Lidstvo dnes bloudí jako nešťastná loď bez kapitána, bez navigační mapy i kotvy, bloudící trup, který může narazit na špatně viditelné úskalí. Přitom však úžasná inteligence, která naplánovala anatomii člověka a vložila bělost do per labutě, neopouští své stvoření. Nejsme ztracenými sirotky. Paul Brunton

Dr. Paul Brunton je jedním z těch, jímž patří největší zásluha za uvedení jógy a meditace do zemí Západu v minulém století. Napsal dvacet devět knih, mezi jinými i "Nadjá", do které chceme dnes nahlédnout.

Čas – subjektivně vnímaná veličina

Ze všech Bruntonových děl vyplývá naléhavá výzva lidstvu, aby na sebe již konečně vzalo duchovní a intelektuální zodpovědnost. K této zodpovědnosti patří v první řadě vláda nad vlastní myslí. S tím opět souvisí další aspekty našeho života, jako je i přístup k času. Chápání času – alespoň jeho princip – vidí Brunton jako podmínku pro pochopení vlastního já. Vždyť také pozorování vnějšího světa probíhá v čase a rovněž i každá úvaha. Vědeckotechnický pokrok posledních desetiletí, zázrak množství procesů probíhajících ve zlomku vteřiny učinily z času zdánlivě zkroceného sluhu. Jak zlým pánem však dokáže být, ví každý, komu nemoc prodlužuje vteřiny bolesti do hodinového utrpení. Vnímání času může být velmi rozporné. Na jedné straně zážitek těch, kdo se vzbudili z klinické smrti a vyprávějí, jak se jim ve vteřinách promítl celý život jako na plátně, na druhé trápení zamilovaných, jimž se při odloučení dny zdají jako měsíce a týdny jako celé roky. Takto chápaný čas je cosi velmi subjektivního a nemusíme rozumět Einsteinovi, abychom pocítili jeho relativitu. Stejně relativní jako čas sám jsou i tři složky, na které ho obyčejně dělíme; minulost, přítomnost a budoucnost.

Co je přítomnost

Na přítomnost lze nahlížet ze dvou úhlů. Z prvního pohledu si uvědomujeme, že každý "přítomný" moment vlastně buď ještě nenastal, nebo už uplynul. Nemá tedy trvající existenci a tím ani vlastní skutečnost. Bruntom zde však z druhého pohledu vidí situaci právě opačně: "Každá minulá událost byla v době, kdy se udála, přítomnou, a právě tak bude každá budoucí událost ve svém čase prožívána jako přítomná." Minulost a budoucnost, jsou-li analyzovány, jeví se tedy jako projevy přítomného času zcela na něm spočívající a nemají žádnou vlastní, nezávislou existenci. Brunton tedy naopak popírá existenci minulosti i budoucnosti, pokud neprošly, nebo neprojdou branou přítomnosti. Vidí je jako nepřetržitý řetěz po sobě následujících článků přítomných dějů. A soudí, že je to až schopnost lidské paměti, která je svazuje, a vytváří vztah mezi minulostí a budoucností. Tento vztah se tedy rodí v člověku.

Jak dlouho trvá každý z článků řetězu, tedy každý jednotlivý okamžik, určit nelze. "Není možné rozlišit jeden od druhého, neboť ve chvíli, kdy stanovíme jeden, stává se již okamžikem minulým. Z toho důvodu nelze si učinit absolutně správnou představu o přítomnosti. Řečeno vědecky, přítomnost se vymyká pozorování a následkem toho je nepoznatelná. Když je izolovaná, je jen abstraktní představou v naší mysli."

