U štědrovečerního stolu v kruhu svých nejbližších, našemu srdci nejvzácnějších lidí, to se nám láska hledá dobře. Na chvilku v tento čas všichni jakoby zjihneme – dáváme si dárečky, projevujeme si navzájem svou štědrost i laskavost, není nám za těžko s druhými dobře vyjít, být v pohodě. Těžko by nám v této sváteční vánoční chvíli mohl někdo něco vytknout.

A abychom dovedli v lásce žít (a nejen s lidmi, se kterými vztahy v pohodě plynou), ale věděli jsme, jak zvládnout vztahy i k lidem, kteří vůči nám projevují nechuť se domluvit – ale my se s nimi domluvit potřebujeme, protože to jsou třeba naši partneři a společně vychováváme děti, nebo je to někdo, koho máme rádi a o vztah s ním stojíme, jako se to před lety stalo mně, je dobré vědět, jak se v takové situaci zachovat.

Jak v sobě najít lásku k lidem, kteří se s námi domluvit nechtějí

Můžeme se zachovat standardním způsobem: snažit se druhého přemluvit, nějak mu to celé vysvětlit, radit mu, co by měl udělat, napovídat mu, co je vhodné a co ne, nebo se s ním i hádat. Všichni víme, co mám na mysli, protože nejeden z nás nějakou z těchto „přemlouvacích“ metod v praxi vyzkoušel. A často učinil stejnou zkušenost jako já: že napření se do druhého s cílem změnit ho, když on změnu nechce, k ničemu dobrému nevede. Jen k potvrzení pravdy o hrachu, který když házíme na stěnu, tak bez jakéhokoliv efektu spadne na zem. Stejně jako náš tlak se bez účinku sveze po člověku, který o žádnou naši nápovědu nestojí.

Přesto situace, kdy se s někým chceme domluvit a nejde to, má řešení – i když úplně jiné, nežli jaké bychom předpokládali. Postup vyřešení by se dal vyjádřit slovy: jak v sobě najít lásku k lidem, kteří se s námi domluvit nechtějí neboli jinak řečeno: jak v sobě utišit tlak, kterým se chceme něčeho domoci.

Jak v sobě tišit tlak, kterým se chceme něčeho domoci

Můj tlak byl tenkrát nesmírně velký. Zamilovala jsem se do člověka, který o mě nestál. Vídali jsme se v partě, kde se bavil každý s každým – a on mě přehlížel, vyhýbal se mi. Byla jsem pro něho vzduch. Jakákoliv moje snaha být mu blíž šla mimo něho. Jak jsem se cítila příšerně, nemusím popisovat. Žárlila jsem na každý jeho krok. Mimo to jsem nebyla úplně „natvrdlá“: cvičila jsem jógu, snažila jsem se zdravě jíst, odpouštěla jsem všem všechno… jen přestat na něho tlačit, to mi vůbec nešlo.

Už jsem nevěděla, co dělat, tak jsem začala prosit o pomoc: upřímně, vytrvale… A pomoc přišla. Jak jinak. V sobě jsem uslyšela slova mistra jógy Holigurudžiho, mistra, kterého jsem si velice vážila. Slova zněla: „Dovol mu to. Dovol mu, jak se k tobě chová a přestaň se tím trápit. Dovol mu každý projev a vnitřně všechno přijmi a se vším se smiř. Napiš si věty, které budou začínat slovy ‚dovoluji ti‘ a dokonči je tím, co tě nejvíc zraňuje, co ti vadí.“ A tak jsem psala: Dovoluji ti, že si mě nevšímáš. Dovoluji ti, že mě přehlížíš. Dovoluji ti, že se se všemi objímáš a na mě se ani nepodíváš. Dovoluji ti, že mě nevyhledáváš. Dovoluji ti, že se mi vyhýbáš. Dovoluji ti, že se mi nevěnuješ. Dovoluji ti, že jsem pro tebe „vzduch“ atd. Vět bylo na celou stránku.

Ó, to to bolelo. S každou větou jako bych ze sebe rvala kus srdce. Plakala jsem a psala, všechnu svou bolest jsem odkládala na papír. Ego se bouřilo a podsouvalo mi věty „jak jen může“ a „proč to dělá?“. Ale já jsem se nevzdávala a dovolovala jsem mu a dovolovala. Dopsala jsem a najednou v sobě slyším opět slova mistra: „A teď to dokola denně čti, alespoň čtrnáct dní.“ Protáhla jsem obličej a podivila se: Cože, pořád dokola a tak dlouho?

Mistr dodal: „Nemusíš, když nechceš. Ale kdo si myslíš, že za tebe uzdraví tvou zraněnou dušičku, kdo vyléčí tvé bolavé srdíčko?“

A tak jsem začala a věty polohlasně četla… Po několika dnech jsem zjistila, že některé z nich už ani tak moc nebolí. A v tom slyším: „Škrtni ty, ze kterých opakováním vyprchal bolavý náboj, a opakuj jenom ty, které se tě nepříjemně dotýkají.“ Po pěti dnech jsem jich škrtla asi polovinu. A mistr dodal: „Pokud se objevily další oblasti, na které jsi zapomněla, tak je k těm původním větám připiš“. Dopsala jsem už jenom dvě věty a dál jsem pokračovala v denním přeříkávání.

