Elfí hudba patří k jedněm z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších zážitků, o nichž jejich svědkové hovoří s neskrývanou radostí. Někdy elfové sami vnášejí inspiraci do tvorby významných hudebníků z řad lidí, např. Wagnera či Mendelssona. Své kouzelné melodie často provázejí také zpěvem a tancem, jímž vyjadřují ryzí radost z bytí a zázraku přítomné chvíle…

Elfí hudba

Říká se, že se v nesnadno určitelných melodiích elfí a vílí hudby ozývá zpěv nebes. Byron píše ve svém Donu Juanovi: "Hudba spočívá v dechu rákosí; hudba zní v šumění potoka; hudba zní ve všem, jen pokud to člověk umí slyšet; Jeho zem není dál než ozvěna sfér." O této tajemné hudbě se zmiňuje ve své knize Andělé a devové Flower A. Newhouseová: "Ta nejdrobnější elementární bytost, která se pohybuje mezi trávou a nejlíbeznějšími divokými květinami, vrhá miniaturní laso, které krouží kolem stébel trávy nebo klíčků rostlin, na něž zaměřuje svou pozornost tím, že je naplňuje dvěma nebo třemi pulzujícími odstíny světla. Toto neustálé střídání barev doprovází celou dobu jemné bzučení tvůrčího zpěvu pracovníků.

Mnoho lidí již někdy v životě zaslechlo tyto jemné čarokrásné tóny elfí hudby. Někteří z nich tvrdí, že to byl ten nejúžasnější zážitek, s jakým se kdy setkali. Jako např. M. Thornleyová, která v roce 1927 trávila s manželem několik dní v jednom prázdninovém domě v Cornwallu.

Návštěva v elfím lese

Přes všechnu krásu tohoto místa jej oba manželé vnímali trochu úzkostně. Zvláště ona cítila hlubokou trudnomyslnost, která jako by spočívala na potoce, lesích i starém, nevyužívaném kamenolomu… Jednou se vydala sama na cestu, aby poslala dopis. Smutné šepotání stromů a nářek bublajícího potoka jako by náhle nabývaly na významu a žena se proto vydala co nejrychleji zpátky. Když přešla nízký prkenný most, zaslechla zcela jasně zvuky harfy a smutné hlasy, které vycházely z vody a jimž nebylo příliš příjemné naslouchat. Věděla, že by se tu neměla vůbec zdržovat. Druhého dne manželé toto místo s úlevou opustili. Později se však rozhodli, že se do Cornwallu přestěhují a spřátelili se s jednou mladou sochařkou z rodu starousedlíků. Byla to citlivá a dobrosrdečná žena, která velmi milovala hudbu a poezii a rovněž celou živou přírodu. Jednoho dne navrhla manželům Thornleyovým, že je s sebou vezme do "elfího lesa", který si oblíbila již v dětství a kde by mohli možná něco "slyšet". Vydali se tedy přes bažinu a došli až na kraj lesa. Po několika minutách skutečně zaslechli nádherné zvuky, které se podobaly tiché ukolébavce. Líbezná melodie se vtiskla paní Thornleyové hluboko do paměti. Doma si pak ten melodický nápěv zapsala v notách pro sólové housle. Tento "Zpěv lesů" náležel celý život k jejím tajným pokladům.

