Půvabná krajka, kterou vykreslil mráz na okno, krajka v ranní rose, kterou usoukal pavouček mezi stébly trávy, nebo artefakt člověka má jednoho společného jmenovatele – krásu, která probouzí fantazii. Ať je její základ v čemkoliv, vždycky v ní najdeme kus poezie.Textilní výtvarnice Jana Jíšová ve své tvorbě zahrnuje nejen techniku, záměr, ale zároveň hledá spojení s poezií slova, hudby i tance. Svou letní výstavu paličkovaných krajek (֪Úřad MČ Praha 15) – krajkových obrazů, nazvala Paličkovaná poezie.

Proč?

Protože jsem vystavovala krajkové obrazy inspirované právě poezií.

Například?

Především českou.

Máte své oblíbené básníky?

Víte, na to se nedá tak jednoznačně odpovědět. Mám ráda třeba básně Jany Štroblové. Zjistila jsem, že mi vyhovuje nechat se inspirovat českými básníky, zapojovat do krajky svoje pocity z takové inspirace. Kromě toho mi někdy připadá, že je dost opomíjíme. Ale není to jen poezie slova, co člověka inspiruje. Je tu i poezie české hudby. To ale neznamená, že jsem zaměřená jen na naši kulturu. Člověk nesmí přehlížet kultury jiné. V té mé práci jde vlastně o hledání spojů.

Vytváříte nejen obrazy, ale i prostorové objekty, vystavujete v galeriích i v parcích a na ulici. Připravujete pořady, ve kterých propojujete hudbu, verše, tanec a krajku. A ve všech vašich pořadech jsou krajky nebo sítě jakýmsi zvláštním spojujícím prvkem, není to pouhé výtvarné dotvoření scény.

To není. Třeba v pořadu "Kouzlení s vůní čaje", kam jsem pozvala umělkyni až z druhé strany zeměkoule, ze Srí Lanky, hudební skladatelku Gayathri Khemadasou a ve kterém ceylonská tanečnice zatančila čajový tanec, jsem naaranžovala krajku jako čajové lístky.

Vždycky mi jde o to, abych tam dostala ještě něco víc, doufám, že se mi to daří, ale to"něco" nedovedu popsat.

V pořadu " Klenba pro Violu" při vernisáži vaší výstavy v pražském divadle Viola, jste rozvěsila sítě.

Dotvářela jsem tím atmosféru, byl to takový poetický náznak, pro někoho vlny, moře, pro někoho vibrace slov, někdo v tom viděl křídla.

Vzpomínám na vaši instalaci modrých sítí v gotickém prostoru galerie U Zlatého kohouta, mezi kamennými zdmi působily opravdu tajemně. Ale tam mě také napadlo, že pracovat na tak rozměrných dílech v prostorách malého bytu je už samo o sobě umění. Jak se s tím vyrovnáváte?

Některé věci jsou opravdu složité, ale jde to. Pod stropem je spousta míst, máme různá zákoutí, člověk si může tu síť zavěsit, naaranžovat. Někdy se stane, že se mi tam všechno nevejde.

Co potom?

Pak si musím představovat, jak to tam bude. Ale konečné vyznění se vždycky trošku liší od toho, co člověk zamýšlel. S obrázky nemám problém.

Jaký materiál používáte?

Používám přírodní materiály, třeba len. Na sítě buď provázky, tak jak jsou, buď režné, nebo barvené, někdy vlnu.

A pokud tužíte, čím?

Žádnou chemikálií. Když vyznávám přírodní materiály, tak k nim používám Herkules.

Děláte si nákresy?

Dělám, promýšlím, odkládám a znovu promýšlím, dělám si jich víc. Pak se k nim vracím a z odstupu vidím, že to třeba ještě něco potřebuje. Něco se těžko zakresluje, zvláště, když jde o věc v prostoru, tam musím i ledacos odhadnout.

Pokud vím, krajkou se zabýváte už dlouho, co vás k ní přivedlo?

Začala jsem s ní někdy v jednaosmdesátém, ale už před tím jsem se zabývala zpracováváním přírodních materiálů. Co mě k ní přivedlo? Zdravotní problém. Když jsem před třiceti lety skoro ztratila sluch, tak jsem se musela začít ohlížet po něčem, co bych mohla dělat, po něčem, kde bych se bez něho obešla, ale také, co by mě i vnitřně uspokojovalo.

