Je nevěra něco, co musí být, nejde se toho zbavit? Proč o ní tolik slyšíme, mluvíme, víme, že je – ať už v reálném životě, či v literatuře a ve filmech? Jak se s nevěrou vyrovnat ve vztahu? Jde vůbec žít s tím, kdo nás podvedl? Proč to ten člověk vůbec udělal? Nedošlo mu, jak nám tím ublížil, že rozmetal celý náš dosavadní život? To jsou dotazy, které často dostávám. S podobnou otázkou přišla i slečna Lucie.

Má český národ zdravé jádro? Existuje zde vůbec něco, za co bychom se nemuseli stydět – bylo to patřičné, nezkorumpované, hodné následování? A jestli něco takového je, kde je to ukryté, proč se o tom nehovoří – nejsou toho plné noviny i televize?

Píše se rok 2009, překročila jsem padesátku – a zase nic nevím. Přesněji, pojmy jako láska, úcta, pochopení, souznění jsem dosud nějak vnímala i žila, ale co se stalo při setkání s mým partnerem, to mě (i jeho) totálně vykolejilo. Začal se před námi odvíjet náš společný minulý život, a to z doby Ježíše Krista. Kolem Něho bylo tehdy tak funkční (čisté, láskyplné, normální) prostředí, že to nelze k ničemu současnému přirovnat.

S prosbou o pomoc se na mě obrátila matky dospívající dcery. Dcera byla v odlehlé části sídliště napadena neznámým útočníkem. Nebyl to první případ, který se v okolí stal. Vyděšeni jsou z toho všichni z okolí. Dceři se podařilo nakonec utéci, protože útočníka vyrušil kolemjdoucí muž. Dcera se bojí vycházet z domu, bojí se i doma, na chodbě domu – přepadení se událo v blízkosti jejího bydliště. Vůbec neví, jak s tím bude žít dál, co má dělat.

U štědrovečerního stolu v kruhu svých nejbližších, našemu srdci nejvzácnějších lidí, to se nám láska hledá dobře. Na chvilku v tento čas všichni jakoby zjihneme – dáváme si dárečky, projevujeme si navzájem svou štědrost i laskavost, není nám za těžko s druhými dobře vyjít, být v pohodě. Těžko by nám v této sváteční vánoční chvíli mohl někdo něco vytknout.