Až budete hledat klid, pohodu a volnost širého kraje, vydejte se "jantarovou stezkou" do tří pobaltských republik – Litvy, Lotyšska a Estonska. Jsou to hrdé země, kde lidé mají v úctě přírodu a s obdivuhodným úsilím pečují o své kulturní dědictví. Objevíte skvosty, které zatím unikají zájmu většího počtu zahraničních návštěvníků. Budete překvapení, že v každém obchůdku dostanete za poměrně mírné ceny vše, co potřebujete na své pouti za poznáním tří malebných zemí na březích Baltského moře. Ženám zaručeně nedají spát šperky z jantaru, které jsou k dostání na každém kroku. Ale k nejhezčím zážitkům budou patřit výpravy za lidovou architekturou. Ve vesničkách na břehu jezer s větrnými mlýny a čapími hnízdy jako by se zastavil čas. Ani se nechce věřit, že vše je živé. Aby ta krása časem nezanikla, byly mnohé stavby přeneseny do skanzenů.

Litevský skanzen leží na břehu jezera Kauna Marios, nazývaného Kaunaským mořem. Pro pohodlnou prohlídku je tu vytvořen šestikilometrový okruh. Procházím volnou krajinou mezi loukami a lesíky, kde se pasou osamělé krávy a koně a připadá mi, že putuji z jedné vesničky do druhé. Cestou míjím větrný mlýn a boží muka s Poslední večeří Páně, umně vyřezanou z lipového dřeva. Na zápraží roubených domků vysedávají zaměstnanci skanzenu, vesničané z okolí. Zvou na návštěvu interiérů, které vyhlížejí jako právě přichystané k obývání. Přitom vyrábějí a zároveň prodávají perníkové figurky, dřevěné holubičky, štrikované obaly na velikonoční vajíčka i náramky z rákosu. Na návsi pracuje hrnčířská dílna, opodál zhotovuje lidový řezbář své zamyšlené sedící Kristy s podepřenou hlavou a uprostřed na vysokém podstavci stojí svatý Florián, patron hasičů, aby všechnu tuhle ručně zhotovenou spanilost chránil před ohněm.

Procházka litevskou minulostí Jako připomínka časů nedávno minulých stojí tu rašelinová jurta, obydlí sibiřských vyhnanců i vagón, který je odvážel z rodného kraje neznámo kam. Těžko zapomenu na stařenku, pamětnici, která mi vyprávěla, jak za stalinských časů byla jednoho dne uprostřed noci ona, jako mladá žena s dítětem v náruči, odvlečena a její výbava na mrazivou cestu byla jen to, co měla na sobě. Podobně dopadli všichni další obyvatelé jejich vsi.

Ale ve skanzenu je dnes veselo. V místní starobylé hospodě se chystá svatební hostina, bude se tančit a zpívat. A u vchodu do areálu se potkávám s autobusem plným dětí. Jsou stylově oblečené v prostých lidových krojích a chystají se o sobotě a neděli žít tak, jak žili jejich předkové před sto lety. Připadá mi, že je to způsob výuky historie a národních tradic hodný následování.

Na skok do lotyšské pohádky

Lotyšský skanzen má bohaté exponáty ze čtyř etnograficky významných oblastí země : Kurzeme, Zemgale, Vidzeme a Latgale. Jsou v něm k vidění jak pros té domky s doškovými střechami, doplněné o studny s tradičním rumpálem, tak výstavnější patrová stavení s vysunutými ochozy a vyřezávaným loubím. Při pohledu na letní kuchyně z vyskládaných dřevěných tyček se mi vybaví představa indiánských stanů "típí". S nimi sousedí kamenné baně, které slouží mnohde ještě dodnes jako venkovské sauny. Zvláštní dřevěnice se užívaly kdysi jako sklad na obilí a mnohde též jako úložný prostor pro šatstvo. Nedaleko od domu je březový hájek a v něm mraveniště. Podle starého zvyku je chráněno laťkovou konstrukcí. Drobných pracovitých tvorečků si Lotyši velice váží a stejně jako tady i ve volné přírodě jim zajišťují ochranu proti nevítaným vetřelcům. Je to jistě příklad soužití s přírodou, který bychom si měli připomenout i u nás doma.

Opravdové domácí bezpečí reprezentují sídla venkovských statků. Jsou postavena zpravidla do čtverců a do jejich dvorů se dá vstoupit jen pevnou dřevěnou branou. Aby představa zašlých časů byla úplná, ve skanzenu nechybí ani budova staré železniční stanice. Je vyzděná a vyzdobená charakteristickým hrázděním, její podoba má něco z časů amerických kovbojek.

