Bezmála dva tisíce let se každým rokem scházejí tisíce lidí nedaleko hlavního města Mexika, aby přivítali jarní slunce v jeho největší síle. Slavnost se koná 21. března v den jarního slunovratu na prostranství s pozůstatky velkolepého města, kterému staří Aztékové dali jméno Teotihuacán – místo, kde se lidé stávají bohy. Každý návštěvník sem přichází s přáním vstřebat něco ze životodárně a věčně se obnovující energie ve chvíli, kdy pevně věří, že má slunce největší sílu. To by mu mělo napomoci k překonání všech strastí, nemocí a neštěstí po celý rok až do dalšího jarního slunovratu.

Na cestě dlouhé čtyři kilometry, kterou završuje šestačtyřicet metrů vysoká pyramida Měsíce, se první účastníci slavnosti scházejí už ve čtyři hodiny ráno. Velkolepá trasa pojmenovaná podle dávných lidských obětí Cestou mrtvých, výplod neuvěřitelné lidské dovednosti a síly. Deset tisíc lidí pracovalo deset let, aby k poctě boha Slunce vztyčilo tři miliony tun kamene do ideálního tvaru.

Dnes tudy proudí potomci bájných obyvatel Teotihuacánu, aby spatřili první sluneční paprsek, který přesně v půl sedmé ráno rozetne obzor nad hřebeny nedalekých hor. V pravé poledne pak bude Slunce stát přesně nad posvátnou pyramidou. Strmé schodiště je hustě poseto postavami. Vrchol pyramidy, zvedající se do výšky třiašedesáti metrů nad okolní terén, je vyhrazen indiánským kněžím, kteří vítají každý sluneční paprsek troubením do velkých mořských lastur. Modravá dálka tak přijímá starou melodii k poctě "našeho boha" Slunce. S přáním vyprosit si hojnost úrody pak přinášejí oběti v podobě obilí, fazole a posvátné indiánské plodiny – kukuřice.

Na vyvýšeném prostranství uprostřed čtvercového náměstí před pyramidou Měsíce probíhá po celé dopoledne obřadné očišťování účastníků velkého mystéria. Zástava se znakem Slunce lemovaná symbolem opeřeného hada a pod ní indiánský buben potažený jaguáří kůží vymezují místo setkání. Muži, ženy, děti i starci vystrojení do bílých obleků s rudými stuhami kolem hlavy a na krku s přívěšky ze vzácných kamenů vytvářejí dlouhého hada čekajících. Jeden po druhém, otočení tváří ke slunci, pak přijímají z rukou šamana na svém čele posilující dotek hole zakončené křišťálovou koulí. Dým a vůně kadidla přitom podporují blahodárný účinek celého aktu.

Všem posílám paprsek očistné radosti a štěstí

Díky zvláštní náhodě se ocitám mezi hrstkou cizinců přítomných této podivuhodné slavnosti. Proč se také nepostavit do řady a nepřijmout symbolické jarní pomazání? Odvaha je korunována úspěchem. Odlišný zjev budí pozornost. A tak po chvilce čekání mne hlavní organizátor staví do samotného čela čekajícího zástupu. Přivírám oči, omamná vůně kadidla obstupuje tělo a středohor čela přijímá teplo z křišťálu plného slunce… kéž obraz tohoto okamžiku zaletí do mého domova k dětem, k mému muži a vůbec všem lidem…!

Moje malá dlaň se ocitá v rukou mexických přátel. Rádá předám pozdravy vřelého přátelství do vzdálené vlasti v srdci Evropy. Nejkrásnější pohled na areál Teotihuacánu je z pyramidy Měsíce. Vzhůru tedy k jejímu vrcholu! Usedám na kámen se strukturou sopečné lávy. Vedle mne, pode mnou i v dálce, s pohledem směřujícím k pyramidě Slunce se kupí bílé postavy jako jarní květy na vyprahlé pustině. Lidé společně zvedají ruce k zářivým paprskům, mnozí si sedají na vyhřáté kameny, aby bezprostředně vstřebali životodárné teplo do svých těl. Matky přejíždějí stvoly léčivých bylin své děti od hlavy k patě, aby od nich zahnaly nemoci i moc temných sil.

Opatrně sestupuji po vysokých kvádrech pyramidového schodiště do samotného středu dění. Všude vládne důstojná atmosféra. Nikde se nepodává alkohol. Pouze několik prodavačů nabízí předměty z rukodělných dílen nedalekých indiánských vesnic. Jsou to hliněné píšťalky ve tvaru aztéckých bůžků, obsidiánové talismany zdobené kamennými oky, přívěšky se znamením Slunce a Měsíce i šípy zakončené ostrými obsidiánovými hroty, které mají přitáhnout energii sálavých paprsků. Jak odolat takovým lákadlům? Doma se jistě budou radovat z dárků plných slunce.

Naléhavé zvuky bubnů svolávají zvědavce pod velkou pyramidu

V extatickém vytržení a v divokém rytmu tu tančí indiáni v souladu s tradicí dávných předků. Vysoké čelenky ze skvostných per, pestrobarevně vyšívané pláště i bederní roušky se znaky starých indiánských bohů, nohy i ruce zdobené chřestivými přívěšky a malými lasturami. Výkvět, radost a pýcha mexické země.

Oči našince se nemohou nasytit a odtrhnout. To už ale kolem prochází průvod skupiny, od níž jsem přijala "sluneční pomazání". Moji přátelé mne zvou mezi sebe. Dunivé bubnování slaďuje naše kroky. Směřujeme k chrámu Opeřeného hada, jemuž dali španělští obyvatelé jména Citadela. Tady v pozdním odpoledni slavnost končí. Dostávám pamětní vstupenku s podivnými indiánskými znaky vítání jara slaveného po mexicku. Dlouho si budu připomínat slova oslavné básně, kterou jsem zde vyslechla. Stačila jsem ji zachytit jen ve zlomcích.

Náš otče Slunce,
děkujeme Ti, že se k nám vracíš,
abys přinesl život a teplo celému
světu.
Očišťujeme se v Tvé energii,
Jsi naše existence, pán našeho
bytí.

Očekáváme Tvůj návrat rok co rok.
Vzdáváme Ti díky, náš velký Otče,
za to, že Tě můžeme oslavovat
na Velké pyramidě. Obětujeme Ti tuto slavnost.

Dnes přišlo jaro a s ním
i Tvé světlo.
Učiň z nás lepší lidi,
abychom si vzájemně podali ruce
a snášeli se v duchu
opravdového lidství.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.