Něco se ve mně dělo: začala jsem uvnitř sebe nacházet lásku. Rozbouřené moře v mém nitru se uklidňovalo, rozhodnutí „mého miláčka“ mi přestávala vadit. Z prvňáčka jsem se dostala přinejmenším na střední školu (života) – přestala jsem na něho hrnout své požadavky a představy, že by se měl chovat tak či tak. Uvolnila jsem otěže, kterými jsem ho stejně neměla šanci řídit, a ke slovu přišla nová záležitost: respekt. Respekt k jeho rozhodnutím, která jsem neuměla změnit. A když jsem je neuměla změnit (druhému nejde vlézt do hlavy a diktovat mu, co si smí myslet a co ne) tak jsem to ani dělat nechtěla.

Láska uvnitř nás to je svoboda

Ke slovu se dostala svoboda. Svobodu jsem dala sobě i jemu. Místo domáhání se (agresivity) jsem v sobě nacházela víc a víc míru (lásky). Poslechla jsem i další nápovědu mistra a cvičení Dovoluji ti,… jsem aplikovala i na sebe. Prováděla jsem další cvičení: Co si všechno dovoluji. Zapsala jsem si věty: Dovoluji si, že jsem na něho tak naléhala. Dovoluji si, že jsem se tolik nechala vyvést z míry. Dovoluji si, že jsem se chovala jako blázen atd. a stejně jsem s nimi pracovala. Dokola jsem je četla, až z nich vyprchal bolavý náboj a postupně jsem je všechny škrtla.

Několika denní prací s cvičeními Dovoluji ti, že… a Dovoluji sobě, že… jsem v sobě odhalila nové věci: postoj, který by se dal nazvat pozorovacím principem (postojem bez očekávání). Podařilo se mi v klidu přijmout všechno, co se dělo. Už mi to nedrásalo nitro, už mě to nezraňovalo. Špatný pocit jsem neměla ani z něho ani ze sebe.

Uklidnila jsem se natolik, že už jsem si nedovolila na něho hrnout své požadavky, přestala jsem na něm být závislá.

Nenašli-li jsme v sobě lásku v minulých životech, máme povinnost ji najít teď

Jako bonus celé této epizody přišlo rozuzlení. Avšak takové, jaké bych ani v těch nejbujnějších snech nečekala: sebe jsem totiž uviděla coby příčinu jeho současného chování… On se ke mně nyní nechoval divně, on mi jenom přehrával, kdo jsem já! On mě přivedl k tomu, abych si uvědomila nejenom nesmyslnost domáhání se čehokoliv na druhých lidech, ale pomohl mi posunout se po své cestě vývoje o kousek dál a sebe a jeho jsem uviděla v jednom z minulých životů.

Skrze cvičení Dovoluji ti… a Dovoluji sobě… jsem se posílila natolik, že jsem unesla pohled na sebe jako na středověkého válečníka, který po vyhrané bitvě znásilnit dívku. On, tento můj současný miláček, byl onou dívkou, které jsem tenkrát ublížila! Zděšení z mého činu bylo velké. A následovalo odpouštění, které se neobešlo bez záplavy slz. Moc mě to mrzelo a stále mi nešlo do hlavy, jak jsem to mohla udělat. A protože karmický kruh se rád uzavírá veselou notou, tak po čtrnácti dnech, když už jsem byla z nejhoršího venku, kamarád, kvůli kterému toto všechno proběhlo, zazvonil u mých dveří se slovy: Neuhádneš, co se mi dneska zdálo… že jsi mě znásilnila.

Nežli se na druhé lidi naštveme, že se nechovají podle nás, radši se v sobě snažme najít lásku…

A to neplatí jenom o vánocích. Mezilidské vztahy, potkávání se v rámci rodiny, rodu, národa, ale i setkávání s příslušníky jiných národů, to je pro nás na Zemi náš denní chleba. A neděje se to náhodou. Všechna tato setkávání (i s běženci) mají svá karmické pozadí, které dopodrobna neznáme a tak nám mnozí lidé a jejich činy hrubě nevyhovují. A stejně platí, že nikdo nežijeme nic jiného, nežli pokračování svých životů minulých.

Pokud vás nějaké vztahy s lidmi tíží, třeba vám skrze toto vyprávění dojde, že je nepatřičné domáhat se, aby nám všichni fandili a měli nás rádi. Vůbec nevíme, co jsme jim v minulosti provedli, jaké s námi mají zážitky, které si bohužel (nebo bohudík?) na úrovni rozumu nepamatují oni, ani my. Po narození všichni procházíme tzv. bránou zapomnění a rozumem si z minulosti nepamatujeme vůbec nic. Ale pocitově (v duši) je zapsáno do slova a do písmene úplně všechno. A žijeme právě proto, abychom protivenství minulá rozpustili a posunuli se na vyšší level lásky a moudrosti. Abychom neubližovali druhým, ani nenechali ubližovat sobě… Abychom v sobě našli víc lásky – a to nejenom o vánocích.