Neviditelní hudebníci

Také Marjorie Johnsonová se několikrát stala svědkem líbezných elfích koncertů. V létě 1936 trávila prázdniny v Sheringhamu v Norfolku, kde prožila skutečně "živý sen". Spolu se svou sestrou se procházela lesy a na jedné větvi spatřila hnědého kobolda, který ji zvědavě pozoroval. Dalšího dne se obě vydaly do Pretty Corner… "Cestou lesem jsem náhle zaslechla od jednoho stromu, kolem něhož jsme procházely, hudbu. Ten tón se několikrát opakoval a podobal se zvuku zvonů nebo harfy. Obrátila jsem se ke stromu a pohlédla do větví. Přes slábnoucí světlo jsem zřetelně rozpoznala, že se tam neschovával žádný člověk. Neviděla jsem však ani hudebníka, nejspíš právě toho kobolda z mého snu. I když hudba zpočátku zřejmě přicházela z toho stromu, nezůstala tam, ale pohybovala se kolem jeho koruny. Pokusila jsem se tóny udržet v hlavě tím, že jsem si je na místě zapsala. Později jsem tento fragment poslala hudebnímu řediteli Thomasu Woodovi, který na Dartmooru slyšel elfí hudbu a nyní ochotně převedl můj zápis do not.

Inspirace duchem přírody

Mnozí skladatelé jsou vědomě či nevědomě inspirováni elfy a vyššími devy. Ve své knize "Music – Its Secret Influence throughout the Ages" (Hudba – její tajný vliv v průběhu věků) označil Cyril Scott Griega za hudebního interpreta, zprostředkovatele mezi těmito malými přírodními duchy a lidstvem, a tomu je zřejmě možné dát za pravdu. Také Wagner bezesporu zachytil ty tajuplné, triumfující výkřiky vzdušných duchů ve své Valkýře, a v Mendelssonově "Předehře ke Snu noci svatojánské" najdeme okouzlující elfí pasáže.

Elfí tanec

Přírodní duchové nejen rádi zpívají, ale také tancují. Doslova se koupou ve zvukových vlnách. Hudba je pro ně synonymem pocitu štěstí a bezmezné radosti. Leadbeater vypráví ve své knize "The Hidden Side of Things" (Skrytá strana věcí) o jednom elfovi, s nímž se setkal v Itálii a kterého určitá klavírní skladba fascinovala natolik, že opustil svůj les vždy, když byla hrána, a vstoupil do místnosti, pohupoval se ve zvukových vlnách a pulzoval s nimi.

"Taneční hodiny"

Zkušenosti s tančícími elfy svěřil Marjorii Johnsonové také E. C. Collier, jehož první žena vlastnila jasnozřivé schopnosti a tyto kouzelné přírodní duchy pravidelně vídávala. Elfové se pokaždé shromáždili a tančili před ní. Byly to překrásné, asi pětadvacet až třicet centimetrů vysoké bytosti, které vypadaly velmi šťastně a byly pěkně oblečené. Většinou s sebou přinášely girlandy a květiny a tančily nádherné tance. "Pokud si vzpomínám," píše ve svém dopise E. C. Collier, "zdáli se být všichni ženského pohlaví a uprostřed mezi nimi se nacházela královna. Byli si zřejmě vědomi přítomnosti mé ženy a neustále se před ní ukláněli, když končili tanec. I když byli nádherně stavění, obklopovalo je něco, co moje žena nemohla správně určit, věděla jen, že nebyli úplně lidští.

Společné koncerty…

Setkání s malými elfími tanečníky zažívala také G. K. Evansová, která se později zapojila do těchto kouzelných tanečních vystoupení tak, že je doprovázela na hudební nástroje.

"Ten malý bílý elf se objevil za svítání, a sice přímo v mezeře mezi mými zlatými závěsy v ložnici. Před ním jsem spatřila skupinku elfů, kteří tančili na melodii písně Skřítci a zpívali. Je to úchvatná píseň a já často cítím potřebu ji hrát, což mne vždy naplní štěstím. Nikdy jsem však netušila, kdo mne k tomu podněcuje, dokud jsem nespatřila ty živé elfy, a když mne nyní napadne název, melodie nebo slova nějaké elfí písně, vždy v tom vidím přítomnost těch líbezných stvoření. Už vím, že je to jejich způsob, jak mne prosí o zahrání určité melodie… Během vánočních svátků se skupina tančících elfů objevila několikrát – v podobě obvyklých barevných vibrací. Zpívali elfí písně, které jim někdy hrávám. Jeden z nich měl malou stříbrnou trubku a já jsem cítila, že ji používal ke svolávání ostatních k tanci. Je to úžasné a člověk o jejich existenci prostě pochybovat nemůže."

