Legenda vypráví, že kávu objevil někdy kolem roku 800 (v některých pramenech se uvádí 9. stol. n. l) etiopský pasáček koz Kaldis, když si všiml, dnes bychom řekli – hyperaktivního chování kozího stáda, po požití bobulí z neznámého keře. Odnesl hrst bobulí, když je napřed sám ochutnal, opatovi blízkého kláštera. Ten je zalil vodou a nápoj dal vypít mnichům. Všichni pak velice ožili a byli plni "božské inspirace".

Jiná legenda ze stejného období vypráví o Afričanech, kteří získávali energii z tukovo-kávových koulí bohatých na proteiny a z vína kvašeného z kávové dužiny. Káva z Jemenu a Etiopie má příchuť vína. Ucelený pohled na historii kávy podává Muzeum kávy Alchymista na pražském letenském Montmarteru.

Letenský Montmartre

Tak se za První republiky říkalo Letné. Především proto, že tam byla Akademie výtvarných umění (ta je tam dodnes) a spousta ateliérů. Byla to bohémská čtvrť, na kterou se Kateřina Ebelová snaží navázat. Kromě už zmíněného Muzea kávy Alchymista založila galerii Scarabeus, kde se pravidelně pořádají výstavy, cukrárnu Alchymista, jejíž strop vyzdobil Jan Kristofori, a krámek kombinovaný jako antik art, do kterého vkomponovala i orchideje, které jsou solitery. Krámek s malebným interiérem evokuje atmosféru Paříže a přitom respektuje atmosféru Prahy první poloviny dvacátého století. Ale vraťme se ke kávě.

Vlastně první tu byla Malgorzata Ebel s malou kavárničkou a malým Muzeem kávy se sídlem v areálu Hergetovy cihelny na Starém Městě. Bylo první v Praze a po Amsterodamu a Londýně prý třetí v Evropě. Pak dostala z pronajatých prostor výpověď. Kateřina Ebelová propojila stávající artefakty se svými sbírkami a založila muzeum nové, doplněné o kolekce kávových předmětů na téma kávy a kávovinových náhražek, grafik účtenek, starých tisků, reklamních předmětů a pohádek. Zájem paní doktorky Ebelové o téma kávy souvisí také s jejím pradědečkem, Matějem Krupičkou, který ve Vrdech-Bučicích u Čáslavi založil první pražírnu cikorky v Československu. Pražírnu pak převzal pan Štefanka a pan Krupička se přeorientoval na ocet a hořčici. Firma v Kutné Hoře existovala až do jejího znárodnění.

Cesta kávy

Je velmi pravděpodobné, že domovem kávy byla Etiopie, její horské části. Některé prameny uvádějí, že byla do Arábie, dnešního Jemenu, přenášena už v 6. století. Tam se také začalo s jejím rozmnožováním. Ve 13. století doprovázela muslimy na cestách, a tím také prosakovala i do světského života. Protože kamkoliv šel islám, šla káva s ním. Nikdy se nedovíme, kdy a kde se pila poprvé. Objevuje se v pohádkách, bájích, pověstech a legendách odnepaměti. Jedna z legend vypráví, že Mohamedovi, když vyčerpáním usnul, a tak nemohl plnit své povinnosti, podal Archanděl Gabriel na osvěžení lahodný božský nápoj, kávu s jediným douškem. Mohamed ožil a měl takovou sílu, že "ze sedla na čtyřicet mužů sesadil a udělal čtyřicet žen šťastnými." Jiná legenda vypráví o jemenském šejku Omarovi, kterého pro neshody panovník vyhnal z Mekky. Na cestě po jihu arabského poloostrova si Omar jednou zcela náhodou, připravil odvar z bobulí jednoho keře. Jeho účinek ho překvapil. Šejk Omar byl také lékař a lahodný, osvěžující nápoj s příjemnou vůní zkusil podávat nemocným jako lék. Zvěst o zázračném medikamentu, který zahání spánek a povzbuzuje duševní činnost se donesla až k vladaři. Omar dostal milost, vrátil se zpátky a později mu prý vystavěli chrám. Pití kávy vybízelo taktéž k příjemnému posezení a rozhovorům. Prostřednictvím nomádských kočovníků a přes obchodníky se káva dostávala do světa. Kávová zrna v klíčivém stavu se však z Arábie nesměla vyvážet, musela být uvařena, nebo upražena. Arabové střežili svou kávu jako Číňané svůj čaj. Říká se, že žádné kávové zrno schopné klíčivosti neopustilo Afriku nebo Arábii před rokem 1600 n. l.

Ve sbírkách muzea je hadrová loutka znázorňující indického poutníka Babu Budana. Traduje se, že kávové bobule propašoval na břiše cestou domů z Mekky. S Baba Budanovým počinem vlastně začalo pěstování kávy na východě a později v bohatých evropských koloniích. Nápad nabídnout kávu také Evropanům přišel z Benátek. V roce 1615 popisuje Ital Pietro della Valle kávu jako "horký věčný nápoj, osvěžující v létě, zahřívající v zimě, který Turci popíjejí se svými společníky. Říkají mu Cahve a je vyráběn z plodu či semen stromu rostoucího v Arábii." Pití kávy se ujalo i v Evropě. Samozřejmě, že v počátcích se jednalo o velkou vzácnost, stejně jako u čokolády. Bylo výsadou vyšších společenských kruhů. Jejím velkým milovníkem byl Ludvík IV. V některých pramenech se uvádí, že Holanďané dovezli rostlinu Coffea arabica lodí přes Jávu do Holandska a v roce 1714 keřík slavnostně předali do Paříže na královský dvůr. Pak se začala pěstovat jak ve střední, tak jižní Americe.