Přítomný moment podle Bruntona také nelze vhodně znázornit, třeba jako matematický bod na přímce vedoucí z nekonečna do nekonečna. Doporučuje vnímat čas jako cosi, co je nezávislé na astronomických měřeních, chápat ho jako ryze psychologický faktor. "Musíme překročit práh své vnitřní bytosti, což ale není tak zvláštní a neobvyklý počin, jak to zprvu vypadá." Takovýto přístup je určitě neobvyklý, ale skrývá hluboký podtext. "Studium pak osvobodí člověka od povrchnosti, která podceňuje mystérium času." Ač jsme došli k tomu, že povaha času je subjektivní a její absolutní hodnoty se nedobereme žádným objektivním měřením, neznamená to, že se vzdáváme pokusů o chápání věčnosti, která je zde, nyní, ne v jakési vzdálené budoucnosti. Zjistili jsme, že sled mentálních dojmů a tělesných pocitů, které procházejí naším vědomím, vytváří náš pocit času, neboť neexistuje pohyb bez času. "Neschopnost uniknout tomuto sledu a neustálému pohybu vysvětluje, proč si neuvědomujeme, že se tu neřadí jeden okamžik za druhým, ale že se navzájem prostupují v bezčasém absolutnu." Podle Bruntona nejede náš vlak, ač se nám to zdá, ale ten vedlejší. Naráží tím na známý příklad dvou vlaků ve stanici. Cestující v jednom mají pocit, že se jejich vlak dal do pohybu, ale záhy zjistí, že se rozjel vlak na vedlejší koleji a oni podlehli optickému klamu. To je analogické právě se situací člověka. Jsme přesvědčeni, že náš život se skládá z pohybu v čase odměřovaném na okamžiky, dny, týdny, roky. Faktem ale je, že naše pravé já, to, co je za intelektem, se vůbec nepohybuje, naopak je v klidu, zakotveno ve věčnosti. Zde stojíme před psychologickou iluzí. Existuje jen jeden způsob jak ji rozptýlit. Obrátit svůj zrak opačným směrem, tak jako jsme to museli udělat ve vlaku, abychom se ujistili, že dosud stojíme. Je tedy nutné obrátit pozornost z vnějšku do nitra, zaměřit mysl zpět na její vlastní zdroj.

Čas a náboženství

Brunton nachází potvrzení svých idejí také v náboženském pohledu na čas. Tak Mojžíš, když se zdráhal převzít na sebe úkol vůdce izraelského lidu, tázal se Hospodina, jak má vysvětlit, kdo že ho pověřil. Ten odpovídá: "Řekni jim, že tě posílá JÁ JSEM." Mimochodem to jsou jediná slova tištěná v bibli proloženě. V "Já jsem" vidí Brunton – a s ním samozřejmě velký počet dalších vykladačů bible – právě onu věčnou přítomnost. Bible je bohatým zdrojem důkazů toho, že Bůh je totožný s neměnnou, povždy klidnou věčností. V žalmech nalezneme přímý příkaz "Buď tichý as věz, že já jsem Bůh." "Bůh věčně dlí v neměnné věčnosti, proto ovládnutí sebe pomocí klidu přivede člověka do říše věčnosti Boha. Pak budeme účastni jeho věčného života vzdorujícího času." Tolik Brunton. V Novém zákoně je příkladů týkajících se času a správného chápání věčnosti celá řada. Mezi nejznámější patří výrok Ježíše, jímž přímo rozzuřil zákoníky, kteří se vychloubali svým původem až od Abrahama. Řekl jim: "Dřív nežli Abraham já jsem." Neřekl "byl jsem". Opět je tu ona nadčasová přítomnost, vlastně totožná s věčností. Tu má na mysli i Pavel z Tarsu, když říká: "Nyní je den spasení." A také Jan ve Zjevení, kde anděl hovoří o nové zemi, "kde už nebude čas." Snad nejvýstižněji to vyjádřil svatý Augustin, když řekl: "Stvoření nebylo počato v čase, ale s časem." To znamená, že dokud nebylo stvoření, nebyl ani čas. Můžeme jít však ještě dál. Už indické Védy praví, že "Nejvyšší Duch byl, jest a bude" a jinde "nejvyšší Duch je to, co překračuje čas." Propojení času a věčnosti s klidem najdeme i v taoizmu. Lao’c moudře konstatuje: "Klid je nazýván zákonem návratu. Zákon návratu se nazývá věčnost. Znát věčnost znamená osvícení. Nedbat na věčnost znamená přivolávat si neštěstí. Znát věčnost znamená být velkou Duší."

Jedině přítomnost je skutečným časem

Moudrostí minulých časů jsme vedeni k utišení a klidu a tím nejsou míněny samozřejmě jen vnější prostředky, i když i ty jsou nutné a důležité. Hlavní ale je vnitřní utišení a běžné zadržení činnosti mysli při plném vědomí pozornosti. I když se to podaří jen nakrátko, postřehneme záblesk pravé skutečnosti. Tato skutečnost je právě již zmíněnou trvalou přítomností. "Vzpomínky na minulost a očekávání budoucnosti jsou podobné neskutečným, netělesným duším, které se propadají do temné nicoty, ale přítomnosti nelze žádným způsobem uniknout, ona pohlcuje každou minutu. Přítomnost plyne neustále kupředu a pohybuje se jediným směrem k budoucnosti, jež se do ní také neustále vlévá, jako se přítok vlévá do řeky, kterou napájí. Tato analogie je však jen částečně správná, neboť neexistuje žádný skutečný pohyb prostorem. Tímto zvláštním způsobem stále a neodlučitelně dlíme v říši přítomnosti jako v podstatě naší existence." Vše, co jsme učinili, i to, co je ještě před námi, jako by bylo uloženo ve věčné přítomnosti. Tak je vlastně přítomnost jediným skutečným časem.

