Co víme zcela přesně, je, že Mona Lisa je překrásný obraz. I když dnes už v Louvru za sklem, a to neprůstřelným, vypadá obraz trochu tmavší. Jeho kvality jsou však zcela nepopiratelné na reprodukcích. Sledování návštěvníka očima tajuplné Mony Lisy je vysvětlitelné. Jde o malbu olejem na dřevo topolu s využitím techniky sfumato. Na druhé straně jsou i další pochybnosti. Podle již dříve zmíněného profesora Vecce se v případě dámy s tajemným úsměvem nejedná o nikoho jiného než o kurtizánu, tedy prostitutku pro lepší společnost, Isabellu Gualandi. A k tomu se přidává ještě pikantní detail, že obraz byl malován ve Vatikánu…

Stála Leonardu da Vincimu modelem skutečně manželka obchodníka s hedvábím? Co když to byla markraběnka z Mantovy nebo Isabela dęEste. Byla to právě ona, která se velmi snažila o to, aby ji mistr Leonardo namaloval. Nebyla to dokonce favoritka samotného mistra Leonarda? A pro úplnost – označení Mona Lisa pochází od italského kunsthistorika Georga Vasariho ze 16. století. Pochybnosti jdou ještě dále. Leonardo byl 17 let dvorním malířem Sforzů. Isabela Aragonská byla asi od roku 1488 jeho "nadřízená". Leonardo, jak dokazují materiály, byl jejím blízkým přítelem. To, že se nechali dokonce tajně oddat, se historii jeví jako přehnané. Nemohla stát tedy modelem Isabela Aragonská?

"Čerstvá" matka

V roce 2006 se rozšířila zpráva o tom, že obraz byl podroben laserové analýze. Podle jejích výsledků bylo jištěno, že tajemný úsměv na obraze je výrazem čerstvé matky. Na tom by mohlo něco být. Podle vědců byl obraz, přesněji postava na obraze původně zahalena závojem, který nosívaly těhotné ženy nebo čerstvé matky. Je dokázáno, že Leonardo měnil na obraze některé detaily. Konkrétně na původně rozpuštěné vlasy domaloval čepec. Jedno je však jasné. Obraz v sobě neskrývá žádné tajemství, o kterém píše ve své knize "Šifra mistra Leonarda" americký spisovatel Dan Brown. A aby toho nebylo málo, jméno portrétované osoby je údajně složeno ze jmen pohanských bohů Amon a Isa. Zřejmě zjevná spekulace.

Překvapivé otázky

Jak je možné, že jeden z obrazů Mony Lisy vlastnila i Marie Antoinetta, manželka francouzského krále Ludvíka XIV.? Jak to, že jeden z obrazů vlastnil, i když nebyl jeho dědicem, také Leonardův žák Salai? Namaloval si ho sám? Jak je možné, že obraz vlastnil ještě v roce 1524, když jej Leonadro dávno předtím prodal za 4 tisíce zlatých francouzskému králi? Pak nezbývá než se ptát, kde byl vlastně originál po Leonardově smrti? Nebo kolik bylo originálů? Podle mne jen jeden.

V komnatách slavných

Zato je však pravdou, že za dob vlády Ludvíka XIV. Leonardův obraz zdobil zámek ve Versailles. Po francouzské revoluci, na přelomu 18. a 19. století se Mona Lisa znovu stěhovala, tentokrát do ložnice velkého Francouze, samotného Napoleona Bonaparte. Po nuceném odchodu do vyhnanství na ostrov Svaté Heleny se obraz přesunul do muzea v Louvru. A tam setrval do 21. srpna 1911. Někdy mezi Ludvíkem XIV. a Napoleonem byl obraz zkrácen na každé straně o 10 centimetrů. Dnes má rozměr 77 x 53 centimetrů. Důvodem mohlo být, že měl být umístěn do cenného rámu. Ale dnešní divák, který o tom neví, nic nepozná.

