Je nevěra něco, co musí být, nejde se toho zbavit? Proč o ní tolik slyšíme, mluvíme, víme, že je – ať už v reálném životě, či v literatuře a ve filmech? Jak se s nevěrou vyrovnat ve vztahu? Jde vůbec žít s tím, kdo nás podvedl? Proč to ten člověk vůbec udělal? Nedošlo mu, jak nám tím ublížil, že rozmetal celý náš dosavadní život? To jsou dotazy, které často dostávám. S podobnou otázkou přišla i slečna Lucie.

V okamžiku, kdy na nevěru svého přítele přišla – našla fotky a dopisy v jeho e-mailové poště – se jí zhroutil celý svět. Ne že by prohledávala jeho poštu, ale přišla k jejich společnému počítači ve chvíli, kdy tam měl přítel rozepsaný dopis… své milence. Stalo se to před několika měsíci. A i když, jak říkala, "krizi překonali" a rozhodli se spolu dál žít, vztah ji nenaplňuje. Neví, co dál. Co byste takové dívce poradili? Má s nevěrným přítelem zůstávat? Je vůbec šance, že takto narušené soužití vyladí do podoby pro oba přijatelné a smysluplné?

Jak jsme zvyklí na nevěru pohlížet

Všeobecně uznávaným názorem je to, že nevěra tak nějak do vztahu přišla a viníkem je nevěrný partner. Dovolím si s tímto nesouhlasit. Jeden z páru, který k nevěře přistoupil, se nedá oddělit od toho druhého, s kým v páru žije. Co se děje v jejich soužití, je jejich společné "kafe". Neleknete se mé informace, že na nevěře jednoho z páru se podílejí oba dva, a to vyrovnaným dílem? Že nevěra měla předcházející stupně, kterými prošli Lucie i její přítel – oba se v minulém období společně svému vztahu zpronevěřili tak, až to takto dopadlo? Uskutečnění aktu nevěry je vrcholem ledovce, ale nežli na něj jeden z páru vystoupil, vedla k němu jejich společná cesta.

Co dělá nevěrný člověk, to chápeme. Jeho díl viny si umíme představit. A tak se přítelem Lucie zabývat nebudeme. Podíváme se na to, co možná nechápeme: jak se na tom celém podílela Lucie – a z toho bude jasné východisko, co s tím může udělat. Odpoví si na otázku: Jak to celé zvládnout?

Vztahy mezi lidmi umím nakreslit

Nevěra je nesmírně citlivá záležitost. Dávno jsem poznala, že si v zájmu přežití všichni lakujeme skutečnost narůžovo, máme o svém životě zkreslené představy do takové podoby, aby nás to, co se děje, co nejméně bolelo. A pravda o nevěře patří k hodně nepříjemným záležitostem. Směrem k Lucii jsem proto volila obezřetný postup, krok za krokem jsem jí pomáhala, aby si k pravdě sama došla. A tím, aby uviděla i možné řešení – jak zvládnout to, co se děje teď, a do budoucna se vyvarovat stejných pomýlení.

Jestliže jsem řekla, že vztah umím nakreslit, tak už před tím, nežli vezmu do ruky tužku a papír, mi obraz o vztahu proběhne hlavou. Věděla jsem, jak na tom Lucie s přítelem jsou. Byli na tom špatně. Vztah, který kdysi fungoval, teď mezi nimi ležel jako suchá květina, jako mrtvé dítě. Ne že by jejich soužití už předem nemělo šanci na přežití, mohli mít květin plnou zahrádku – obdarovávat jimi i lidi kolem – mohli z malého dítěte vychovat úžasnou bytost, ukázat, jaké skvělé možnosti v životě člověka jsou! Ale oni se o to nestarali. Udělali od sebe čelem vzad. Prázdno, které za nimi zůstalo a kdysi bylo vztahem, se teď podobalo hřbitovu. Obrazně i fakticky. Vztah ve smyslu společné lásky, ale i důvěry, radosti ze společného bytí, tvoření pěkných smysluplných věcí – už nebyl. Na kresbě se mi to znázornilo jako prázdná cesta. A dva lidé, kteří po ní kdysi šli a drželi se za ruce, plánovali si společné kroky dál, těšili se ze společného života a věděli, proč spolu jsou, si toto krásné, co dělá vztah vztahem, neudrželi. Nejenom, že k sobě teď byli otočeni zády a nestáli na společné cestě, vzdálili se natolik jeden druhému, že byli mimo čtvrtku. Na kresbu jsem si musela vzít větší papír, abych vůbec zaznamenala, kde jsou. Lucii jsem vysvětlila, čím se ze vztahu vzdálila. Svými myšlenkami a větami, které začínala slůvkem "ne". Ne, takhle jsem si vztah nepředstavovala. Ne, tohle nechci…atd. Takové postoje ji dovedly až mimo vztah. Řeknete si asi: ale to není vůbec divné, že po tom, co jí provedl, má takové myšlenky. Jenže…

