci pomlčet. Protože však člověk žije na Zemi, je vůlí Boží, aby se zdokonaloval přiměřeně radám, které mu za tímto účelem Bůh uděluje. Bylo tedy zcela správné, že jste se někomu svěřila, i když Vás to stálo tolik přemáhání.