Své zkušenosti s pěstováním kávy a kávovou plantáží velice barvitě popisuje i její někdejší majitelka a spisovatelka Karen Blixenová ve své knize Vzpomínky na Afriku. Stejnojmenný film, v němž hlavní hrdiny ztvárnili Meryl Streep a Robert Redford, patří k k nestárnoucím filmům světové kinematografie.

Obchod s kávou se šířil světem v závratném tempu

První obchody vznikly na Srí Lance, pak se začaly pěstovat kávovníky na Jávě, odtud se rozšířily na Malajské souostroví. Největším světovým vývozcem kávy se tak stala Indonésie. Ale ani ve francouzských, německých, italských a jiných koloniích nezůstávali s pěstováním kávy pozadu. Založili plantáže v Jižní a Střední Americe, na Martiniku, na Haiti, na Jamaice. V roce 1790 ji přivezl z Kuby na Kostariku don Francisco Xavier Navarro. Začala se pěstovat v Mexiku, v roce 1825 se dostala semena kávy z lokalit kolem Rio de Janeira na Havaj. Britští kolonisté přinesli kávovníky do Keni, britské východní Afriky. Byl by to dlouhý a velice zajímavý výčet. Avšak co je na celé cestě kávy nejpozoruhodnější, je fakt, že zdrojem této rozsáhlé a rychlé expanze byl jeden stromek dovezený z Jávy do Amsterodamu.

Minulost se vrací ve věcech

Vraťme se na chvíli zpátky do muzea. V prosklených vitrínách nacházíme, jak už jsem zmínila, mnoho zajímavých předmětů, které nám nejen že přibližují průkopnické doby de facto, ale do jisté míry nás naplňují i mírnou nostalgií. Uvědomíme si, že každý ten předmět je spojen nejen s historií, ale je také věcí, jak Ph Dr. Ebelová říká, " věcí dotýkanou". Každý předmět je spojen ať už jakýmkoliv způsobem s osudy jeho majitele. Jednou z takových je, malá kořenka na hřebíček. Kateřina Ebelová ji objevila v malém krámku ve Šluknovské výběžku, kde se vždycky zastavovala cestou na zámek Lipová, v severních Čechách. Patřil její rodině a po restituci se jim vrátil zpátky. Jenomže, jak už je pravidlem, v naprosto dezolátním stavu. Snažila se ho zachránit, ale nebylo to možné. Začala střechou. Sotva ji dokončila, objekt, do jehož záchrany investovala peníze, práci a rok života, nakonec vyhořel. Příčina nezjištěna. Ztratila naději. Ale abych se vrátila ke kořence. V tom malém bazaru, kde vždycky něco zajímavé - ho koupila, objevila tři kořenky. Chtěla je koupit, ale majitel jí je chtěl darovat, což nechtěla. Nakonec se dozvěděla, že pocházejí z jejich zámku.

Vůně režných pytlů a účtenky

Zahrnout všechny artefakty do jednoho krátkého článku je naprosto nemožné. Stovky drobností, přitom cenných a pro poznávání cesty kávy velice důležitých, až po ty velké předměty, jako jsou například váhy, stará pokladna, režné pytle se svou charakteristickou vůní, to všechno vás během několika okamžiků pohltí. Dobové fotografie, mapující i historii kavárenství, kávovinové náhražky, ječná a žitná káva, káva vyráběná z čekanky, která se po usušení upraží, fíková káva a melta. Málokdo ví, co je to vlastně melta. Je to směs čekanky s přídavkem ječné nebo žitné kávy. Nápoj velice zdravý, který mohou pít i děti. V jedné z velkých vitrín jsou reklamy, zaměřené na dětské návštěvníky. Bývaly v koloniálních obchodech, kde to vždycky krásně vonělo, protože byly zásobeny kávou, čokoládou, čajem a cukrovinkami a burskými oříšky. Obchodníci apelovali na malé "zákazníky", proto vydávali i sady pohádek, naučných obrázků z historie, vystřihovací betlémy a hračky s logem firmy. Pak jsou zde vystaveny účtenky. Jsou to malá grafická dílka. Přitom někteří jejich tvůrci neměli žádnou grafickou školu. Přitom splňují všechno, co má grafika mít. Například Balounkova cikorka. Sdělení na papíře – písmo se zmenšuje od té nejdůležitější informace, že to je Balounkova cikorka, že zlepší vaši snídani, což je uvedeno nejmenším písmem. Pak tu najdeme cikorkové kostky, za války sloužily jako jeden bon – příděl na celý týden. Zajímavou věcí jsou také dobové faktury.

Pozor na účtenky

Aby bylo zřejmé, že se jedná o úspěšnou firmu, tak si naši předkové dávali záležet na grafice. Na úředních listinách byla zpodobněna celá továrna a navíc, aby byla doložena jejich pravost, tak úředník ji ještě vlastnoručně podepsal v typu písma tištěné předlohy a opatřil ji kolkem.

Jsou tu kávomlýnky, tlakové přístroje na expreso – s tím se začalo pracovat někdy kolem roku 1906. Rozpustná káva se začala vyrábět na konci 19. století. Hodně se experimentovalo, například Japonec Sartori Kato, který svůj výrobek předvedl na Panamerickém světovém veletrhu v roce 1899.

Ke kávě patří kavárny

První kavárny byly otevřeny kolem roku 1500 ve městě Moka, pak v Damašku a Alleppu. V Káhiře byly v roce 1539 zakázány, ale to už je další pokračování kávovinové historie, která je však v Muzeu kávy Alchymista na "letenském Montmarteru" také zahrnuta.

Když se člověk zamýšlí nad cestou kávy v její celistvosti, tak zůstane s údivem stát nad zárodečnou silou jediné rostlinky.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.