Když jsem se dověděl o pádu letadla s polským prezidentem u Smolenska, draly se mi do očí slzy. Mimoděk jsem si spojil tuto událost s hrůzou vyvraždění 22 tisíc zajatých polských důstojníků a příslušníků inteligence v roce 1940 sovětskou KGB. Vznikl ve mně na chvíli pocit jakési dějinné nespravedlnosti, který mne vedl k hlubokému ponoření se do sebe a zkoumání z lidského hlediska podivných dějinných událostí. Je jich v historii všech národů mnoho – od záhadně nezdařeného von Stauffenbergova atentátu na Hitlera až po námi proklínanou bitvu na Bílé hoře.

O tom, jak se bude projevovat Pluto v Kozorohu, se několik posledních let vedou mezi astrology velice zapálené debaty. Pluto totiž byl naposledy v tomto znamení zhruba v období francouzské revoluce, což opravdu není období, jehož bychom byli aktivními pamětníky. Navíc je otázkou, zda tato planeta (která už mezitím ani není podle astronomického názvosloví planetou) může aktivně ovlivňovat děj, který nastal v době, kdy ještě nebyla objevena.    

Pluto byl totiž objeven 18. února 1930 a jméno dostal 2. března stejného roku. Je pak jen otázkou, zda francouzská revoluce, při které ze starého pořádku nezůstal (alespoň ve Francii) na kameni kámen, byla produktem jeho vstupu do Kozoroha, kde otřásl starými pořádky, nebo zda šlo o revoluci, která byla spíše produktem čerstvě objeveného Urana (v roce 1781). Když se Pluto definitivně dostal do Kozoroha teď, dal o sobě vědět způsobem vpravdě plutonovským: vypukla krize, která otřásla všemi a vším. Je samozřejmě pravda, že se na ní podepsala i tomuto vstupu předcházející opozice Saturna s Neptunem z let 2005 - 07 a následující pětinásobná opozice mezi Saturnem a Plutem, která začala vloni a skončí až letos na svátek svaté Anny – tedy 26. července. Vstup Pluta do Kozoroha provázely bankovní otřesy, masivní propouštění z práce, pokles ceny bytů a nemovitostí vůbec, a hlavně pocit, že přes ujišťování našich volených představitelů, kteří slibovali, že se o nás postarají, není jisté vůbec nic. Z dosud vzorných plátců se stávají neplatiči, rostou výdaje na sociální dávky a lidé si nedobrovolně utahují opasky. Roztočené spirály využívají zaměstnavatelé, kteří hbitě seškrtají veškeré nenárokové složky mzdy, protože usoudí, že je zbytečné, aby své zaměstnance platili víc, než je nutně třeba. Samostatnou úvahu by si zasloužila i role médií, které situaci popisují jako největší katastrofu posledního sta let. (Občas se vnucuje otázka, zda by v našich krajích vůbec vypukla krize nebo zda by byla tak nepříjemná, kdyby o ní noviny nepsaly a tvářily se, že vlastně není).

Samostatnou skupinu, která řeší problémy vlastní, a navíc zápasí s těmi, které na ně tržní společnost, v níž se neumí pohybovat, protože se to neměli kdy a kde naučit, narafičila, jsou starší a staří lidé. Jde o seniory nebohaté, bez tučného konta za zadkem a bez dětí, které by byly ochotny přispívat, nebo s dětmi, které mají svých vlastních starostí dost, a na příspěvky nemají. Většinou jde o lidi, kteří celý život pracovali, a teď, kdy by měli odpočívat, čelí starostem, s nimiž mají lidé o generaci mladší a při síle plné ruce práce. Když se ale podíváme po Evropě, s potěšením můžeme zjistit, že na tom naši senioři vlastně nejsou tak zle. Daleko hůře jsou na tom v Maďarsku. Je to tak trochu ironie osudu, protože Maďarsko a jeho plné obchody bývaly za dob socializmu naším nedostižným snem. V minulých letech se však státní ekonomika otřásla natolik, že se důchodci ocitli nejen na hranici existenčního minima, ale občas i daleko za ní. Rozsáhlá populace maďarských seniorů se ocitla tam, kde patrně nikdy být nechtěla – a šlo o jev natolik plošný, že ani hodně optimistický stát nemohl čekat, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu, a musel s tím něco dělat.