Předtím jsem už dělala předměty z přírodnin, ale jen v podobě dárečků. A pak mi kamarád řekl, abych to zkusila s krajkou. Takže jsem začala chodit do kurzů paní profesorky Tůmové. Byly to krásné kurzy, člověk se tam cítil dobře, někdy jsem si připadala jako na přástkách z minulých dob. Chodila jsem tam, i když jsem nemusela. Pak, když už jsem zvládla techniku, základní vzorníčky, tak jsem se začala pouštět i do vlastních návrhů, vlastních sdělení. A začala vystavovat svou krajkovou tvorbu.

Kdy jste měla první výstavu?

Ta první byla v roce 1985. Od té doby vystavuji každý rok.

Mluvíme o paličkované krajce. Ručně paličkovaná krajka je nejmladší textilní umění.

Jsou různé druhy krajek, šitá, háčkovaná, pletená, síťovaná, frivolitka.

Vy jste si vybrala paličkovanou. Jak už jsme zmínily, vytváříte z ní a kombinovaných technik obrazy a trojrozměrné objekty. Kde jsou vlastně začátky krajky?

Někdy v patnáctém století, vyvíjela se z výšivek. K největšímu rozkvětu došlo za Ludvíka XIII.

Někde jsem četla, že v roce 1662 Anglie dokonce zakázala dovoz všech krajek a v roce 1678 zabavila celou loď s krajkovým nákladem. Jak je vidět neviditelná ruka trhu zasahuje snad od nepaměti. U nás se prý krajka objevila poprvé na Krušnohorsku.

Pravděpodobně prostřednictvím Barbory Utmannové.

Zdá se, že historie krajky je opravdu zajímavá, ale vraťme se zpátky k vám. Ve svých pořadech se snažíte o hledání spojení kultur a v té souvislosti padlo jméno hudební skladatelky Gayathri Khemadasi.

Ano, před rokem zněla z vyšehradského purkrabství její hudba, kterou složila pro evropské nástroje violoncello a housle a zapojila rovněž nástroje asijské – indonéský gamelan.

A tím se dostávám k další otázce. Je pravda, že koncertujete s gamelanovou skupinou při indonéském velvyslanectví?

Považuji za zázrak, že se mohu i při sluchových potížích podílet na hudbě gamelanu. Na naše evropské nástroje by to nestačilo.

Na gamelan ano?

Víte, ta přírodní hudba z dálav je opřena víc než o přesnost o souhru, pohodu hráčů a relaxaci.

Koncertování s gamelanovou skupinou je ale jen jedna z vašich aktivit, tou další je natáčení a zpracovávání záznamů z různých akcí.

To je pravda, ale tuto činnost beru spíš jako dokumentační a dárky pro radost a pro pěknou vzpomínku. Původně, tedy do té doby, než jsem přestala slyšet, jsem se pohybovala kolem filmu.

Vaše aktivity jsou náročné na čas.

To bez pochyb. Potřebovala bych, ostatně jako mnozí z nás, aby měl den čtyřicet osm hodin.

Co chystáte v nejbližší době?

S manželem Milanem právě připravujeme do pražského Hagiboru společnou výstavu Poezie tuše a krajky.

Čím je pro vás tvorba?

Tvorba je pro mě i lékem, protože mi pomáhá překonávat některé zdravotní problémy. A myslím, že ne jenom pro mne.

Co pokládáte ve vztahu k lidem za nejdůležitější? Nebo jinak. Co byste si přála?

Snad aby lidé ani při bolestných zkušenostech neztráceli naději a nalézali způsob, jak i z těchto nezvaných situací udělat můstek k pozitivnímu dění a prožitkům.

A aby si naše společenství při prožívání přítomných okamžiků více vážilo tradic a moudrosti starších a nezapomínalo na prospěšnost i pro ty budoucí. Aby se lidé poučili z minulých chyb a mysleli víc na druhé a na přijatelnější podmínky k životu pro všechny a s šetrným přístupem k celé naší Zemi.

A aby na cestě životem nacházeli nejen cenná poznání v oblasti jeho smyslu, ale docházeli k posunům v pochopení světa v nás a kolem nás.

Kéž by nezůstalo jen u přání. Jakýmsi symbolem těchto přání je vlastně i váš krajkový obraz "Posel nadějí", který jste na počest Památné lidické hrušně, kter á přežila vyhlazení obce, darovala do Lidic.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.