Na kolapsu vztahu se podílela i Lucie

Vztah jde také nakreslit zpětně: v okamžiku přítelovy nevěry. A nežli připodobním, co se v tom okamžiku s Lucií dělo, připomenu, že každý vztah je především šance. To, že se dva lidé vezmou za ruce, rozhodnou se pro sebe jako pro toho nejlepšího na světě, to je jako by stoupli na startovací čáru možného pěkného vztahu. Nemají vztah vybudovaný, mají šanci. Dostali tím od života příležitost. K čemu? Krásný vztah nejenom tvořit, ale i vytvořit. Kytička neroste sama, děťátko se z kojence samo o sobě nestane dospělým. Starání stojí úsilí. Se vztahem je to stejné: pustím-li ruku toho druhého v páru a nepůjdu-li s ním společnou cestou dál, vztah se začne hroutit. To se stalo Lucii a jejímu příteli před nevěrou: svěsili ruce – oba dva. Nenašli společnou smysluplnou cestu dál, ochabli ve svém snažení, zamrzli na místě, přestali se vzájemně na společné cestě podílet. A Lucie se k příteli otočila zády, nechala ho za sebou. A on posléze vztah opustil. Následky už známe…

Chápeme už, co znamená, že se na odloučení od sebe, které vedlo u jednoho z nich k nevěře, podíleli oba? Jestli přítel pustil její ruku o vteřinu dřív či později, to už je detail. Důležité však je vědět, že vztah nemáme tím, že se k sobě nastěhujeme, nebo si slíbíme společný život až do smrti, či se vezmeme. Vztah je cesta, kdy na každém kroku musíme oba dva opakovat a svými skutky obnovovat, potvrzovat, realizovat svoje původní rozhodnutí, že o vztah stojíme a chceme ho budovat. Pak nejsme k sobě zády, ale ruku v ruce společně jdeme. A ve vztahu, kdy se lidé od sebe nevzdálí, se nevyskytne nevěra. V něm je energie nevěře nevstřícná – dochází tam k vzájemnému prolínání lásky a důvěry. Je tam to, čemu říkáme život s tím pravým a po čem ve skrytu duše všichni toužíme… a k čemu se blížíme.

Zkusme si vztah zasadit do širších souvislostí

Od pana Ing. Jana Konfršta jsem slyšela informaci, že speciálně tady, na planetě Zemi to se vztahy nemáme moc jednoduché. A to z toho důvodu, že oproti vyspělejším civilizacím žijeme poměrně krátkou dobu. Kdy máme tolik informací, že nám o vztazích začne něco docházet? Po padesátce, v šedesáti? Ale to už je věk, kdy dávno ženám dotikaly biologické hodiny. O potomcích musíme uvažovat dříve. A to ve věku, kdy nám mnohé z tohoto vůbec není blízké. Žijeme, jak se dá: jako Lucie…

Není to tu snadné, ale ani to není bezvýchodné. Každá generace má přesně "na hraně" to, co je schopná zvládnout. Samo to nejde, ale zvládnutelné to je. Nevěšme hlavu – i nevěra časem skončí. Budeme-li na sobě dál duchovně pracovat, počet lidí, kteří si vzájemně přečtou myšlenky, se bude zvyšovat. Nevěrní nebudou mít šanci nás podvést, protože už v okamžiku, kdy pustí naši ruku, budeme přesně vědět, co se v našem vztahu děje. To se teď učí Lucie: vyznat se v sobě a skrze poznání sebe porozumět i tomu, s kým žije.

Ve finále nenecháme vztah dojít až k nevěře. V duchu slov "rovný rovného si hledá" se pozdvihneme z laxnosti a přehlíživosti do větší úcty ke svému životu. Odpustíme si, co jsme nezvládali, přijmeme, co bylo a poučíme se z toho. A podvodníci? Ti nebudou mít šanci se v naší blízkosti uhnízdit. Pokud s podvody nepřestanou, zůstanou dole ve svém marastu a my budeme "nad nimi" s lidmi lásce vstřícnějšími.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.