Než však něco účinného stačily vymyslet státní orgány, které mají – jak známo – vždycky na všecko času dost, poradil si člověk sám. V úterý 9. března proběhla zpráva, která mně dost vyrazila dech. V Maďarsku se začaly pronajímat babičky. Jde o to, že na jedné straně existuje senior bez sociálních vazeb, který nemá na živobytí, a na druhé rodina, která je na tom přece jenom o něco lépe, ale zase nemá babičku, nebo dědečka. Obě takto potřebné skupiny se tedy dají dohromady a vypomůžou si navzájem. Senior bude mít pocit, že je o něj, jeho práci a jeho životní zkušenosti ještě zájem, děti budou mít babičku a rodiče jistotu, že se jim ratolesti budou ze školy vracet do bytu, kde je bude čekat někdo, kdo dohlédne, aby haranti nepadli do špatné společnosti. Jde o zprávu, kterou jsem slyšela jen jednou, ale spíše jako kuriozitu. Pokud se však nad ní pořádně zamyslíme a probereme ji z astrologického hlediska, je jasné, že jde o záležitost, která uzavírá plutonovské kruhy. Zatímco francouzská revoluce odstartovala období, kdy panovala vznosná hesla o volnosti, rovnosti a bratrství, v jejichž důsledku si každý dělal, co chtěl (protože na to měl přece právo!), a což posléze vedlo k rozpadu vícegenerační rodiny, teď jde o nápad, který má tuto vícegenerační rodinu opět znovu vytvořit – i když je otázka, zda se to dá dělat tak, jak si naši jižní skorosousedé představují. Když se však podíváme na naše vlastní seniory (ke kterým se během několika nemnohých let s manželem taky přiřadíme), je jasné, že i u nás rodinné vazby, rodinná podpora a podobné skoro zapomenuté ctnosti naberou na síle. Velice dobrou lekci v tomto ohledu dostala moje kamarádka, která pracuje jako lékařka v léčebně, kde se ošetřují děti s kombinovanými vadami. Mezi jejími pacienty byl chlapeček, který měl podle všech tabulek IQ velice nevalné, ale byl vychovávaný v rodině. Mluvil hodně a s chutí a svou oblíbenou paní doktorku doslova zasypával historkami o tom, co se u nich doma děje. Když jí jednou popisoval jakousi rodinou oslavu, pravila: "Ty se ale máš, že je kolem tebe tak veselo!" A dítě, které asi ani moc nevědělo, co mluví, proneslo: "My jsme rodina a rodina musí držet pohromadě!" čímž jí dal – podle jejích vlastních slov – to nejlepší plutonovskou lekci, kterou kdy dostala. Úkol na dny, kdy bude Pluto v Kozorohu, a jichž je před námi opravdu dost, je tedy dán. Je jen na nás, jak a co s nimi uděláme. Pro každý případ se poohlédněme, zda není v okolí nějaká babička, která by nás chtěla, a kterou bychom potřebovali.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.

Iracionalita první: Kdekoliv se rozhlédnete, tam je vidět potřeba práce, přitom deset procent lidí je trvale nezaměstnaných! Příčina pozorovatelného má být v tom, že "nejsou potištěné papírky" (rozuměj peníze). Žádoucí "papírky" smí tisknout vždy jen jedna instituce, do které nikdo nevidí. To je zabezpečeno zákony. Hodnotu těchto "papírků" vytváří množství a kvalita práce, tělesné a duševní tvorby člověka, kterou peníze mají symbolizovat a zastupovat. Podstata tzv. finanční krize spočívá v tom, že takto definované peníze jsou ve stále větší míře vypláceny i těm, kteří žádnou hodnotu nevytváří, ani k její tvorbě jinak nepřispívají.

Přiznám se, že pořady paní Jílkové moc nemusím. Připadají mi až příliš konfrontační a ona jako moderátorka má podle mého názoru k nestrannosti daleko. V polovině února jsem však jeden její pořad pustila a poctivě se dívala až do konce. Diskuze se vedla ohnivá a týkala se dětských vrahů a toho, co s nimi po propuštění z výchovného ústavu dělat.

Bylo to v roce 1893, kdy klukovská zvědavost přivedla tehdy 17letého zedníka Antonína Cvilinka s asi stejně starými kluky pracujícími na opravě fasády chrámu ve Křtinách do podzemí sakrální stavby. Nechali se o pracovní pauze strhnout touhou po dobrodružství v podzemním labyrintu a zcela zapomněli, že už jim dohořívá poslední svíčka. Zapomněli na dobré předsevzetí, že jen na chvilku uspokojí svoji zvědavost, a hned se po skončení polední přestávky vrátí k práci. Expedice se protáhla na několik hodin.