Má duše jihne u každého ze tří dřevěných kostelíků, zvláště krásný je ten s věžičkou a bání v podobě cibule, kryté šindelem. Druhý zaujme hned u vchodu svými mohutnými, hrubě tesanými vstupními vraty s masivní kovanou klikou, jako bychom měli vstoupit do hradu. A ten třetí je vytříbená, strohá krása sama. Člověk si tu připadá jako ve svatební síni či spíše jako v nebi. Strop s mohutnými trámy je pomalován anděly, kteří oslavují Pána Boha zvukem svých hudebních nástrojů, housliček, trumpet i fujar. Bělostné svíce, vonné byliny a kvítí zdobí po stranách vyřezávané lavice. Jen usednout a pomodlit se. Každou neděli a ve svátek kostelík pravidelně ožívá. To přicházejí věřící z okolí ke svátečním bohoslužbám. Čas od času se zde sejdou také svatebčané, aby vyslechli "ano" mladých novomanželů. Takových párů prý neustále přibývá.

Na břehu jezera našla své místo rybářská vesnička jako vystřižená z pobaltských pohádek. Malé dřevěné domky s rákosovou střechou a lavičkou u zápraží, sušící se rybářské sítě a před nimi zrcadlo vodní hladiny. Když na pěšině zahlédnu dlouhovlasou dívku na klusajícím koni, pomyslím na vílu. Ale to není víla, jen jedna návštěvnice skanzenu, která neodolala možnosti půjčit si koně a projet se pohádkovým krajem.

Mlýn na muří nožce po estonsku

Estonský skanzen našel své místo na břehu Finského zálivu nedaleko estonské metropole Tallinu. Nese název Rocca al Mare, což se dá přeložit jako Skála na břehu moře. Název vznikl podle jména letního domu jednoho bohatého rivalského kupce. Chloubou skanzenu jsou staré mlýny, vybudované v několika různých podobách. Nejprve je tu vystaven na odiv tradiční vodní mlýn, který spoutává vodu potoka, protékajícího pod dřevěným mostem. O kousek dál se přijde k rybníku, nad kterým na kopečku stojí tři větší větrné mlýny. Můžete vstoupit, pozorovat a poslouchat vrzání i práci dřevěných lopat, které se otáčejí podle síly větru. A konečně, jaký div – větrný mlýn, otáčející se na "muří" nožce. Něco podobného jsem viděla dosud jen v ruských pohádkových filmech, a tak čekám, kdy se objeví ve dveřích ježibaba na koštěti a začne mě prohánět.

Velká vesnická stavení jsou postavena z kombinace kamene a dřeva. Uvnitř je fortelný dubový nábytek, větévky jeřabin nad vchodem mají chránit obyvatele domu před zlými mocnostmi a věnce spletené z větévek dubu, visící nad postelemi, mají zajistit zdraví a sílu. Otevřené kované dveře zvou do luteránského kostela z konce 17. století. Protestantskou strohost podtrhují pevné sloupy ze staletých stromů. Na první pohled mne zaujme zvláštní výzdoba. Na stěnách jsou zavěšeny věnce vyrobené z tepaného a umně tvarovaného železného plechu. Zdobí je železné květiny s drobnými okvětními lístky i kovové ratolesti. Přinesli je sem příbuzní námořníků a rybářů, kteří se nikdy nevrátili ze svých namáhavých a nebezpečných cest v divokých vodách chladného Baltského moře.

Je zajímavé zastavit se na chvíli v některých staveních a pozorovat při práci tradiční řemeslníky – tkalce u tkalcovského stavu nebo ženy, zabývající se pletením košťat či výrobou vánočních ozdob. Ve stylovém hostinci okusím rybí specialitu, která patří k pravému estonskému menu. Potom ve zvláštním obchůdku vybírám z hromady pletených rukavic a podkolenek se vzory severských jelenů a medvědů. Budou mi vskutku hřejivou vzpomínkou na zem blízkou evropskému severu, kde slunce v letních měsících ani nezapadá a vytváří kulisu nezapomenutelných bílých nocí.

Pobaltské skanzeny podivuhodně splývají s krajinou, z níž se zrodily. A k té krajině patří dřevěné kříže, sochy pohádkových postav i hrdinové lidových pověstí a bájí. Jsou povětšině dílem lidových řezbářů, kteří je rozeseli po vesničkách, v lukách i v lesích. Když tudy projíždíte, mnohdy ani nevíte, zda jste už v uměle seskupeném skanzenu, či ve volném kraji.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.