Šalvěj nebyla donedávna příliš známou rostlinou. Či přesněji řečeno, byla jakousi zapomenutou bylinkou našich babiček. Ty znaly velmi dobře tuto vonnou bylinku z čeledi hluchavkovitých.

Potřeba útočit vychází ze strachu, který v nás vzbuzuje pocit neustálého ohrožení. Každý je považován za potenciálního nepřítele a představuje nebezpečí. Plýtvá se pak energií na útoky proti těm, kdo nás ve skutečnosti neohrožují, ale vystrašená mysl předpokládá, že by nás ohrozit mohli. V momentě, kdy bychom se měli opravdu bránit, už nemáme dost síly a bojíme se ozvat. Na takových základech vznikají války a boje mezi etnickými a náboženskými skupinami i celými národy.

Rakovina kůže je velmi rozšířené rakovinové onemocnění. Oběťmi jsou u nás tisíce lidí. Nemoc se stará o palcové titulky v periodikách. Jedná se především o laicky pojmenovanou "bílou" rakovinu, bílo-žluté znaménko na místech, která jsou vystavena obvykle přímému slunci. Co dělá věda proti této nemoci? Před nedávnem se v Německu objevil lék, který má podle výrobce až 80 procentní léčivou úspěšnost. Potud historie. Má to však jeden háček. Princip tohoto léku, vlastně masti, byl podle Bedřicha Čižinského objeven v České republice. A na to historie jako by zapomněla.

Byla to jen stará fena zlatého retrívra. Jmenovala se Brandy a celých svých jedenáct let byla jediným potěšením starší ženy, jež žila ve vilkové čtvrti na venkově. Sousedi ty dvě často vídali společně na zahradě.

Žena se skláněla nad záhonky a starý pes se držel poblíž ní, lehával na trávníku a líně sledoval vytrhaný plevel. Když paní umřela, objevili se příbuzní, odvezli všechno, co podle nich mělo sebemenší hodnotu, a na přední trávník postavili ceduli Na prodej. Pak zamkli dům, psa nechali na zahradě a odjeli.

Někteří sousedi nechávali venku pro Brandy žrádlo, ale většinou se fena zdržovala na schodech domu, který znala, a čekala na návrat své milované paní. Mladá matka, která bydlela v sousedství, si starého psa sice povšimla, ale neměla žádné předchozí zkušenosti se zvířaty a usoudila, že pes je sice přátelský, ale jí po něm nic není.

Přesto, když se pes vloudil na dvůr a začal si hrát s jejím osmnáctiměsíčním Adamem, měla chuť tu špinavou starou potvoru odehnat. Adam byl jedináček, světlo jejího života. Když maminka viděla, jak moc se hošíkovi líbí krmit Brandy sušenkami, rozhodla se, že psa nechá na pokoji. Od té doby se Brandy dostavila na návštěvu pokaždé, když Adam měl něco dobrého. Jednou odpoledne nechala matka Adama, aby si hrál v hebké trávě na dvoře, a šla si zatelefonovat. Po návratu zjistila, že dítě je pryč. Zkrátka a dobře zmizelo. Matka šílela. Sbíhali se sousedi a pomáhali při pátrání. Strávili tři hodiny hledáním stop po dítěti, než přivolali státní policii a s helikoptérami zahájili prohledávání širokého terénu. Nikdo však nemohl dítě najít a současně s ním, jak se slunce klonilo za obzor, lidé si stále častěji šeptali o únosu, zranění, nebo dokonce tragickém úmrtí děcka.

Pátrání probíhala už šestou hodinu, když se sousedka, jež se zrovna vrátila domů, podivila, že nevidí Brandy. Adamova matka, hysterická žalem, zaboha nedokázala pochopit, proč se v tak úděsném okamžiku někdo shání po starém psisku. V zápětí někdo nadhodil možnost, že Brandy by mohla být s Adamem, a hned nato si jeden z vojáků vzpomněl, že hluboko v lese při předchozím pozemním pátrání zaslechl štěkot. A pak všichni začali volat Brandy. A skutečně zaslechli slabý štěkot, a když šli po zvuku, objevili batole, jak zády opřené o strom tvrdě spí, zatímco pes ho podpíral bokem, aby se maličký nesvalil na zem – dolů do potoka, jeho strmý břeh se rozvíral přímo pod kořeny stromu. Brandy klusala za Adamem, který se vydal na výpravu za dobrodružstvím z maminčina dvora. Když zpozorovala nebezpečí, honem ho odstrčila stranou a držela ho v bezpečí po celou tu řadu hodin, i když se dítě zoufale snažilo vysvobodit.

Sotva záchranný tým zvedl Adama do náruče, starý pes se zhroutil vyčerpáním. Chlapcova matka s pláčem nesla fenku a s úlevou ji vděčně hladila. Byla Brandy za záchranu chlapcova života tak vděčná, že jí dovolila žít v jejich rodině. Brandy zemřela až v sedmnácti letech.

Ovšem tato historka nekončí záchranou pouze jediného života. Adamova matka z vděčnosti za záchranu svého dítěte vyhledala útulek pro stará zvířata a brala si do péče různě nemocné a handicapované mazlíky, které by jinak čekalo utracení. Všechny zachránit nemohla, ale ty zbylé jezdívala aspoň utěšovat. Dobře věděla, že kdyby někdo nechal starého retríva utratit, snadno mohla ztratit světlo svého života – jediného synáčka.

Dnes, o třicet let později, tahle žena pečuje o více než tři stovky zvířat, a to včetně ptáků, starých zchromlých koní a dalších zvířat ze záchranných stanic z celého státu, o která už nikdo nemá zájem. Původně ji nenapadlo, že jí je něco po starém opuštěném psu, ale posléze se přesvědčila, že každý život má svou hodnotu, ať lidský, nebo zvířecí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2011.

Všimněme si, že pro střední Evropu a hlavně naše země je typické, že ta nejvzácnější místa i předměty bývají malé a pro dav často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko nalezitelné. Mám teď na mysli třeba naše korunovační klenoty, paládium Království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, ale třeba i Růžový palouček u Litomyšle, Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom dvorku za svého pobytu v Americe, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, nebo jako klavírní črty z Janáčkova "Chodníčku".