Karma je jako rozjetý vlak
-
Vytvořenopátek 9. srpen 2019 8:36
-
AutorBohumila Truhlářová
-
Oblíbené581 Karma je jako rozjetý vlak /lektori-setkani/item/581-karma-je-jako-rozjety-vlak.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Představte si svůj život jako rozjetý vlak. Vlak je dlouhý, vy jste zapojeni jako lokomotiva, tedy hned na začátku. Jedete a zezadu na vás tlačí ostatní rozjeté vagóny – je jich velké množství – třeba pět set. A řítíte se rychlostí přes sto kilometrů za hodinu…
V každém vagóně sedí jeden člověk, kterého znáte: v jednom je otec, v druhém matka, v dalším sestra, v následujícím bratr atd., sedí tam babička, děda, sousedka z domu, kde bydlíte, politik, učitel, zaměstnavatel… Za vámi je ve vagónech celá plejáda lidí, kteří na vás v tomto životě mají nějaký vliv. Všichni vnímáme vliv lidí ze svého okolí. Zvnějšku na každého z nás doléhá určitý tlak.
Jaký tlak na nás konkrétně působí
Tlak naší rodiny, našeho rodu, národa, v němž žijeme… Určitý vliv na nás mají i lidé z okolních států. A uvědomíme-li si, že jsme prodchnuti veškerými myšlenkami lidstva (celým Vědomím), potom na nás mají nepřímo vliv i všichni lidé, kteří se na plnění Vědomí v minulosti podíleli. Otisky jejich myšlenek máme uloženy v sobě. Musíme být silné osobnosti, abychom nežili jen podle názorů okolí a volili si vlastní cestu
A tak jsme jako lokomotivy a zezadu do nás tlačí dlouhý vlak. Jedeme a jedeme… rok, dva, pět, třicet – a třeba i šedesát či sedmdesát let. Působení vagónů už ani nevnímáme. Postupem času se to, co chceme my a jaké představy má naše okolí, slilo dohromady. Nejde ani pořádně oddělit, co z našeho života je naše osobní rozhodnutí a v čem se přizpůsobujeme vlivu rodiny: partnera, dětí, sourozenců, rodičů… pracovního či jiného prostředí. Už to ani neřešíme. Zdá se nám, že je to vlastně jedno. Žijeme, jak se dá.
Někam míříme, přizpůsobili jsme se okolním zvyklostem. Už ani nevíme, jestli právě tímto směrem chceme jet. Drobné nápovědy skrze pocity bývají tak málo čitelné, že z nich ani potřebu nalézání vlastní cesty nevyčteme. Řítíme se po koleji a co žijeme, to přijímáme jako realitu, se kterou nejde nic dělat. Ale to není pravda. Karma tu není proto, abychom se v ní ztratili a žili ve vleku okolních událostí. Život nikoho není nadmíru složitý. A kdo žije tak, že se v životě nevyzná, ten svými postoji žádá Vesmír o pomoc. A ta – třeba v podobě nemoci - není odmítnuta nikomu.
Nechat se tlačit od rozjetých vagónů – podlehnout stávajícím tlakům a nežít podle svého rozumu a srdce, to trvale nejde. Je to přímá skluzavka do nemoci…
Tlaku karmy podléháme zpočátku všichni
Takto – sedíce v rozjetém vlaku, a to hned v prvním vagónu, v lokomotivě, kdy na nás zezadu tlačí velké množství pohybujících se vozů – tak vypadá zpočátku život každého z nás: takový dopad na nás má minulá karma. Do tlaku se dostaneme záhy. Už v raném dětství, když nás okolí nepodrží v pravdě, se vzdálíme od své duše natolik, že řádné věci pro své žití nenalézáme. Jenom se vezeme…
A jízda pod vlivem tlaků z okolí, kdy ani pořádně nevíme, co v životě chceme, trvá většinou tak dlouho, dokud neonemocníme… Proč? Protože vystoupit z tlaku karmy (z rozjetého vlaku) znamená zvládnout určitý díl práce. A práce je aktivita, při níž něco měníme. A před tím si to nejdříve musíme promyslet. Ne nadarmo se říká: myšlení bolí. Natož potom práce, to je dřina, do které se nám nechce.
