Po stopách katarů - rytířů čistého srdce (1)
Jak okouzlující je kraj jihofrancouzského Languedocu. Jak půvabný a teskný zároveň. Dávná historie, jež otiskla svou šlépěj do ticha cest, zde dodnes zpívá svou tajemnou elegii. Na skalách se hrdě tyčí kamenná torza středověkých hradů a prastarý obraz znovu ožívá. Ozve se křik, vzplane oheň a dusot koňských kopyt temně zaburácí krajem. Ve vzduchu je cítit strach a zoufalství. Předtucha blízké smrti se vkrádá do srdcí těch, kteří milují a věří. Církevní inkvizice slaví svou krvavou žeň. Avšak víra, hrdost ani láska neumírají. V zlověstném dýmu bolesti a nářku stoupá z hranic poselství věčnosti. Nesmrtelná naděje, jíž neublíží lidská zloba a kterou oheň nepřemění na popel. Dojemný důkaz lidské touhy, jež se rozhodla obětovat život ve jménu spásy… Vydejme se nyní po stopách katarů, rytířů čistého srdce a hrdých apoštolů lásky, pro něž víra a dobro nebyly jen prázdné pojmy a kteří hájili své přesvědčení až do úplného konce, odvážně a hrdě tváří v tvář plamenům křižáckých hranic.
Kdo byli kataři
Jako kataři jsou souhrnně označováni příslušníci asketických skupin 12. - 14. století. Badatelé si nejsou zcela jisti, zda se katarství v západní Evropě objevilo již dříve, příčinou jsou mezery v historických pramenech i problematičnost otázky, zda ta či ona kacířská skupina měla příznačné rysy katarství. Od roku 1143 jsou zprávy o katarství v západní Evropě takřka spojité až do počátku 14. století. Nejsilněji toto hnutí zakořenilo v Okcitánii – dnešní jižní Francii a také v severní Itálii.
Název katar (latinsky cati) znamená pravděpodobně zbožňovatel kočky, tj. čaroděj. Z téhož slova pochází pravděpodobně i české slovo kacíř. V mnoha publikacích však najdeme také odvození slova katar z řeckého výrazu catharos, což znamená čistí.
Tito středověcí kacíři se však nikdy sami neoznačovali jako čistí nebo dokonalí – to jsou pojmy, jež pocházejí ze slovníku inkvizice. Prameny potvrzují, že si obvykle říkali apoštolové nebo křesťané. Jejich věřící je nazývali opravdovými křesťany, dobrými muži a dobrými ženami. Ve středověku se však obecný význam slova katar pohyboval mezi urážkou, pohrdáním a sprostotou. Kataři bývají také někdy označováni jako albigenští, což lze snad zdůvodnit tím, že papežský legát Alberik byl v roce 1145 ve městě Albi uvítán velmi mrazivě a domníval se proto, že albští měšťané jsou zatvrzelejšími kacíři než ostatní jižané.
Původ katarství
Současní badatelé se vesměs shodují, že katarství souvisí s hnutím, jež vzniklo v Bulharsku v 10. století a jehož příznivci byli na Východě známi jako bogomilové (tj. bohem milovaní). Propojení katarství s bogomilstvím je podloženo zprávami o kontaktu hodnostářů obou církví, srovnávacím studiem bogomilských a katarských obřadů a věr a svědectvím v pramenech dominikánské inkvizice. Dochovalo se několik pramenů přímo od katarů: apokryf bogomilského původu Interrogatio Iohannis (Otázky Janovy), teologicko-filozofické pojednání Kniha o dvou principech, dále tzv. Anonymní pojednání a konečně tři texty určené k výuce adepta připravujícího se na duchovní křest. Nejvíce informací však pochází od polemiků a z inkvizičních archivů katolické církve – tedy od nepřátel katarů. Počet katarů v různých dobách a oblastech pochopitelně kolísal. V období mezi křížovou výpravou proti albigenským (1209 - 1229) a rokem 1244 zachycují inkviziční registry jména asi 1000 dobrých křesťanů a křesťanek. Ne všechny inkviziční záznamy se však dochovaly a o některých katarech se inkvizitoři jistě nedozvěděli, takže lze předpokládat, že jejich skutečný počet byl možná až třikrát větší.
