Když jsem dorůstala, problematiku hazardních hráčů jsem znala leda tak z vesnických románů mé oblíbené Javořické, kde se občas psalo o tom, jak dotyčný prohrál grunt a pak šel o žebrácké holi. Poprvé naživo jsem se s hazardem střetla na svém prvním místě na jatkách.

My lékaři jsme čas od času sloužili víkendy na sanitních jatkách, kde se za řezníky slézala nejrozličnější havěť. Jednou tam přišel pracovník výkupu, mrkl na řezníka Mirka a ten vytáhl kus hadru, na kterém byly pečlivě nalepené karty. Poprvé v životě jsem tak viděla plátýnko, čili boží požehnání, o kterém jsem dosud taky jen četla – tentokrát v knížkách o hříšných lidech města pražského. Dost fascinovaně jsem se dívala, jak se z řezníka stal ten, co držel bank, a dotyčný začal sázet proti němu. Patrně nebyl dost honěný v počtu pravděpodobnosti, protože by mu jinak došlo, že jde do hry, kterou vyhrát nemůže, ani kdyby při něm stáli všichni karbaničtí svatí. Ani ne za půl hodinky se veškeré mé předpoklady potvrdily v míře náležité. Dotyčný vytáhl z kapsy posledních pár korun, vsadil a prohrál. Zajímavá byla však následná proměna jeho výrazu. Z člověka, který předtím svítil sebejistotou a vnitřní silou, se najednou stal zmuchlaný raneček stresu. Řezníkovi začal vysvětlovat, že je ve strašném průšvihu (použil jiná slova, ale chápete, proč je nepoužívám já), že kromě své výplaty prohrál i ženě mateřskou, a tak podobně. Pokud doufal a věřil, že se nad ním bankéř ustrne, docela se mýlil. Ten prohodil pár všeobecných vět ve smyslu, že štěstí přeje každému chvilku a že mu příště třeba bude přát více. Když se potom dotyčný spíše vyplazil, než odešel ven, prohodil řezník omluvně: "Copak já můžu za to, že je takovej hravej?" Já jsem nikdy sklony k hazardu neměla a pokud by se nějaké struny během pozdějších let ozvaly, stačila jedna vzpomínka na zoufalé oči onoho prohrávajícího a choutky mě zaručeně přešly. Následovala revoluce a i k nám na sídliště se dostaly automaty, na kterých se dala prohrát nejenom výplata spolu s mateřskou, ale skoro všechno, co dotyčný měl a na co si za celý dosavadní život vydělal. Poslední ránu však jsem získala jednoho srpnového pondělka, kdy jsem se přesouvala z Prahy do Ostravy a musela jsem pár chvil trávit na holešovickém nádraží. V červenci a v srpnu jsem totiž jezdila každou druhou neděli do Prahy, protože jsem v pondělí ráno účinkovala na Nově. Následně jsem pak byla odvezena do Holešovic, kde jsem musela více než hodinu čekat, až mi přistaví pendolino a já konečně spočinu a začnu dohánět nedospanou noc. Pokud toto nádraží znáte, víte, že se tam moc míst, kde je klid, najít nedá. Kavárna se otevírá až o půl deváté, takže se dá sedět jenom na malém plácku, kde je pár stolů s lavičkami a hrací automaty. Jednoho pondělka na samém konci srpna jsem si sedla na lavičku, před sebe dala kafe z automatu a pozorovala, co se kolem mě děje. U jednoho z automatů stál kluk, který hrát jako o život. Peníze do stroje doslova rval a s automatem si povídal. Vysvětloval mu, jak strašně potřebuje prachy, protože je samý dluh, jak opravdu vyhraje, dluhy zaplatí a přestane hrát a podobně. Jeho monolog, na který kus plechu samozřejmě neodpovídal, byl se zvyšující se prohranou částkou stále vášnivější. Kluk střídavě automat přemlouval a střídavě ho hladil. Když nakonec zjistil, že prohrál naprosto všechno, co měl, do stroje kopl a odešel. Přiznám se, že to pro mě byla dost srdcervoucí záležitost. Kluka mi bylo líto, ale po seminářích u dr. Popova jsem dost poučená, abych věděla, že největším průšvihem pro takového gamblera je paradoxně výhra a nikoliv prohra. Hodinka v takovém pozorování uběhla jako nic, ohlásili moje vytoužené pendolino a já si konečně mohla sednout do vysněného čalouněného křesílka a usnout. Mohla jsem, ale spánek nepřicházel. Se zavřenýma očima jsem vzpomínala na idylické doby, které ve svých románech popisuje Vlasta Javořická. Když chtěl tehdy sedlák prohrát grunt, musel vyvinout značnou aktivitu. Musel jet někam, kde se hrálo, a musel tam najít společnost lidí na zhruba stejné majetkové úrovni, kteří taky chtěli v ten den ze všeho nejvíc prohrát grunt. Než se tam dostal, nějaký čas uplynul a pokud šlo o afekt, který vznikl působením lunárního tranzitu, jeho vliv pominul a sedlák se sám divil, co to do něj vjelo. Poněkud horší to bylo v případě, kdy šlo o opravdového hazardního hráče, kterého do hry hnaly direkce nebo tranzity pomalých planet.

Ten, kdo se věnuje astrologii, dobře ví, že jde o hodně dlouhodobou záležitost, se kterou se zápasí jenom obtížně, a ten, kdo se astrologii nevěnuje, ať je jen rád, že vliv podobných negativních aspektů na vlastní kůži nezažil a když hvězdy dají, ani nezažije. Když si však vezmete začátky potenciálního gamblera dnes, má to daleko lehčí (nebo daleko těžší) než dříve. Automaty a herny se na něj smějí na každém rohu. Navíc je u nás možný hybrid herny s nepřetržitým provozem se zastavárnou s taktéž nepřetržitým provozem. Jde o typ podnikání, který ze všeho nejvíce připomíná loupež za bílého dne, ale protože to zákon nezakazuje, zakopáváte o něj v každém větším městě podstatně častěji než o obchod s poživatinami. Je možné, že tyto řádky čte někdo, kdo v automatu vyhrál a navíc dokázal dalšímu lákání odolat. Pokud ano, mohu mu jenom gratulovat k pevné vůli nebo skvěle vyvinutému pudu sebezáchovy. Mě však k automatům nikdo nedostane. Kdybych náhodou měla chuť, stačí, když si vzpomenu na kluka, který hladil automat a mluvil s ním tak, jako by to byla živá bytost, která mu jako jediná rozumí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.