A tak většinu života nemyslíme pořádně (nepřemýšlíme pravdivě) a pořádné věci nerealizujeme. Jen se vezeme. Už ani ne proto, že tudy jet chceme, ale ze setrvačnosti, ze zvyku. Jsme mimo moudrost své duše a míříme dolů, pod hladinu, do temnoty. A nemoci na sebe nenechají dlouho čekat.
Tlak cítíme, ale nevíme, že je to stav nenormální. Nepříjemné pocity přehlížíme, a tak nás většinou "trknou" právě až ty nemoci. Onemocníme třeba rakovinou, a nebo nás potká úraz. A říkáme: "Kde se to tu vzalo… to je divné. Vždyť nic nenormálního nedělám. Snažil jsem se žít, jak nejlépe jsem uměl. Tak proč zrovna já? " Vedle strachu, který prožíváme, se i divíme, proč jsme nemocní zrovna my. Na nemoc se díváme jako na los, který někdo náhodně vytáhl a podal nám ho se slovy: "Teď jsi na řadě ty." Nedochází nám nic z duchovního pozadí života. Příčina onemocnění, ta nám není jasná a většinou nám dojde až později.
Od dětství jsem jela v rozjetém vlaku
Nemocná jsem bývala často. Přesněji: šla jsem z nemoci do nemoci. Už od raného dětství, kdy jsem měla revmatickou horečku a léčila jsem se v nemocnici v hlavním městě, to se mnou nebylo dobré. Dokonce jsem byla určitý čas v bezvědomí a nikdo nevěděl, co se mnou je. Angíny jsem ve věku kolem tří, čtyř let měla téměř každý měsíc. A tak mi lékaři odstranili krční mandle ještě v předškolním věku. Nejhorší však bylo píchání uší, které jsem opakovaně absolvovala po zánětech středního ucha. Na tu bolest uvnitř hlavy nikdy nezapomenu. Byla jsem však statečný pacient, zvládala jsem všechna tato utrpení bez většího odporu. Za bolestmi těla se skrývalo něco daleko většího – a to bolesti "mé duše". Trýzně duševní mě trápily daleko víc nežli všechna tělesná onemocnění dohromady.
Nikdo se mě neptal: "Dítě, proč jsi pořád nemocné?" Kdyby se mě byli zeptali a moje důvěra k nim by byla taková, abych neměla strach se otevřít, pověděla bych všechno: jak jsem nešťastná z nelaskavého prostředí, v němž žiji. Nikdo mi nevysvětlil, že to, jak rodiče se vztahem nakládají, není moje věc. Protože jsem o své duševní bolesti mlčela, odpovědi na mé nepoložené otázky nemohly přijít. Kdybych se ptala, určitě by se našel někdo, kdo by mi vysvětlil, že rodiče prostě něco umí a něco dosud ne. Že způsob prožívání vztahu je jejich volba a lépe to zvládnou třeba až za dvacet životů. Ať se neprojevuji tak přecitlivěle, ať se netrápím tím, co nemohu změnit, a dám jim čas na to, aby si na vše přišli sami. Ať je nechám na pokoji a zaměřuji se na sebe, na správnost svého života. A tam trápení a potřeba měnit druhé lidi nepatří! Ať si dám bedlivý pozor na to, jak žiji já! Je nesmírně důležité, abych já osobně setrvávala v klidu a životu co nejvíce rozuměla. A to se mi podaří až tehdy, když všem všechno odpustím. Na tom jediném záleží, jak s citem, s laskavostí, ale pevně a moudře zvládnu každou vteřinu svého žití. Ať si odpovídám na otázku: "Jsem sama pro sebe požehnáním? Umím být druhým příkladem?"
A to jsem skutečně neuměla… S odpuštěním jsem nezačala, jen jsem se trápila a zlobila. Mému životu vévodila tma, nic jiného kromě nepochopení jsem neznala. A výslednicí bylo, že jsem stonala a stonala…
Jak vedeme své děti ke zdraví? Uvědomujeme si, že v nemoci dětí se vždycky ukrývá zpráva pro rodiče? Umíte vy konkrétně své děti pochopit a ke zdraví jim pomoci?
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.