Bytosti s kočičí hlavou

Kromě elfů, kteří se svým zevnějškem velmi podobají lidským tvorům, i když samozřejmě v mnohem "menším vydání", lze občas pozorovat další elementární bytosti, které vizáží připomínají různá zvířata. Marjorie Johnsonová shromáždila ve své knize několik svědectví o zvláštních tvorech s kočičí podobou. Následující popis pochází od Toma Charmana, který se o tyto záhadné bytosti aktivně zajímal.

"Klouby rukou a nohou těchto zvířat jsou už rozčleněny na prsty, které však nejsou viditelné, protože jsou obklopeny kůží podoby váčku. Jejich tělo je pokryto jemnou srstí. Odlišují se příslušným stupněm vývoje. U nižších forem jsou proto ústa tvořená jen jakousi štěrbinou, zatímco vyšší formy už ukazují rty. U všech je přesto možné rozpoznat vyjasňující se vědomí… V létě 1920 jsem se svou ženou strávil devět týdnů v New Forestu, kde nás navštívilo mnoho takových kočkám podobných kreatur. V noci docházelo často k tomu, že nám jedna z nich vsunula do stanu nejdříve hlavu a pak i tělo a zvědavě se rozhlédla. Jejich mimika a pohyby byly často tak legrační, že mne vždycky rozveselilo, když se objevily. Aniž bych chtěl urazit lidi, musím říci, že tyto elementární bytosti podivným způsobem reprezentovaly mnohé z lidských typů, s nimiž se člověk každý den setkává na ulicích Londýna."

Další svědectví

• Clara Reedová z Coventry spatřila záhadné kočičí bytosti a dokonce zpozorovala, jak se jejich "tlapky" proměnily v malé ruce a nohy. Získala dojem, že k té proměně došlo záměrně, nejspíš v důsledku prací, které měli tito tvorové vykonávat.

• Georgina Evasonová z Kentu napsala, že viděla nějaké "velmi komické, nehotové kočky", které se zřejmě právě zhmotňovaly nebo vyvíjely. Protože se vždy zdržovaly v domě, předpokládala, že se jednalo o "subjektivní obrazy nevyvinutých stvoření na určitém stupni zralosti".

• W. Smithová z Essexu roku 1956 napsala: "Moje skoro dvouletá dcerka trvá na tom, že všude po domě pobíhají kočičky. Když se jednou hodně snažila upozornit mě na jednu z nich, přejel mi mráz po zádech a já jsem zcela zřetelně pocítila stísněnost. Holčička z domu naproti nemohla zpočátku vůbec spát ve svém pokoji, protože tvrdila, že si v něm hrají kočky."

• Martha Smithová z Indiany si všimla ve svém prostorném sklepení jakési formy podivného kočičího stvoření. "Tam dole je tma a podlaha je hotová jen zčásti. Zbytek tvoří pevně udusaná podlaha. Jednoho dne jsem chtěla přinést krabici, když jsem za sebou zaslechla nějaký šelest, jako myš, nebo krysu. Obrátila jsem se a u protější zdi jsem objevila nějaký předmět velikosti mladé kočky, za kterou jsem to také zpočátku považovala. Pak jsem si všimla, že stojí na dvou nohách. Ta bytost byla prašně tmavá, měla zvířecí tvář a kožešinový plášť s hnědými kalhotami. Neměla klobouk, jen jakýsi srstnatý trs vlasů. Když utíkala pryč, skákala jako zajíc… Od té doby jsem byla dole několikrát a doufala jsem, že to stvoření znovu spatřím, ale jediné, co jsem našla, byla malá stopa na zemi…"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.