Jak jsem tak seděla v křesle u okna a cítila na ruce teplé červnové slunce, nemohla jsem uvěřit, kde to jsem. Jak by se v těch pěkných, naleštěných dubových skříních mohly skrývat lékařské nástroje? A není přece možné, že se v okamžiku rozestoupí stropní desky, a odhalí se tak chirurgická světla. Jen několik nástrojů a infuzní stojan vedle postele připomínaly, že jsem v nemocničním pokoji. Prohlížela jsem si dokonale sladěné tapety a nábytek a vzpomněla jsem si na den, a nebylo to tak dávno, kdy toto dobrodružství začalo.

Bylo to mrazivé říjnové dopoledne. Právě jsme v pozemním hokeji vyhráli proti Saratoze. Dosedla jsem těžce a vyčerpaně do sedadla vedle řidiče. Odjížděly jsme ze školy, když se matka zmínila o tom, že byla u lékaře. "A proč?" ptala jsem se. Zneklidněla jsem a v duchu jsem si vzpomněla na všechny nemoci, kterými by máma mohla trpět. "Víš…" zaváhala a moje obavy sílily. "Jsem těhotná." "Cože jsi?" vykřikla jsem. "Těhotná," opakovala. Nevzmohla jsem se ani na slovo. Seděla jsem v autě a napadlo mě jediné – tohle se přece nestává rodičům, co mají dceru ve druhém ročníku střední školy! Pak mi bolestivě proběhlo hlavou, že se budu muset o svou mámu s někým dělit. Celých šestnáct let patřila jenom mně. Zaplavila mě vlna zlosti. Byla jsem celá zmatená z pomyšlení, že někde v těle mé mámy hnízdí malý človíček. Od té doby, co se máma znovu vdala, jsem nechtěla, aby měla další dítě. Bylo to ode mne sobecké, ale pokud šlo o mámu, odmítala jsem se dělit třeba jen o jediný její vlásek.

Při pohledu na šok a radost v očích nevlastního otce, když mu máma sdělila tu novinku o nečekaném početí jeho prvního dítěte, jsem se neubránila pocitu nadšení. Najednou jsem se nemohla dočkat, až to všem povím, a celá jsem se rozzářila. V duchu jsem se ale dál snažila vyrovnat se se strachem a vztekem. Rodiče chtěli, abych se účastnila všech příprav na příchod dítěte. Zdobili jsme pokojíček, vybírali jméno, chodili do kurzu pro budoucí maminky. Nakonec se rozhodlo, že budu i u porodu. Přes všechno to štěstí a radost, které nám to těhotenství přineslo, jsem nerada slyšela, že naši příbuzní mluví jen a jen o miminku. Bála jsem se, že mě odstrčí, jakmile se dítě narodí. Někdy, když jsem byla sama, se ve mně nahromadil odpor a přehlušil veškerou radost. Když jsem 17. června seděla v porodnici a bylo jasné, že se malé brzy narodí, začaly všechny mé nejistoty vyplouvat na povrch. Jak teď bude vypadat můj život? Budu teď donekonečna hlídat? Čeho se budu muset vzdát? A to, čeho se bojím nejvíce – ztratím mámu? Na stesky a strach už nezbývalo moc času. Dítě chtělo na svět.

Být na porodním sále je fantastický zážitek, protože narození dítěte je opravdu zázrak. Když nám doktor řekl, že je to holka, brečela jsem. Narodila se mi sestřička.

Všechny mé starosti a nejistoty byly pryč. A to díky milující a chápající rodině. Těžko se popisuje to, co cítíte, když s vámi ten malý človíček každé ráno šlape na školní autobus, aby vám zamával. Je nádherné vrátit se domů a nemít ani možnost sundat si bundu, protože už vás tahá za nohavici a chce, abyste si s ním šli hrát.

Zbavila jsem se strachu, že mě všichni odstrčí, když jsem si uvědomila, že mi Emma nevzala nic – naopak, tolik mi dala. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít to dítě tak ráda, a nevyměnila bych tu radost, kterou mi sestra dává, za nic na světě.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.