Podstata katarského učení
Kataři vycházeli zejména z Bible. Nový zákon přijímali, většinu Starého zákona však odmítali a vykládali jako záznamy o ďáblových činech. Věřili, že hmotný svět stvořil ďábel, svržený Bohem z nebeského království. Ten některé anděly obloudil a jiné strhl z nebe násilím. Z bláta pak vytvořil těla a do nich zajal dva anděly – Adama a Evu, z nichž pochází celé lidské pokolení. Židům ďábel nalhal, že není Boha krom něho samého. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše jim předal předpisy legalizující zabíjení, krvavé oběti a další zločiny. Poté ale přišel Ježíš a než ho ďáblovi sluhové stačili ukřižovat, založil vlastní církev a zjevil lidem, že Bůh Starého zákona není pravým Bohem, nýbrž krutým a mstivým ďáblem. Kristovou církví není většinová církev, zkažená, lstivá a proradná, nýbrž církev malá, věrná, jíž bylo Kristem předpovězeno pronásledování – tedy církev katarská. Pro většinu katarů nebylo Kristovo ukřižování aktem spásy. Spasit člověka mohl jedině svatý život a přijetí křtu Duchem svatým. Lze říci, že kataři a bogomilové nepřipisovali Kristu tak významnou roli jako pravověrné církve Východu a Západu. Zastávali obvykle tzv. dokétizmus – věřili, že Kristus je čistý duch a jeho vtělení je pouze optickou iluzí, že tedy nikdy neměl skutečné tělo, nejedl a nepil a nikdy doopravdy netrpěl.
Přísná disciplína
Pro ty, kdo podstoupili duchovní křest a zasloužili si tak označení dobří lidé či dobří křesťané, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo anulaci tohoto aktu: museli zachovávat evangelijní přikázání, nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné půsty. K těm patřila i tzv. endura, dříve mylně považovaná za hladovku vedoucí k sebevraždě. Podle některých historických studií se ve skutečnosti jednalo o dobře promyšlený půst, který umírajícím nebo vážně nemocným umožňoval v klidu a bezbolestně odejít ze světa, přičemž mnohým z nich pomohl k vyléčení. Endura nebyla obětí ani odříkáním. Byla jen cestou pro ty, kteří se dobrovolně rozhodli ukončit život v utrpení.
Obřady a zvyklosti
Kataři odmítali všechny obřady velké církve jako neustanovené Kristem. Sami měli několik vlastních obřadů a obřadních úkonů. Patřil mezi ně např. obřad žehnání a lámání chleba, který se konal na začátku každého společného jídla, tzv. předání modlitby, jímž získával žadatel o křest právo a povinnost modlit se Otčenáš, či vyznání lehkých hříchů, veřejný obřad, který se konal pravidelně každý měsíc. Smrtelné hříchy (k nimž patřilo například i požití živočišného tuku) odpouštěl však pouze nejdůležitější katarský obřad – křest Duchem svatým. Právě tento rituál dodával katarskému hnutí jeho identitu. Po obvykle roční přípravě byli svoláni příslušníci katarského hnutí, představený vložil křtěnci na hlavu Nový zákon či evangeliář, přítomní kataři položili pravou ruku na křtěncovu hlavu, šíji či ramena. Přečetl se prolog Janova evangelia a pronesly se modlitební formule. Obřad uzavíral polibek pokoje. Působením této svátosti sestupoval na křtěnce Duch svatý, dotyčný se stával dobrým křesťanem a otevírala se mu cesta do nebeského království…
Carcassonne
Nyní se vydejme se po stopách katarského hnutí. První zastávkou na naší cestě bude město Carcassonne, které se nachází na jihu Francie poblíž španělských hranic, asi 70 km severozápadně od Perpignanu. Nelze jej přehlédnout. Jeho hradby a celkem padesát dva věží a věžiček již zdálky lákají návštěvníky úchvatnou siluetou mýtických hradů. Každý, kdo překročí hranice této středověké pevnosti, rázem opustí dimenzi reálného času a kráčí dál jako ve snách, pohlcen kouzelnou scenérií.
