Jak okouzlující je kraj jihofrancouzského Languedocu. Jak půvabný a teskný zároveň. Dávná historie, jež otiskla svou šlépěj do ticha cest, zde dodnes zpívá svou tajemnou elegii. Na skalách se hrdě tyčí kamenná torza středověkých hradů a prastarý obraz znovu ožívá. Ozve se křik, vzplane oheň a dusot koňských kopyt temně zaburácí krajem. Ve vzduchu je cítit strach a zoufalství. Předtucha blízké smrti se vkrádá do srdcí těch, kteří milují a věří. Církevní inkvizice slaví svou krvavou žeň. Avšak víra, hrdost ani láska neumírají. V zlověstném dýmu bolesti a nářku stoupá z hranic poselství věčnosti. Nesmrtelná naděje, jíž neublíží lidská zloba a kterou oheň nepřemění na popel. Dojemný důkaz lidské touhy, jež se rozhodla obětovat život ve jménu spásy… Vydejme se nyní po stopách katarů, rytířů čistého srdce a hrdých apoštolů lásky, pro něž víra a dobro nebyly jen prázdné pojmy a kteří hájili své přesvědčení až do úplného konce, odvážně a hrdě tváří v tvář plamenům křižáckých hranic.

Kdo byl někdy delší dobu nezaměstnaný, potvrdí, že se jedná o velice nepříjemnou zkušenost. Může nám metafyzický náhled pomoci, abychom z tohoto období vynucené nečinnosti dokázali vytěžit to nejlepší?

Jedním z významných aspektů uzdravování a možností, jak zásobovat tělo energií, je normalizace spojení vědomí s fyzickým tělem. Hodně lidí, zejména těch starších, hromadí mnoho prožitých stresů, křivd, strachu a jiných prožitků, které způsobují oslabení životních procesů. Jakýmkoli psychologickým podnětem (hlavně hněvem a strachem) se prudce zvyšuje spotřeba energie uvnitř vědomí a vzniká jakási dutina, jejíž energetický potenciál, může být mnohonásobně vyšší než energie vědomí. Tyto dutiny jsou určitými energetickými parazity a brání člověku v jeho normálním životě…

Jako všechny dívky, které světlo světa spatřily na začátku druhé poloviny minulého století, jsem prošla zajímavou výchovou. Ve škole jsem se sice měla a musela učit, aby ze mě něco bylo, ale zároveň se čekalo, že se chopím domácích prací, že první orgazmus prožiju při pohledu na bezchybně vyblýskaná okna. K tomu jsem měla maminku učitelku, která měla pocit, že od rtěnky do veřejného domu je jenom opravdu malý kousek a že se ženy voní výhradně proto, aby zastřely fakt, že se nemyjí.

"Mami, dávej pozor!" zavřískla moje dcera Melissa, když nám pod kola auta vběhl promočený voříšek. Prudce jsem dupla na brzdy, takže jsme s příšerným zaskřípěním zůstaly stát skoro na místě. Vyskočily jsme do ledového lijáku, každá jsme se shýbla u opačného konce vozu a konejšivým voláním jsme se snažily pejska – jemuž se jako zázrakem nic nestalo – přilákat k sobě. Chvějící se pejsek skočil Melisse do náruče, a sotva se vrátila do vytopeného auta, uvelebil se jí na klíně.