Jak jsem tak seděla v křesle u okna a cítila na ruce teplé červnové slunce, nemohla jsem uvěřit, kde to jsem. Jak by se v těch pěkných, naleštěných dubových skříních mohly skrývat lékařské nástroje? A není přece možné, že se v okamžiku rozestoupí stropní desky, a odhalí se tak chirurgická světla. Jen několik nástrojů a infuzní stojan vedle postele připomínaly, že jsem v nemocničním pokoji. Prohlížela jsem si dokonale sladěné tapety a nábytek a vzpomněla jsem si na den, a nebylo to tak dávno, kdy toto dobrodružství začalo.

Existuje souvislost mezi zvukem, vibracemi a fyzikální realitou?

Právník, hudebník a fyzik Ernst Chladni v roce 1787 publikoval práci Entdeckungen über die Theorie des Klanges (Objevy vztahující se k teorii o zvuku). V této a dalších průkopnických pracích Chladni, který se narodil stejně jako Mozart roku 1756 a zemřel v roce 1829, tedy v témže roce jako Beethoven, položil základy fyzikální disciplíny, jíž dnes říkáme akustika, věda o zvuku. K Chladniho úspěchům patří objev způsobu zobrazení vln generovaných zvukem. Pomocí smyčce taženého kolmo po okraji plechu posypaného pískem, vytvářel vzory a útvary, které dnes známe pod názvem Chladniho obrazce. Jaký význam měl jeho objev? Chladni jednou provždy prokázal, že zvuk působí na fyzikální hmotu a může vytvářet geometrické vzory.

"Už v dětství jsem se trápívala při sledování krasobruslařských a jiných soutěží tím, že nevyhrávají ti, co se mi nejvíce líbí, nebo ti, kteří mají největší úspěch. Bylo mi řečeno, že tam, kde nepadají góly, nebo se neběhá na čas, to nebývá nikdy spravedlivé. Tento pocit bezpráví na všech frontách mě provází celý život. Pravda, je to zase jen bezpráví subjektivní, protože právě nepadají ty góly a neběhá se na čas. Uzavřena půl století za čtyřmi (či třemi) divadelními stěnami, pociťuji tento problém pochopitelně hlavně v divadle.

Bezmála dva tisíce let se každým rokem scházejí tisíce lidí nedaleko hlavního města Mexika, aby přivítali jarní slunce v jeho největší síle. Slavnost se koná 21. března v den jarního slunovratu na prostranství s pozůstatky velkolepého města, kterému staří Aztékové dali jméno Teotihuacán – místo, kde se lidé stávají bohy. Každý návštěvník sem přichází s přáním vstřebat něco ze životodárně a věčně se obnovující energie ve chvíli, kdy pevně věří, že má slunce největší sílu. To by mu mělo napomoci k překonání všech strastí, nemocí a neštěstí po celý rok až do dalšího jarního slunovratu.

Každý z nás může v libovolné chvíli sledovat tok svých pocitů, myšlenek a představ. Pozorovat vření své mysli, k němuž někdy dochází i proti naší vůli a často bez našeho mimovolního přispění. Jako by naše mysl byla přetlakovým hrncem, z něhož spontánně unikají emoce, nápady, představy, nad nímž se zcela samovolně vznášejí naše úzkosti, naděje či strach z pomíjivosti.