K pohádkové pevnosti patří pohádkové příběhy a jeden z nich se váže ke jménu tohoto hradního opevnění. V období saracénské nadvlády nad tímto územím byl hrad obléhán vojskem Karla Velikého. Obléhání hradu trvalo již celé měsíce, v pevnosti došly všechny potraviny a obyvatelům hrozila smrt hladem. S tímto osudem se však nehodlala smířit jistá madame Carcas, která byla blízkou přítelkyní saracénského krále. Proto vymyslela lest – lidé z posledních zásob vykrmili prase, které potom zabili a shodili jej z hradeb nepřátelům k nohám. Při pádu na ostré kamení se praseti roztrhlo břicho, ze kterého se na překvapené soky vysypalo velké množství zrní. Dobyvatelé usoudili, že zásoby ve městě jsou zřejmě nevyčerpatelné, a tak ukončili obléhání a odtáhli pryč. Podle jména oné důmyslné dámy a zvuku fanfár ohlašujících vítězství byla pevnost přejmenována na Carcas-sonne. Kamenná busta madame Carcas dodnes střeží jeho vstupní bránu.
Počátky nedobytné pevnosti
Počátky největšího dochovaného pevnostního města v Evropě sahají do daleké historie. Pahorek nad řekou Aude obývali již keltští Tektoságové, kteří byli při dobývání Galie vytlačeni Římany. V roce 122 př. n. l . zde Římané budují opevnění Oppidum Carcasso. Od 5. století n. l. dochází k neustálým změnám a v této oblasti se střídají různé národy. Po úpadku Římské říše obsazují území Vizigóti a opevnění se stává součástí Západogótské říše. V 8. století jej dobývají Saracéni, kteří jsou za tři desítky let vytlačeni Franky pod vedením Pippina Krátkého. Od roku 1082 je pevnost v rukou dynastie Trencavelů, za jejichž vlády (1082 - 1209) dosáhl Carcassonne nebývalého rozkvětu. Hrabě z Trencavelu zde vybudoval katedrálu Saint Nazaire a na nejvyšším místě pahorku uprostřed hradního města nechal postavit opevněný zámek Chateau Comtal, od zbytku opevnění oddělený suchým příkopem a chráněný pěti věžemi. Vznikla tak vlastně pevnost v pevnosti. Přístupu dovnitř bránily dvě padací mříže a okovaná brána, kterou obsluhovaly vždy nejméně dvě osoby, aby se tak předešlo případné zradě.
Křížová výprava
V dobách tohoto nebývalého rozkvětu se v okolí města rozšířilo katarské hnutí (albigenští). Carcassonnský vikomt Raymond Roger Trencavel na svém panství tuto herezi trpěl a dokonce i ochraňoval. Avšak papež Innonenc III. rozhodl v roce 1208 o křížové výpravě proti albigenským. Pro svůj záměr získal téměř všechny francouzské velmože díky výhodným podmínkám pro účastníky (odpuštění hříchů, vymazání všech dluhů, jen čtyřicet dnů povinné účasti), pouze francouzský král Kapetovec Filip August zůstal stranou. Svému poddanému hraběti Šimonu z Montfortu však ve vedení křížové výpravy nebránil.
Roku 1209 začalo město obléhat vojsko severofrancouzských rytířů. Carcassonne, jehož opevnění bylo z velké části přes tisíc let staré, po patnácti dnech padlo. Současně bylo dobyto sousední město Béziers, které rovně patřilo k Trencavelovu vlastnictví. Obyvatelstvo obou měst bylo kompletně zmasakrováno, za oběť padlo celkem 20 000 lidí, a Simon de Montfort kraj obdržel jako své léno. Z té doby také pochází nechvalně známá odpověď abbého Arnauda Amauryho na otázku křižáků, kteří se ptali, jak poznají pravověrné od kacířů: "Pobijte všechny, Bůh už si je přebere."
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.