V roce 1931 mi bylo jedenáct let. Mé babičce třiadevadesát. Hovořím o časech hospodářské krize, kdy jsme žili ve vlhkém a studeném bytě v pátém patře. Babička byla samá vráska, záda měla ohnutá věkem a v ústech poslední zub. Ale, lidičky, co čar a kouzel se skrývalo v té její staré hlavě. Připadalo mi tenkrát, že ví úplně všechno na světě. Měla u sebe v pokoji plno všelijakých pytlíčků a lahviček s tekutinami všech barev, a když z nich namíchala lektvar a přinutila nás to vypít, byli jsme zdraví jako řípa.

"Jestlipak víš," zeptala se mě jednou maminka, "že naše babička byla kdysi slavná?" "A čím se proslavila?" "Vypěstovala nádhernou růži. Její květ byl patnáct centimetrů široký a bělounký jako smetana. Ta růže byla tak proslulá, že se na ni přijeli podívat i dva carovi pobočníci. Dali babičce dekret, a to byla taková pocta, že jej četl sám rabín z šuly." "To bylo něco jako medaile, mami?" "Ano, taková medaile. Týden nato vtrhli do štetlu kozáci na koních, pobili nás a tu růži rozsekali na kousky. A pak jsme sedli na loď a odjeli do Ameriky."

Historie růže mi nešla z hlavy. Uprosil jsem tatínka, aby babičce sehnal jinou růži. Jenže tam, co jsme bydleli, bylo každé stéblo trávy hotovým zázrakem. Kdepak růžový keř! Můj tatínek byl ale kouzelník. Týden nato vyvlekl do našeho pátého patra květináč s růžovým keříkem a předal jej babičce. Okamžitě vzala mezi prsty trochu hlíny a znalecky ji promnula. Pak spokojeně kývla hlavou. Vybrala pro květináč místo u požárního schodiště, zlíbala tatínka na obě tváře a rozplakala se. Babička míchala pro svůj růžový keř nejrůznější lektvary, těmi jej zalévala a vtírala je do listů. Keř utěšeně sílil. Babička ho hladila, a když na něm konečně vyrašilo první poupě, mazlila se s ním jako s nemluvnětem. Babička vypěstovala nádhernou bílou růži. Nedlouho poté přišel tatínek domů s úžasnou novinou. My všichni – já, mé dvě sestry, babička, maminka a tatínek – jsme se měli přestěhovat do Brooklynu. Do části zvané Canarsie kdesi na jeho okraji. Za námi byla už jen pole, táhnoucí se do dáli.

U našeho domu byla zahrada a tatínek ji osázel zeleninou. Maminka založila květinové záhony, ale nejdůležitějším místem zahrady se stala babiččina soukromá rezervace růžových květů. Toto léto jich nasázela šest v různých barvách. Když vykvetly, vypadaly překrásně, ale babička nebyla spokojená. "Potřebuju koně," prohlásila. "A ne ledajakého." "Na co, babičko?"

"Potřebuji jeho kobylince jako hnojiva pro svoje růže. Tentokrát snad už kozáci nepřijdou." "Copak není kobylinec jako kobylinec, babičko?" "Jsi snad mešuge, nebo co?" zlobila se babička. "Jsou nejmíň stovky různých druhů a já potřebuji ten nejlepší!" A tak jsme s maminkou pátrali v okolí po kobylincích. Nosili jsme sebou lopatku a ládovali je do pytlů. Ale žádný z nich neprošel babiččinou zkouškou kyselosti. Počínala si jako profesionál – promnula nejprve koňský koblížek mezi prsty a nasála jeho pach – a pak prohlásila náš úlovek za nevyhovující. A pak se jednoho dne nastěhovali do vedlejšího domu noví sousedi. Přijeli vozem s nápisem "Bordenova mlékárna," taženém silným valachem. Bill a Grace Hartovi byli Irové a jejich jazyk zněl pro babičku jen jako nesrozumitelná hatmatilka. Maminka s babičkou je šly přivítat, a když babička viděla valacha, zajásala. "Jen se podívej na toho koně," řekla. "Ten snáší zlaté tučas! Ten když kvečuje, jdou z něj pravé diamanty!" "Jak to víš, babičko?" "Jak to vím, ty můj hlupáčku? Díky takovému koni mi dal car medaili!" Bill měl pro babiččinu zahradnickou vášeň pochopení a každé ráno nechával u našich dveří pytel kobylinců a dvě láhve mléka. Jenže pak dostal Billův kůň těžkou zácpu, právě ve chvíli, kdy jsme jeho koblížky potřebovali nejvíce. Náš přísun diamantů vyschl. Za pár dnů poslala firma nového koně. Jmenoval se Nick a mně připadal skvělý, ale babička tesknila po Buckovi. A co horšího, Bill nám řekl, že jestli se Buck do tří dnů neuzdraví, nadělají z něj koňský salám. "Vrazi! Zabijáci!" vykřikovala babička. Byla si jista, že je to dílo kozáků, kteří ji chtějí připravit i o její novou růži. Příštího dne zavedl babičku a mě do stáje a pustili jsme se do kurýrování. Švestky, dochucené všelijakými dryáky z babiččiny apatyky, vyvolaly jen trochu větrů. Buckův stav byl vážnější, než babička předpokládala.

Vyspali jsme se u Bucka ve stáji a nad svítáním nás probudilo babiččino tajemné zaklínání. Bill na ni zíral jako omámený. Několikrát se pokřižovala, vytáhla s kapsáře Davidovu hvězdu a třikrát jí zamávala před Buckem. Nic se nedělo, ani pšouk. Babička se však nevzdávala. Když se slunce vyhouplo nad obzor, věděla už, co udělat. "Chlapče můj," zvolala. "Potřebujeme plné vědro šmetiny. Rozumíš mi? Potřebujeme šmetinu!" "A k čemu ti bude kyselá smetana, babičko?" "Neptej se a upaluj pro ni!" přinesli jsme s Billem nejmíň hektolitr kyselé smetany a vylili jí Buckovi do žlabu. Babička ji vylepšila jakýmsi modrým lektvarem a Buck ji vychlemtal jako manu nebeskou. Následovala exploze, že střecha stáje skoro nadskočila a ostatní koně se splašili a vyrazili ze vrat. Drahocenné hnojivo se z Bucka valilo, jako když se protrhne hráz. A bylo to hnojivo tak oplývající enzymy a proteiny, že znamenalo revoluci v zemědělské výrobě Canarsie. Jeho jedna kávová lžička nyní dokonalo dílo, jež započaly celé jeho kilogramy předtím. Babiččina namodralá kyselá smetana stála na počátku kvalitativního skoku, jehož výsledkem byly ananasové melouny velké jako baseballové míče, jiřiny o velikosti lidské hlavy a růže… kristepane, to byly růže!

Hospodářská komora Canarise spolu s Brooklynskou botanickou zahradou udělila babičce a Billovi nejvyšší ocenění za jejich krémově bílou růži. Tato nová odrůda obdržela dokonce i latinský název "Buckitus shmetinitus."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.