Vesmírný systém je tvořen protikladnými silami. Každý protiklad má neměnné, vzájemně opačné vlastnosti a vždy spolu dva vzájemné protiklady dohromady vytvářejí jednotu. Nemůže existovat jeden bez druhého. Přijetím obou protikladů je nám umožněno vyrovnaně čerpat z obou, a tak se pohybujeme stále někde uprostřed nich a jejich působení je vyrovnané. Nejznámějšími protiklady jsou strach a láska, hmota a duch, ženská a mužská energie.

Mnoho chyb děláme tím, že jeden z protikladů označíme za "špatný" a ten odmítáme a druhý, ten podle nás "dobrý", upřednostňujeme, a tím narušíme možnost jejich harmonického působení. Odmítnutím jednoho z protikladů se dostaneme do krajního bodu toho opačného a bráníme si ve využití schopností odmítnutého. Pak nemůže nastat vyrovnávání.

Extrémní poloha se vždy vyznačuje tím, že máme něčeho příliš a něco nám zase úplně chybí. Příkladem těchto extrémů je např. slabá a bezmocná žena, která není schopna použít sílu na svou obranu a silný muž, jehož síla se bez citu promění v krutost.

Oddělování – lépe řečeno oddalování protikladů se děje jako následek strachu, který zakrývá a rozděluje a brání vidět, že oba protiklady jsou vždy v každém z nás a je třeba je i oba přijmout a spojit v harmonický celek. Spojování a odhalování je doménou lásky, a tak je to právě ona, kdo dá ty odtržené části zase dohromady a ony vytvoří jednotný harmonický celek.

Pýcha

Pýcha je velmi specifická lidská vlastnost, které každý někdy podlehne. Pokud se jí necháme ovládnout, je příčinou našich velkých utrpení, pádů a často nás přivede do záhuby.

Ona sama však nelze označit za "zlou a záludnou" vlastnost či energii. Ona představuje jen jednu stranu mince, jeden protiklad. Je to dáma, která nabízí své "služby", jež jsou stále stejné a trvalé. My si je pouze objednáme a pak obdržíme i následky. Vše má vždy stejný a jednoduchý průběh. Nejprve je nám nabídnut jakýsi podstavec, na nějž vystoupíme ve chvíli, kdy se povýšíme nad ostatní a připadáme si lepší, chytřejší, silnější, nebo dokonce ve všem "nej". Jakmile sem dobrovolně vylezeme, dostáváme se do moci pýchy, která nás "oslepí". Znamená to, že momentem, kdy se postavíme nad ostatní, ztrácíme rozhled i přehled. Nevidíme a ani neslyšíme, co se ve skutečnosti děje a chystá, nevnímáme nebezpečí, intriky a zášť. Myslíme si něco ve smyslu, "co by se mi mohlo stát, když jsem nejlepší." Díky "přecenění" sebe sama dojde k "podcenění" všech ostatních a získáme tím falešné přesvědčení, že ti "chudáci" si na nás přece netroufnou. Tady na podstavci je totiž zcela znemožněno vnímání instinktů, které varují před nebezpečím, a je umlčena intuice, která ukazuje bezpečnou a optimální reakci.

A pak vždy následuje to, co k pýše neodvratně patří. Je to pád z podstavce do druhého extrému – do ponížení nebo pokoření. Vše má nekonečně podob a forem a stále stejnou podstatu. Nafoukneme se, povýšíme, dáme se zaslepit zdáním vlastní slávy, důležitosti, nadřazenosti, nejsme schopni rozeznat nebezpečí a pohromu, která díky tomu přichází. Následuje pád z výšky do hlubiny, dopadneme na dno a někdy též tento pád nepřežijeme. Je to stále stejný a jednoduchý postup, který se dokola opakuje… Jediná záchrana z tohoto začarovaného kruhu je přiznat si, že jsme pyšní a v ten okamžik víme, co se bude dít. Můžeme tomu zabránit tím, že ze svého podstavce dobrovolně sami sestoupíme, a tím se vyhneme pádu.

K "odzbrojení" pýchy totiž úplně stačí její poznání a to, že ji nazveme jejím skutečným jménem. Nepoznaná pýcha se chová jako démon, který nás ovládne a dovede do záhuby. Poznaná pýcha, která byla správně pojmenována, je zbavena schopnosti nás ovládnout. Pak už není nutné prožití ponížení a pádu. Protože představuje jen jednu stranu mince, jeden z protikladů, její poznání a pojmenování nám umožní vidět i její odvrácenou stranu a ta je zářivá a radostná. Je to pokora a poznání, že jsme si všichni rovni, a podstavce i dna jsou jen důležitou cestou k pochopení této skutečnosti.

Lidské rozdělování na dobro a zlo zde opět projevilo svou škodlivost. Pýcha byla označena za špatnou a odsouzena, proto se za ni většina lidí stydí. Její druhý extrém – ponižování se považuje za "normální". Tak si lidé odmítají vlastní pýchu přiznat a přijmout ji jako vlastnost, které podléháme všichni bez rozdílu. Bez jejího poznání nezabráníme tomu, že nás ovládne, povýší, zaslepí a způsobí pád.

Stačí ji přijmout jako učitele a učinit z ní svého pomocníka. Ukáže se nám pak u ostatních i u nás samých. A v momentě, kdy nám bude s úsměvem nabízet onen pověstný podstavec, nebudeme na něj tak ochotně vyskakovat, protože už víme, co by následovalo...

