Pozdrav z Tibetu Magdaleny Pulicarové – rozhovor
Když jsem před mnoha lety četla stať PhDr. Lumíra Jisla o tibetských obrazech, vyšla ve druhém svazku Umění čtyř světadílů, pod názvem Krása a ošklivost tibetských obrazů, ani ve snu mě nenapadlo, že se jednoho dne setkám s jeho dcerou. Výsledkem setkání nebyl jen tento krátký rozhovor, ale hlavně nepřeberné množství materiálu, který čeká na utřídění, zpracování a zveřejnění. Ale to předbíhám.
Magdalena Pulicarová se prakticky od narození pohybovala v muzejním prostředí. Nejdřív ve Slezském muzeu v Opavě, kde byl L. Jisl ředitelem, pak v Náprstkově muzeu v Praze, kde byla její matka zaměstnána jako výtvarnice a kde posléze, jako výtvarnice a restaurátorka dvanáct let pracovala i Magdalena. Dnes žije v Brně, překládá a píše. V současné době připravuje k vydání knížku vzpomínek, kterou nazvala "Jednou a když…". Nicméně moje první otázky směřovaly zcela logicky k práci jejího otce, archeologa a orientalisty. A také k oné zvláštní náhodě, která mě právě v té době přivedla k pátrání po stopách pozapomenutého českého cestovatele Hanse Ledera, jehož zasutou sbírku z Tibetu Jisl v Opavě našel a zpracoval. Paradoxem ovšem je, že se tento ve světě uznávaný vědec, znalec mongolského, tibetského, čínského a japonského umění, do Tibetu nedostal. Čínští úředníci ho tam odmítli vpustit. Zemřel uprostřed nedokončené práce, v necelých devětačtyřiceti letech, na podzim v devětašedesátém..
Lumír Jisl se už jako středoškolský student zajímal o archeologii, ale netušil, že ji bude studovat, řekla nám paní Pulicarová. K tomu ho přivedl profesor Jan Filip.Oba vyrostli v Českém ráji a Filip, už tehdy kapacita ve světě archeologie, si všiml jeho zájmu. Jenomže začala válka, školy zavřeli a tatínek šel úředničit do liberecké pojišťovny. Po válce však profesor Filip jeho studium obnovil a Lumír kromě archeologie vystudoval ještě dějiny umění u prof. Matějíčka, etnografii a srovnávací religionistiku.
Pokud vím, je po něm pojmenovaná i jedna jeskyně blízko Turnova...
Ano, ale v současných průvodcích se už o ní nezmiňují. Alespoň jsem na to nenarazila. Jislova jeskyně u Bělé je pravděpodobně nejdůležitější pravěké jeskynní sídliště lovců ze starší doby kamenné v téhle pískovcové lokalitě.
Zajímá vás archeologie?
Neříkám, že ne, ale už od dětství jsem věděla, že budu kreslit a psát. Asi to ve mně bylo jako v "koze", protože kresby, které moje maminka s babičkou, ředitelkou školy v Turnově, pečlivě popisovaly a schovávaly, jeví určité "stopy" talentu. Ale vážně. Vždycky jsem chtěla psát, kreslit a taky objevovat.
Co vás vlastně přivedlo do Tibetu?
Vlastně ani nevím. Kdybych věřila na náhody, řeknu, že v tom zapracovala náhoda, protože už od začátku nebylo jisté, jestli nás tam vůbec pustí. Tu cestu jsem brala trošku i jako povinnost vůči tatínkovi, který měl Tibet skoro "u nosu", ale nakonec povolení ke vstupu nedostal.
S jakými pocity jste odjížděla?
Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Děti jsme nechali u mojí maminky v Jablonci a vydali se s manželem na cestu. Byla jsem nachlazená a už na samém začátku jsem měla pocit, že mi bude zle.
A bylo?
První tři dny v Tibetu se snad ani nedají popsat. Vedla jsem si deník a když ho pročítám, znovu se mi vybavuje ta neskutečná spousta dojmů. Všechno se slévá do podivného obrazu.
Například?
