Přiznám se, že pořady paní Jílkové moc nemusím. Připadají mi až příliš konfrontační a ona jako moderátorka má podle mého názoru k nestrannosti daleko. V polovině února jsem však jeden její pořad pustila a poctivě se dívala až do konce. Diskuze se vedla ohnivá a týkala se dětských vrahů a toho, co s nimi po propuštění z výchovného ústavu dělat.

Ti, co se dívali, ví, těm, co se nedívali, připomenu: v lednu 2004 byla ve vsi Kmetiněves zavražděna třináctiletá Barunka. Vraha policisté hledali dlouhých devět měsíců, až na něj s pomocí testů DNA konečně přišli. Vrahem byl stejně starý spolužák. Po jeho usvědčení ho čekal pobyt ve výchovném ústavu, rok léčby a posléze propuštění na svobodu. Ve studiu se debatovalo o tom, jak je možné společnost před takovým potenciálním vrahem (u dotyčného byla zjištěna sexuální deviace sadistického typu) chránit. Odpověď byla tristní: nijak. Dotyčný sice ví, že by měl chodit na kontroly a brát léky, ale protože nebyl v době spáchání trestního činu plnoletý, nelze mu to soudně nařídit. Zákon mu navíc umožnil, aby si změnil jméno, takže dnes stojí na prahu života člověk, který má čistý trestní rejstřík a usnadněný start do života. Většina přítomných odborníků se shodla, že recidiva je poměrně pravděpodobná, ale že se s tím nedá nic dělat, dokud se něco opravdu nestane. A to, zda se stane, nebo ne, neví nikdo. O tom, co říkal dotyčný mládenec, nevíme nic.

Po pořadu jsem měla velice podivný pocit. To, že mladistvého vraha nelze potrestat, mi vždycky připadalo a pořád připadá jako něco naprosto zvrhlého. Myslím, že jeho oběti bylo srdečně jedno, jestli ji znásilňuje a bodá třináctiletý nebo třiatřicetiletý. Dotyčný vrah měl navíc po svém činu péči odborníků, kteří ho zkoumali, hledali pro jeho jednání náležité vysvětlení a možná i omluvu, a vyspělá společnost ho ochránila zákony, které mu umožnily pozdější hladký vstup do dospělého života. Vzpomněla jsem si na příběh, který se stal před více než sto lety, ale který dopadl naprosto jinak.

V Itálii v městě Corinaldo se narodila dne 16. října 1890 rodině Gorettiových dcera Marie. Dětí v rodině přibývalo, a proto se rodiče odstěhovali za prací do Fierra di Conca, kde si pronajali malé hospodářství. Jejich spolunájemci byli dva muži – vdovec Ferenelli se synem Alessandrem. Tatínek za rok zemřel na malárii a maminka měla na krku výživu a výchovu šesti dětí. Marietta (jak jí v rodině říkali), jí byla velkou oporou a snad by bylo všechno dopadlo dobře, kdyby nebylo Sandra. Ten se do Marietty zakoukal (k tomu, zda byl či nebyl pedofil, se netroufám vyjadřovat) a chtěl ji dostat. Marietta se mu snažila vyhýbat, ale s nikým o tom nemluvila (podotýkám, že byl rok 1902 a na otevřené hovory o sexu mezi matkou a dcerou byla ještě fůra času). Dvakrát mu unikla, potřetí, 5. července 1902, kdy Alessandra zase odmítla, se jí to už nepodařilo. Alessandro jí zasadil 14 bodných ran a utekl. Marietta z posledních sil zavolala o pomoc. Dovezli jí do nemocnice, došlo k operaci, ale už 6. července následovala smrt. Marie svému vrahovi na smrtelném loži odpustila a řekla, že v nebi ho chce mít u sebe.

Až dosud by se jednalo o dva příběhy, které od sebe sice v čase dělí sto let, ale jinak jsou si hodně podobné. Rozdíl nastoupil ve chvíli, kdy došlo na soud a trest: Alessandro dostal třicet let s tím, že jen jeho mladý věk ho chrání před tím, aby dostal doživotí nebo provaz. Šel do vězení, kde se nikdo nestaral o to, co ho v životě utvářelo, ale kde mu naopak každý dával najevo, že udělal něco ohavného, za co si právě odpykává zasloužený trest. Psychologa k dispozici neměl, ale pravděpodobně se mohl objednat na rozhovor s knězem. Rozhodně tedy nešlo o trest, který by měl dotyčného přivést k nápravě, ale o tvrdý trest, kterým se společnost oddělila od člověka, který může ublížit. Pokud byste čekali, že se Alessandro zaťal, ve vězení vedl vzpouru, nebo se alespoň u vědomí svého bezvýchodného osudu oběsil, či jinak ze světa sprovodil, nic takového se nestalo. Alessandro se totiž ve vězení obrátil k Bohu. Jednou se mu zdálo, že je spolu s Mariettou v zahradě, kde kvete spousta růží a lilií. Pobízela ho, aby je trhal, a když to udělal, proměnily se mu v rukou v malé plamínky. Alessandro usoudil, že mu Marietta dává najevo, že žije a svého činu začal hluboce litovat. Pro dobré chování mu odpustili čtyři roky z jeho třicetiletého trestu. Jeho první kroky po propuštění vedly k paní Assuntě, kterou na kolenou odprosil za všechno, čím se na ní i na její dceři provinil, a ona mu velkoryse odpustila. Zbytek života trávil v kajícnosti v kapucínském klášteře, kde se kál za svůj skutek až do 6. května 1970, kdy jako téměř devadesátiletý stařec zemřel. Při beatifikačním i kanonizačním procesu své oběti vystupoval jako svědek. Po jeho smrti byla otevřena jeho závěť, kde velice prostými slovy ještě jednou vyjadřuje omluvu za to, co udělal, a jenom doufal, že mu na věčnosti Bůh i jeho oběť odpustí.

Přemýšlela jsem, zda dotyčnému chlapci vůbec někdo během šesti let, kdy se jím zabývali nejrůznější odborníci, řekl něco o pokání, o tom, že on je sice v ústavu, ale jeho oběť v hrobě, a zda si vůbec někdy vzpomněl na její rodiče, kterým díky jeho hormonálnímu výbuchu zbylo u stolu prázdné místo. Přemýšlela jsem, zda je humanizace vězeňství vždycky k dobru věci a zda by se trest neměl zase znovu začít brát jako trest a ne jako prostředek k převýchově, která stejně nikdy nenastane. Přemýšlela jsem o tom, jak by rodiče malé Barunky reagovali na vraha, který by si před nimi klekl a požádal o odpuštění. Staré úsloví praví, že pokrok nezastavíš. V tomto případě si však říkám, zda je pokrok to pravé, co si můžeme v takovém případě přát.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.