Pomsta

Pomsta je vyvolána bolestí a nenávistí a je vždy doprovázena strachem. Pomsta je motivem filmů a románů a v dnešní společnosti dostává punc "spravedlivé odplaty". Ve skutečnosti je jen další akcí, která vyvolá novou reakci, dokud tento nekonečný řetěz nepřeruší odpuštění.

Pomsta je zhoubná pro naši planetu, pro rodiny i celé národy. Zapomněli jsme, že zákon karmy nadělí všem stejně, že vše, co vyšleme, se nám vrátí a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Rčení, že pomsta je "sladká", platí vždy jen chvíli a očekává se, že přinese zadostiučinění těm, kteří žijí pro pomstu a je jim jedno, co následuje. Nenávist je tak silná, že se stane motorem i smyslem života. Pokud se naplánovaná pomsta dokoná, uspokojení je jen dočasné, klid pomine, bolest se znovu vynoří a přetrvá, dokud nedojde k odpuštění.

Narodili jsme se, abychom byli šťastní, zdraví, spokojení, abychom prožívali lásku, milovali sebe i ostatní. Smyslem života každé bytosti je poznat sama sebe, vyvíjet se, růst a odejít očištěná a odlehčená. Pomsta toto všechno zastíní a brzdí vývoj, dokud nepochopíme, že nesmyje bolest, ale způsobuje další. Vytváří další příčiny, které přinášejí bolestivé následky, a tento řetěz může být nekonečný. Jde však vždy o důležitou zkušenost, kterou duše potřebuje k tomu, aby se mohla dál vyvíjet a nakonec dospěla k poučení, že pouze odpuštění tento řetěz přeruší.

Snad každý prožil touhu po pomstě i její důsledky. Pak jsme pochopili, že cizí utrpení nám nepřineslo očekávanou radost ani uspokojení. Nakonec můžeme všem, o kterých jsme si mysleli, že nám ublížili, odpustit. Můžeme jim být vděční za poskytnuté lekce, neboť nám ukázali, že jsme se v některé situaci nedokázali bránit a dovolili jsme, aby nám někdo ublížil. Všichni se k nám chovají podle toho, co jim dovolíme. Pomsta souvisí s naším smyslem pro spravedlnost a je to jako se vším, jde o pochopení a výklad tohoto slova. Podle zákona karmy se každému dostane vše podle toho, co vyšle. Jen čas je relativní. Není třeba brát spravedlnost do svých rukou a živit v sobě nenávist. Zákon karmy je tou nejvyšší Boží spravedlností a je řízen bezpodmínečnou láskou. Každý dostává nové šance, aby své činy napravil.

Přijetí

Schopnost přijímat patří k základním vlastnostem hmoty, ženské (jinové) energie, která je nehybná, pasivní, citová a nevědomá. Vzhledem ke skutečnosti, že je dlouhodobě ženská energie oslabena, naše schopnost přijímání je velmi omezená. Místo přijetí často volíme odpor a boj a snažíme se měnit nevyhnutelné, čímž se trvale připravujeme o životní energii. Přijetí znamená v první řadě přijmout sami sebe takové, jací jsme a s tím vším se pak můžeme mít rádi. Znamená to přijmout i svou odvrácenou stranu – své strachy, chyby, nedostatky. Přestaneme je pak potlačovat, ukrývat a bojovat s nimi, můžeme je s láskou zpracovat a přestanou nás poškozovat. Přijmeme-li sami sebe, přestaneme mít potřebu soudit a kritizovat ostatní. Přijetí znamená smířit se s působením vesmírných zákonů a přestat se stavět proti nim. Znamená to přijímat přirozený běh života a jeho nepřetržitý vývoj. To vše lze shrnout do afirmace: Přijímám sebe a přijímám vše takové, jaké to je.

Poučení

Poučení je nástroj poznání a nezbytný prostředek k vývoji a pokroku. Cokoliv v životě prožijeme, má svůj význam, nic se neděje zbytečně a nahodile. Vše je následkem nějaké příčiny. Jakákoliv chyba či utrpení je pro nás v konečném důsledku přínosem, pokud si ze všech takových situací převezmeme poučení. Znamená to nalézt příčiny, pochopit následky. Znamená to uvědomit si, že pokud jednáme ze strachu, jednáme proti sobě a následkem je vždy bolest, utrpení, zklamání. Přijaté poučení nám umožní své jednání změnit a hledat jiné možnosti. Pokud jednáme s láskou k sobě i přesto, že s námi ostatní nesouhlasí, obdržíme zkušenost, že stejně nelze vyhovět všem. Pokud jednáme jen podle vlastního citu a přesvědčení, můžeme být se sebou spokojení bez ohledu na názor ostatních. Často se ubíráme neprobádanými cestami, a tak jsme odkázáni na metodu pokusu a omylu. Teprve když učiníme krok, víme, kam jsme šlápli, a pak se rozhodneme, zda další krok učiníme stejným, či jiným směrem. Pokud jsme nepoučitelní, pak opakujeme stále stejné chyby a nalháváme si, že jednou to přece jen dopadne v náš prospěch – což je z hlediska vesmírných zákonů nemožné. Pokud děláme cokoliv ze strachu, jdeme proti sobě a vždy si tím ublížíme. Teprve když své chování na základě poučení změníme a jednáme z lásky k sobě, výsledkem je naše spokojenost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.