Z nebe se snáší opona ticha. Hebký samet neslyšně krouží nad městem a jeho bělostná náruč nabízí své láskyplné objetí. Pouliční lucerny zazáří vstříc křehkým poslům světla, kteří tančí na špičkách svůj něžný valčík ve větrných vírech, líbezně a směle zároveň. Obloha se zaskví svůdným šatem luzné Večernice… K zemi slétne první vločka – třpytivý démant tiché noci, stříbrná krajka nebeského roucha, anděl zakletý do maličké brože z průzračného křišťálu. Nepatrná hvězdička, jež v sobě skrývá dotek boží lásky, tichou píseň o pokoře i nesmrtelné podobenství o naději…

Což takhle podniknout malou dobrodružnou cestu a vydat se po stopách sněhových vloček? Vím, zní to dost podivně, ale občas se i ve zdánlivě nesmyslných věcech ukrývají cenné odpovědi. Ztišme tedy na pár okamžiků svoji mysl, vystupme z víru emocí a dojmů a nechme se lehounce unášet pocity, jež vycházejí ze samého nitra naší duše, tak jako sněhové vločky měkce tančí pod taktovkou svého nebeského dirigenta…

V lůně čisté lásky

Jak čisté a nevinné jsou polibky vloček, jež v závratných výškách poletují nad světem, jak hebké jsou doteky něžných úst, která neznají bolest a zklamání. V krajině ticha a odpuštění, v krajině nekonečné boží lásky je snadné získat křídla. Ve světle pokory a věčné radosti se krása nebes jeví jedinou a bezvýhradně jsoucí realitou, v níž okovy zemské tíže představují pouhou chiméru. I člověk měl kdysi křídla, bělostná a třpytivá, která se vzrušeně chvěla v bytostné touze dávat lásku. Jejich něžný dotek zakusila každá z žen, jež pod srdcem nosila příslib nového života. Ten pocit lze jen stěží popsat slovy. Je to jak zázrak. Čarokrásná vteřina, jež je zároveň mostem k věčnosti, uprostřed níž se hluboko v lidském lůně zrodil anděl. Křehký a krásný, sršící ryzí energií lásky, stvořený k tomu být milován a odhodlaný milovat. Ale také bezbranný a zranitelný, jemuž lidská pýcha, lhostejnost a sobectví záhy zlomí křídla…

Světlo, jež tma neobsáhne

Tak jako se vločky sněhu snášejí čím dál hlouběji, tak se i člověk stále více propadá do tenat zemské tíže. Ještě naposledy vzhlédne k nebesům, aby si navždy uchoval v mysli obraz pravé lásky. Obraz, jenž mu bude oporou ve chvílích, kdy jej hmotný svět uvrhne do temné kobky zloby, bolesti a nenávisti, ve chvílích, kdy se zoufalý bude jenom stěží rozpomínat na svůj skutečný domov. Tak jako bělostný šat sněžných vloček pozbývá svůj nádech čistoty a nevinnosti, tak se i lidská duše halí temným stínem hříchu, sobectví a beznaděje. Stříbrný ornament ztrácí svůj lesk tváří v tvář nevábné šedi úmorné každodennosti. Avšak na samém dně oceánu marnosti a smutku září malá perla, třpytivý korálek světla a naděje, jehož paprsek dosud skrývají dvě něžná perleťová křídla. Okamžik, kdy se otevřou a z jejich náručí vyšlehne plamen ryzí lásky, je již předem vepsán ve hvězdách…

Němí svědkové

Bílé vločky míří na své pouti vstříc pozemským radostem i trápením. Jejich křehká tílka měkce usedají ve stříbrných korunách stromů, ulpívají na hřebenech zasněžených střech a některá z nich jemně přilnou k zářivým okenním tabulím, na kterých mráz vykouzlil svým divukrásným štětcem kouzelnou vzpomínku na krajinu velebného ticha. Okna tiše září do noci a jen hvězdy – němí svědkové – šeptají příběhy lidských radostí, vítězství a lásek, ale také zármutku, hořkosti a stesku. Drobná vločka neslyšně sjíždí po skle, aby se vzápětí proměnila v jednu velkou třpytivou slzu. Prostorem se vznáší tklivá elegie a malí andílci ve stříbrných krajkách tiše pláčou. Nad prosbami, které zůstávají nevyslyšeny, touhami, jež nedojdou svého naplnění, láskou všemi opomíjenou a nad vírou, jíž lidé uzamkli bránu do svých srdcí…

Bolest je pouhou iluzí

Líbezná krása ledových kvítků končí svoje putování v nicotném prachu cest, v kalužích soužení a beznaděje, pod těžkými podrážkami těch, kdo zasmušile kráčí vstříc své každodenní neradostné pouti. Jaká bezmoc a zoufalství, kdy pohlédneme do tváře své vlastní nesmrtelnosti, v pozemských měřítkách mylně nazývané zmarem nebo pomíjivostí. Jaká beznaděj zachvátí mysl a jaká lítost vzbudí v nitru úzkostné výkřiky bolestného nářku. To pýcha obelhává naše srdce. To ona otravuje naši duši a anděla v nás uvrhuje do otroctví. V každém projevu života však nacházíme jak světlé, tak i temné stránky. Ve světě, kde světlo zápasí s temnotou, odhazuje vše svůj stín a my jsme náhle schopni vidět věci takové, jaké doopravdy jsou. Nebraňme se této vzácné katarzi, ať je sebevíc bolestná. Vždyť i bolest je pouhou iluzí ve světě, jenž je sídlem věčné lásky. Tak jako spadané vločky vzhlížejí k nebi vstříc bělostným zástupům těch, kteří přicházejí, vědomy si konce své pouti, jež je zároveň začátkem nové, mnohem úžasnější cesty, otevřeme i my svoje oči dobru a život bude rázem radostnější. Ve světě je mnoho dobrých věcí, pokud se díváme dobrýma očima. Paprsek lásky v našem srdci má jedinečnou schopnost pozvednout ducha ke světlu, jehož hřejivá záře navždy utiší všechnu bolest. Bůh bude náhle velmi blízko. V korunách stromů, písních ptáků, letmých úsměvech kolemjdoucích i ve třpytivých vločkách sněhu…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.