Když se měl začít vysílat tento seriál, který vyvolal v české kotlině nebývalé emoce, vůbec jsem netušila, jestli se budu dívat. Pak jsem si nechala puštěnou televizi … a byla jsem ztracená. Jde sice o klasickou telenovelu, kdy se oba milují, ale trvá jim sto třicet dílů, než si to uvědomí, to však není důležité.

Důležité je právě to, co je skryté mezi řádky – a sice výchovná funkce tohoto televizního produktu. Když jsem chodila v rámci celoživotního vzdělávání na psychologii, vysvětlovali nám, že podobné seriály nebo televizní pořady, na které se dívá spousta lidí, mají vlastně normotvornou funkci. Lidé se podle nich učí, jak mají jednat, děti zjišťují, jak vypadají mezilidské vztahy. Šlo o dobu, kdy běžela první řada Vyvolených a kdy nám páni doktoři vážně vysvětlovali, že je to průšvih, protože desetiletá děcka, která se na to dívají, získávají podprahově naprosto posunutý žebříček hodnot, naprosto zkreslené představy o vztazích mezilidských a o lásce zvlášť. Kajícně si přiznám, že jsem si myslela, že to je nesmysl… až do doby, než jsem se sama ve své praxi přesvědčila, že televizní seriály ovlivňují i lidi na první pohled velice rozumné a chytré. Vzpomínám si, jak jsem jedné dámě vysvětlovala, že opravdu nemůže čekat, že těžkou životní ztrátu zvládne prodýchat se stejnou rychlostí jako hrdinové televizních seriálů, kteří celkem bez zábran hopsají z postele do postele a ze ztráty partnera se vzpamatují během tří po sobě jdoucích dílů, které v reálném čase proběhnou za půldruhého týdne.

Když jsem se z tohoto úhlu pohledu podívala na Šeherezádu, pochopila jsem, že jde v podstatě o výchovný film. Ukazuje ideální Turecko, ve kterém je sice úcta ke starším (i dospělé děti tam rodičům běžně líbají ruce, což je něco, co u nás naposledy provozoval Kája Mařík), ale staří rodiče jsou neobyčejně pokrokoví. Senior rodu Burhan, který svého prvního syna vyhodil z domova kvůli tomu, že si bez jeho souhlasu vzal právě Šeherezádu (a kterýžto syn se po hádce s ním zabil v autě, čímž ze své krásné ženy učinil neméně krásnou vdovu), žije se svým synem, kterého moc neuznává (člověk se mu v podstatě ani nediví) a jeho rodinou. Snacha čeká po dvou dcerách další dítě, doufá, že to bude syn… a ultrazvuk ukáže další dceru. Snacha sedí na kanapi (samozřejmě stylovém a vyřezávaném), poplakává a tchán se ptá: "Proč pláčeš, snacho? Copak někdo zemřel?" a pronese dlouhou řeč o tom, že každé dítě je dar a naprosto nezáleží na tom, zda je to kluk, nebo holčička, protože je důležité, aby bylo zdravé (a když něco takového řekne v televizi starý Burhan, to by v tom čert byl, aby to neřekl i starý XY z horské vesnice, který přece nedovolí, aby si v tom Istanbulu řekli, že neví, jak se má při třetí holce v rodině chovat!). Patriarcha rodu slibuje vnučkám, že půjdou studovat na univerzitu, aby z nich něco bylo, a momentálně to vypadá, že dokonce začne uznávat svou krásnou snachu, která je mimochodem vynikající architektkou.

Výchovně působí i sama Šeherezáda. Když její švagrová po porodu třetí dcery onemocní poporodní depresí, vysvětlí jí, že sama k psychiatrovi po smrti svého manžela také chodila a že jí hodně pomohl. Dotyčnou rozhozenou ženu přesvědčí, aby k lékaři zašla, a dokonce jí dá kontakt na svého lékaře. Úspěch je samozřejmě stejně rychlý jako ve všech ostatních seriálech, ale to už patří k pravidlům hry. (Vzpomínám si, že ještě za mého mládí se poporodní blues bralo jako tak ostudné selhání matky, že se o něm ani nemluvilo a hlavně nás před ním nikdo nevaroval).

Nejvíce mě však za srdce vzala scéna, ve které hraje hlavní roli onen patriarcha rodu Burhan a jeho manželka paní Nadide. Jde o klasické starosvětské manželství tureckého typu, kdy si manželé vykají (říkají si pane Burhane a paní Nadide), ale kdy paní rozhodně nepatří k ušlápnutým typům, které by si nechaly všechno líbit. Když se jí na jednání jejího chotě něco nelíbí, dovede o tom promluvit tak, že se nad sebou její manžel většinou zamyslí. A když náhodou řekne něco, čím se jí dotkne, dokáže ho přinutit, aby se nejen zastyděl, ale i omluvil.

Tito dva lidé jdou jednoho krásného předjarního dne Istanbulem a zajdou si na oběd. I začnou hovořit o tom, kdy vlastně naposledy jedli sami dva. Po chvíli vzpomínání usoudí, že to bylo tehdy, když byl jejich syn s rodinou na dovolené a oni zůstali doma. I praví pan Burhan: "Prostřela jste na zahradě. Nebe bylo plné hvězd. A já jsem si říkal: Bože, máš nebe plné tak krásných hvězd, ale tu nejkrásnější jsi mi stejně dal do mé zahrady k mému stolu." Podotýkám, že jde o manželství, kdy se oba protagonisté poprvé viděli, když bylo Burhanovi asi sedmnáct a Nadide asi třináct (a posléze spolu prožili celý život), takže se rozhodně nedá říct, že by šlo o nějakou čerstvou zamilovanost a z ní vyplývající romantické výroky.

Sama za sebe se přiznám, že bych byla moc ráda, kdyby mi v době, kdy už budu trojnásobná babička, muž řekl, že jsem ta nejkrásnější hvězda. A myslím si, že kdyby jen jediný muž v Česku pochopil, že by mohl své vlastní ženě po několika dekádách manželství říct něco podobně laskavého, bylo by to dobře. A dokud se věrná dlouhodobá manželství, kdy se k sobě dotyční chovají s úctou i v době, kdy mají vlasy dávno stříbrné, nebudou vyskytovat v našich seriálech, nezbude, než abychom je dováželi třeba až z Turecka. A já se na ně budu dívat!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.