Čas je podkladem lidského myšlení

Velký německý filozof 19. století Imanuel Kant konstatoval rovněž, že průběh myšlenek a vjemů s sebou přináší vnímání času. Podle Kanta je čas formou vědomí. Kant se ovšem nezabýval a ani se zabývat nechtěl možností existence vědomí jako takového bez obvyklého průvodu myšlenek. Dvacáté století přineslo nový přístup k fenoménu času. Vedle tvrzení, že čas je pouhou iluzí, převládá názor, že čas není iluzorní, ale relativní. Podobně jako u všeho pozorovaného záleží na stanovisku pozorovatele, protože nic – tedy ani čas – není vyňato ze vztahu k pozorovateli. Pokud se jako pozorovatelé ztotožníme se svými myšlenkami, potud bude čas podmínkou naší existence. Brunton se opětovně vrací k původní myšlence, že pokud dokážeme zastavit tok myšlenek, "zastavíme" i tok času.

Čas a Nadjá

"Bezčasé jáství musí provždy existovat. Musí žít jako přítomný okamžik v čase a za veškerým časem, přitom však paradoxně samo zůstává prosto času. Vědomí sestupující z Absolutna se projevuje jako pohyb myšlenek ve fyzickém mozku a zrcadlí se v běžném tělesném jáství, čímž se spojuje s konečným časem. Vědomí od tohoto pohybu oproštěné pak ruší svá omezení a nabývá znovu vědomí své věčné podstaty." Jinými slovy: člověk, který se běžně ztotožňuje s tělem a svou mentální kapacitou, je vězněm jak vzpomínek, tak i nadějí či obav z budoucnosti. Jakmile však pochopí vazbu času na vlastní myšlení, zachytí skutečnost nadčasového jáství, a to navzdory tomu, že lidské ego i nadále působí v čase. Zastavení toku myšlení, ztišení, uniknutí z vězení rychle se střídajících obrazů fantazie, je to vůbec možné? Mnozí budou tvrdit, že takovýmto způsobem ovládnout myšlenky nelze a že vše, co svědčí o opaku, jsou pouhé báchorky, výmysly, nebo dokonce podvod. Brunton však soudí, že je zbytečné setrvávat ve vězení, když máme v rukou klíč, který je dokáže otevřít a umožní nám vejít do prostoru svobody. "Člověk by se neměl nechat hypnotizovat běžnými postoji. Vždyť ideje, které mají převahu dnes, jsou zítra často překonanými názory. Věčnost je otevřena jen vyššímu Já a cena, kterou musíme zaplatit, abychom ji nalezli, je opuštění nižšího já. Toho, které počítá vteřiny i měsíce a zcela se ztotožňuje s tělem."

Poznání věčnosti je možné

O oceánu nemůžeme mluvit s žábou ve studni, řekl jeden moudrý Číňan. "Musíme si osvojovat nový způsob jak pohlížet na věci a zvykat si na vnitřní klid bez času. Musíme se naučit rozlišovat mezi pomíjejícími počitky a trvalým životem, i když v nás existuje obojí společně. Musíme dosáhnout vyššího hlediska a žít ve vnitřním klidu, který je stejný včera, dnes a navždy, neovlivněn střídavým během života." To neznamená, že bychom se neměli poučit z minulosti, že bychom se měli vzdát radostí a krás našeho světa. Budeme jen přijímat vše bez zbytečných emocí, nebudeme se trýznit výčitkami, ale také nebudeme žít v růžovém oparu spekulativních představ. Vypěstujeme si ve svém nitru klidnou pevnost, která se nebojí minulosti, ať už byla sladká, nebo trpká, ale ani přítomnosti či budoucnosti. V této pevnosti je pocit bezpečí a zásadní odmítání sebetrýznění vzpomínkami či obavami. Závěrem docházíme k potěšitelnému zjištění, že totiž poznání věčnosti je možné. Nezničitelné božství v našem nitru, které Brunton nazývá Nadjá, stojí nad časem i prostorem. Jsme nadáni schopnostmi, o nichž se nám dnes ještě ani nesní. Jsme všichni královští synové a dcery, ale nehlásíme se o své dědictví. Když pochopíme tuto pravdu, uvolníme se od plynoucího času. Neměli bychom příliš dlouho váhat, protože čas je nyní a místo je zde. Skončeme několika větami z Bruntonova "návodu k použití": "Lidská mysl musí povstat sama proti sobě, chce-li dosáhnout plného a ne jen částečného vhledu do podstaty věci. Mentální klid je prostředkem jak toho dosáhnout. Základ vyššího Já je v nás, ovšem vnitřní překážka před ním je také v nás."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.