Fatální chyba

Pařížská policie si vzala místo činu v Louvru pod drobnohled. Jedna zlodějská stopa zde byla. Pachatel zanechal otisk jednoho ze svých prstů na rámu obrazu. Policejní prefekt města Paříže se dal do díla. Měsíce hledali jeho podřízení v kartotéce zločinců, ve které už byly otisky prstů celých 10 tisíc trestaných. Nic se však nenašlo. Je pravdou, že v policejním záznamu byl i otisk Vincenza Perugii. Byl podezřelý jako jeden z lidí přítomných v muzeu v inkriminovanou dobu. Je dnes neuvěřitelné, že pachatel vlastně prošel sítem otisků prstů. Neuvěřitelné, ale pochopitelné. Jako pachatel byl chycen, resp. nechal se chytit teprve za dva roky po spáchání činu, tedy po ukradení obrazu Mony Lisy, a to jen proto, že chtěl obraz prodat.

Jak se mohlo stát, že spolupracovníci pařížského policejního prefekta Bertillona "nekápli" na Vincenza? Bertillon nebyl velkým přítelem otisků prstů. Věřil, že tyto "malovánky" na konci prstu lidí nebudou nikdy spolehlivou identifikací při zločinu. To bylo ojedinělé mínění, vlastně mínění, které šlo proti celému evropskému odbornému světu. Bertillon nechal zavést kartotéku otisků teprve na nátlak zvenčí. Ovšem nechal snímat otisky prstů jen pravé ruky. Nevěděl, že pravá a levá ruka vykazují různé "vzory." Neuvěřitelné. Nebyl přece problém nechat vzít otisk prstů pravé i levé ruky a integrovat je do kartotéky. Základní problém byl i s hledáním případných viníků. Když byla hledána osoba, musela se podle příjmení projít celá kartotéka. Neexistovalo řazení podle "markantních", neobvyklých poznávacích znamení, odlišujících se papilár. Zjištění hledaného tvaru papilár trvalo tak velmi dlouho. A nebylo možné vyloučit chybu, kterou při hledání udělal policejní úředník. Mimo to musel být úředník ve zkoumání otisků prstů dobře zaškolen a musel mít praxi.

Daktyloskopie

Daktyloskopie (od řeckého daktylos – prst a skopien – vidět) se začala používat na začátku 20. století. Svědectví o pachatelích se zakládalo na papilách, drobné kresbě na prstech. Bylo zjištěno, že každý člověk má papiláry jinak tvarované a že nejsou dva lidé na světě, kteří by měli stejně tvarované papiláry. Ani jednobuněčná dvojčata nemají shodnou kresbu. A dokonce i člověk má papiláry tvarované jinak na prstech levé a jinak na prstech pravé ruky. Tvary papilár nejsou tedy podmíněny geneticky. Přitom jsou otisky prstů lehce snímatelné a uchovatelné. Tak mohou být otisky snímány nejen u živých, ale i nebožtíků a pro identifikaci pachatelů jsou ideálním poznávacím znamením. Dnes je uchování a zpracování otisků prstů mnohem snazší. Tehdy pracné hledání zajistí dnes počítač za několik málo minut. Abych se však vrátil k Vincenzu Perugiovi. On byl v kartotéce trestaných pana policejního prefekta města Paříže. Aniž si to uvědomil, zanechal Vincenzo na rámu obrazu Mony Lisy otisk prstu levé ruky a tu pan policejní prefekt v kartotéce neměl. Tak byl z podezřelých vyřazen. Inu, smůla nechodí po horách, ale po kriminálních případech.

Krádeží ke slávě

Po ukradení Mony Lisy obraz začal dělat slávu. Teď se teprve stal obrazem světa. Byla to nejspekulativnější zlodějna všech dob. Tehdy se poprvé začalo mluvit o globalizaci zlodějny a globalizaci světa. Věštci měli konjunkturu. Experti na umění si plnili kapsy na honorářích. Objevovalo se mnoho portrétů slavného obrazu, původní Moně Lise podobných nebo zaručeně garantovaných na 400 let, a bylo třeba je posoudit. Existovala spousta kopií. Mnoho se jich ucházelo o vystavení v Louvru a řada z nich je dnes v depozitáři Louvru a jedna je dokonce v depozitáři ve španělském muzeu v madridském Pradu.