Třeba sytě modré nebe, od kterého se ve slunci odráží zlaté "Kolo učení" čhokor mezi dvěma gazelami. Stojí na průčelí lhaského chrámu Džókhang. Nebo pohled na měsíc, který byl skoro na "dosah", nebo špínu, kterou z dálky nevidíme, suchý ostrý vzduch a jízda autobusem z Káthmandú k čínským hranicím. Ta byla snad nejotřesnější. Nadmořská výška a serpentiny mi ani tak nevadily, jako pohled na spolucestující. Vedle mě seděla zvracející matka s dítětem, kterému holou rukou utírala strašnou nudli. Tu ruku si pak očistila do sukně školní uniformy své dcerky. O kousek dál těhotná, konzumující jakousi bílou tekutinu, kterou okamžitě vyzvracela do potahu od sedadla. To jsem se zase málem pozvracela já. V autobuse průvan, prach, na střeše autobusu zasíťované kdákající slepice, nával, řev, kašel, plivání a do toho průvodčí prodírající se davem s papírovými penězi v rukou, za jízdy, ze střechy dolů a zase nahoru. A jak do toho hulákání vykřikuje další cílovou stanici. Divila jsem se, že mu ty papírové peníze neuletěly. Tady si člověk uvědomí, jak moc jsme zhýčkaní. Snažila jsem se tu otřesnou špínu nevnímat. Jenomže čím jsme byli výš, tím to bylo horší. Hlavně s ubytováním. Někdy jen "díra", místo podlahy udusaná hlína, tma, dveře, které se zajišťují kládou. Zato u postele krásná malovaná truhlička, sloužící i jako stolek. A když je písečná bouře, tak se písek dere všude, i do chatky. Je ho všude plno, v báglech, oblečení i v zubech. Člověk se ho jen těžko zbavuje.
A jak to bylo s hygienou?
Kolikrát jsme se neměli kde umýt, o záchodech nemluvě. Šlapky různé kvality, někde v rohu dvorku. Obvykle k nim vedou hliněné schůdky. Za to je všude krásný rozhled. Jak říkám, občas si nedovedu přesně vybavit, co jsem kde viděla, vlastně je z toho taková zvláštní směsice dojmů. Čtrnáct dnů na takovou cestu je neskutečně málo. Ale jsem za ni tatínkovi vděčná, protože on byl k její realizaci tím největším impulzem.
Snem každého cestovatele je už po staletí zakázané město Lhasa. Jak na vás zapůsobila?
Víte, na jednu stranu má člověk pocit, nebo alespoň já jsem ho měla, že jsem si měla zachovat ten obraz Lhasy a Tibetu tak, jak ho zachytil třeba Harrer v knížce Sedm let v Tibetu, nebo Vaniš se Sísem, jednu knížku dělali společně s tatínkem. Jenomže od té doby uběhlo víc jak půl století a samozřejmě, že časem se všechno mění. Abych to řekla přesněji: většinou jsme brali Tibet a především Lhasu jako tajemství. Jako jakési Šangri-la. Skutečnost je absolutně jiná. Pro mě to bylo na začátku jen veliké zklamání, přitom jsem to mohla očekávat. Vidíte tam spoustu Číňanů. Číňanky až přemrštěně nalíčené s vycíděnými obličeji se brodí špínou v lodičkách a minisukních, všude řvou čínské diskotéky, podniky jsou čínské, čínské jsou i domy. Přitom davy lidí, spousty turistů, převážně Američanů a Němců, v pokročilejším seniorském věku, záleží na peněžence. Tibeťané mají hezké držení těla a zajímavé tváře. Jako by v nich měli cosi vepsáno a jejich tašidele (tibetský pozdrav) zní až s dětskou lidskostí, asi proto jim vydrželo až dodnes. Jedno můžu říct s naprostou určitostí. Tajemství zůstává, jenomže je už trochu jinde, především v přírodě. Ta je až neuvěřitelně krásná. Ale to je na dlouhé povídání.
Snad se k tomu najde příležitost. Jak na vás zapůsobil hrad Potála?
