"Pamětník" si nemůže nepovšimnout pozvolného a nenápadného zhoršování mezilidských vztahů směrem k egocentrickému pojetí života, nově se projevujícímu i u jednotlivců "v rovině mocenské bezvýznamnosti". Plíživě se stává většinovým jevem život bez závazků, odpovědnosti k čemukoliv včetně rodiny a dětí. Vztahy k předkům a potomkům přestaly být měřítkem, rodina, rod a národ již nejsou vnímány jako transcendentní závazek něčemu jednotlivci nadřazenému.

Kampa není jen malebným ostrovem pod Karlovým mostem sevřeným z jedné strany Vltavou a z druhé jejím umělým ramenem Čertovkou. Je zvláštním magickým místem, naplněným něčím, co vnímáme, ale nedokážeme pojmenovat. Něčím, co v nás i v těch v nejrušnějších chvílích vyvolává pocit klidu. Magické místo, kterému se nejdřív říkalo jen Ostrov, nebo Ostrov pod mostem. A také Dolejší, na rozdíl od Střeleckého, kterému se říkalo Hořejší, či ostrov sv. Petra podle kostelíka, který tu kdysi blízko stával. Původ názvu Kampa je dodnes nejasný.

Zdá se, že podpisem smlouvy o výstavbě americké radarové základny v České republice, uzavřené nedávno mezi naší republikou a USA, mohou diskuze o tom, zda lid této země chce, či nechce na svém výsostném území cizí radarovou základnu, skončit. Nyní už záleží totiž pouze na parlamentu ČR a prezidentu republiky, zda tuto smlouvu potvrdí, či nikoli a odpůrci americké radarové základny nemohou příliš kalkulovat s tím, že by se naši zákonodárci vzepřeli nejmocnějšímu státu soudobého západního světa. Ale to, zda tento radar zvýší bezpečnost našeho státu, jak tvrdí ti, kdo výše uvedenou smlouvu s jásotem vítají, zůstává podle jejích odpůrců velmi diskutabilní…

Když jsem před mnoha lety četla stať PhDr. Lumíra Jisla o tibetských obrazech, vyšla ve druhém svazku Umění čtyř světadílů, pod názvem Krása a ošklivost tibetských obrazů, ani ve snu mě nenapadlo, že se jednoho dne setkám s jeho dcerou. Výsledkem setkání nebyl jen tento krátký rozhovor, ale hlavně nepřeberné množství materiálu, který čeká na utřídění, zpracování a zveřejnění. Ale to předbíhám.

V roce 1931 mi bylo jedenáct let. Mé babičce třiadevadesát. Hovořím o časech hospodářské krize, kdy jsme žili ve vlhkém a studeném bytě v pátém patře. Babička byla samá vráska, záda měla ohnutá věkem a v ústech poslední zub. Ale, lidičky, co čar a kouzel se skrývalo v té její staré hlavě. Připadalo mi tenkrát, že ví úplně všechno na světě. Měla u sebe v pokoji plno všelijakých pytlíčků a lahviček s tekutinami všech barev, a když z nich namíchala lektvar a přinutila nás to vypít, byli jsme zdraví jako řípa.