Obraz se našel

Skutečný zloděj obraz spolu s několika nepoužitelnými oděvy přepravil do Florencie. Obraz se však našel už za dva roky poté. Vincenzo udělal amatérskou chybu. Chtěl totiž Monu Lisu prodat antikváři Gerimu ve Florencii. Na dotazy, proč obraz ukradl, odpověděl, že vlastně přemístil obraz do země jejího autora. Antikváři Alfrédu Gerimu poslal dopis a podepsal se Leonardo. A bez obalu napsal, že za obraz požaduje 500 tisíc lir. Nebylo to tak mnoho za Monu Lisu. Obchodník se spojil se znalcem umění ředitelem florentinské obrazárny Giovannim Poggim a ten, když Perugio obraz přinesl, zjistil, že obraz je pravý. Hned zavolali policii. Potom už to šlo ráz na ráz. Za rok se s velkou pompou Mona Lisa vrátila zpět do města nad Seinou. Vincenzo Perugia byl odsouzen na pouhých dvanáct měsíců, ale pro Itálii to byl národní hrdina. On přece do Itálie přinesl obraz jejich rodáka. Po nalezení byl obraz prověřován rentgenem, zda byl vrácen skutečně originál. Pravost byla potvrzena, ale zároveň bylo zjištěno, že na vůbec "původním" obraze měla mít Mona Lisa vousy, které byly přemalovány.

Pak bylo dlouho ticho

Dnes již klasická krádež byla předzvěstí velkých uměleckých krádeží celého 20. století. Při této krádeži se objevily všechny elementy, které se v příštích letech nesčíslněkrát opakovaly. Vždy to byly nepředvídané předpoklady, mnohdy neschopnost policie pokoušející se objevit stopy pachatelů a zadržení při pokusu prodat kradené umění. A v neposlední řadě nedokonalá ochrana muzeí. Tedy zabezpečení, které přímo zloděje láká, a jak řekl klasik, jen velmi líný zloděj z nich nic neukradne.

A pak to bouchlo

V roce 1932 přinesl britský "Saturday Evening Post" zajímavou zprávu. Vincenzo Perugia vůbec nekradl v zájmu Itálie, ale na zakázku. Po ukradení se měl ten, kdo zadal zakázku, dostavit večer pro obraz. To se nestalo. Ani Perugia nevěděl, a nikdy se nedozvěděl, kdo si měl obraz vyzvednout. Článek však naznačoval, že prsty v tom mohl mít Brazilec Edvardo de Valfierna. Měl se dát dohromady s umělci, kteří byli dobrými falzifikátory a vyráběli falešné Mony Lisy a prodávali je jako nalezené originály až za 300 tisíc dolarů. To byly tehdy velké peníze. Perfektní kamufláž.

Za studené války

Mona Lisa prokázala svoje kvality i za dob studené války v polovině minulého století. Po prvé se vydala do světa za hranice Francie, a to do New Yorku, aby demonstrovala posílení Trans Atlantické aliance. Po dalších deseti letech se vydala do Tokia a do Moskvy, aby podpořila diplomatické styky s příslušnými státy.

Pomluvy prospívají

Vězí za slavným úsměvem Mony Lisy smutná historie? Slavný belgický revmatolog a milovník umění Jan Dequeker analyzoval v evropských muzeích mnoho obrazů. U Mony Lisy objevil indicie na nemoc. O jakou tragickou nemoc se jedná? Dr. Dequeker diagnostikoval těžkou nemoc, na kterou zemřela. Předpokládá se, že takový mistr štětce, jako byl Leonardo, se snažil v obrazu Mony Lisy vystihnout každý detail. Dequeker zjistil na zápěstí levé ruky Mony Lisy zvýšené množství tuku. Z toho usuzoval na zvýšení koronárního nebezpečí.

Podle jiného medicínského vyjádření se model netěšil právě nejlepšímu zdraví. Úsměv má být důsledkem ochrnutí tváře. Ochrnutím se vysvětluje i nesouměrný tvar obličeje. Pozorní lékaři si dokonce všimli žluté pigmentace v koutku levého oka a odvodili z toho, že model měl v tu dobu v krvi vysokou hladinu cholesterolu. Obraz se nemůže bránit. Nakonec těch pomluv už bylo víc. Nic to však nemění na skutečnosti, že za rok se před Monou Lisou v Louvru zastaví celých sedm milionů jejích obdivovatelů.

O obraze existují mnohé pochybnosti. O jednom však nepochybují experti ani laici. Jak Nefertiti, tak i Mona Lisa umí dobře pečovat o své "public relation". V tomto ohledu před nimi klobouk dolů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX  "v lednu 2008".