Stojí nad Lhasou, na vrchu Marpori. Z města je odevšad vidět a ten pohled je vskutku nádherný. Ve slunci se třpytí zlaté střechy, za ním na dosah zasněžené vrcholky hor. Člověk má tady vůbec pocit, že stačí jen natáhnout ruku a sáhne si na Měsíc. Trochu přeháním, ale ty pocity jsou opravdu silné. Při pohledu nahoru je všechno dokonale čisté. A zase naopak. Ze shora je Lhasa město nevýslovně malebné. Potála tvoří s horou Marpori jakýsi přirozený celek. Palác dostavěli někdy kolem roku 1695, ale s jistotou to říct nemohu. Vůbec číst dějiny Tibetu je svým způsobem něco jako prožívat dobrodružství. Najednou se člověk dovídá, že to nebyla zdaleka poklidná země a že její hranice se měnily a že její historie je, s prominutím, dost krvavá. Ale ještě k té Potále. Měli jsme s mužem obzvláštní štěstí, protože jsme byli na prohlídce sami dva a průvodce nám dělal mladý láma, s kterým jsme si mohli povídat anglicky. Bylo to takové až neuvěřitelně nerušené procházení sídlem dalajlámů. Jistou zvláštnost vykazovalo i lámovo poněkud nezvyklé oblečení – přes tradiční lámovský šat měl navlečený evropský pracovní plášť, takový, jaký nosí mistři v dílnách a na hlavě maovskou čepici s kšiltem. I v tom byla pro nás jistá výjimečnost, protože jinak chodí lámové jen v tradičním oblečení. Za prohlídku se platí a uvnitř je to nádhera. Viděli jsme obrovské sochy buddhů, samé zlato, jeden má, myslím, tři tuny zlata. Jen spodní části jsou zlacené, vyzdobené obrovskými rubíny a tyrkysy, některé o velikosti dětské pěsti. Chodby, terasy, hala se sloupy, schodiště, jednotlivé vyzdobené místnosti a všude nepřeberné množství obrovských, menších i nejmenších soch. Obrovské stříbrné nádoby s jačím tukem a spoustou hořících knotů. Viděli jsme trůn třetího a třináctého dalajlamy, na kterých opravdu sedávali. Potála byla po staletí duchovním centrem "Střechy světa", pod čínskou vládou se z ní stalo jakési muzeum.
Smrt 13. dalajlámy prý provázely podivné úkazy, například, že se na obloze mezi mraky objevilo několik oblouků duhy a že na pilíři jeho pokoje vyrostla veliká houba. A také, že se hlava jeho mumie sedící na trůnu obrátila směrem na severovýchod …
Ono těch podivností bylo daleko víc. Třeba regentova vidění při pohledu na hladinu posvátného jezera Lhamö Lhaccho. Viděl na ní písmena tibetské abecedy a-ka-ma. V dalším vidění spatřil klášter a ještě v dalším dům se zvláštními okapovými žlaby. Při pátrání po jeho převtělenci pak ten dům našli v severovýchodní provincii Amdo a dítě Tändzin Gjamccho se stalo 14. dalajlámou.
Kdy se začalo se stavbou Potály?
Za pátého dalajlámy. A aby se mohla stavba dokončit, museli jeho smrt deset let tajit. Předtím byla v těch místech tvrz, kterou Mongolové zbourali.
Když zmiňujete Mongoly, váš otec se Mongolskem zabýval, vedl první československo-mongolskou u expedici do středního Mongolska. Její objevy z turkického období jsou unikátní.
Na další výzkumy už prý nebyly peníze. Otec šel po stopách orchonských Turků, kteří žili při mongolské řece Orchonu v dobách, kdy v Evropě vládl středověk. Dostal se do míst, kam Evropan dosud nevkročil, škoda, že se na takové věci zapomíná.
Byli jste v dalajlámově letním sídle, v Norbulince?
Jen v parku, byl tam příšerný nával. Ale park je překrásný.
A v chrámu Džókhang?
Nejdřív to vypadalo, že vstup nebude možný, ale nakonec jsme se tam dostali se skupinou amerických turistů a tibetskou průvodkyní. Je to ústřední lhaský chrám s největší sochou Buddhy Šákjamuniho, kterou, jak jsem se dočetla, přivezla čínská princezna Wen- čcheng, vnučka čínského císaře Tchaj-cunga v r. 641 jako dar svému nastávajícímu, králi Songcän Gampovi. Král byl v té době už ženatý s nepálskou princeznou Brhkutí Déví, která mu přivezla darem od svého otce nepálského krále Ašuvarmana sochu buddhy Akšóbhji. A byl problém, kam je umístit. Takže každá nechala pro svou sochu postavit chrám. Džókhang byl postaven na přání Wenčcheng, ostatní chrámy byly prý za čínské nadvlády zničeny. Dnes se stavějí nové. Ale opět říkám, Tibet není na jed no posezení, i když jsem chvíli v chrámu s jedním mladým lámou poseděla. Bubnoval na plochý buben a přitom velice hlubokým hlasem prozpěvoval. Také jsme tam dostali v misce pravý tibetský čaj se solí a jačím máslem. Kupodivu, byl lepší, než jsem čekala. A také jsme v chrámové kuchyni ochutnali lámovské jídlo – placky s kořeněným jačím masem. Byly vynikající.
Chtěla byste se tam vrátit?
Paní Magdalena řekla, že určitě a že bychom si o tom a ještě o mnoha jiných věcech měly ještě někdy popovídat.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.