Každý z nás se občas ocitá na životních křižovatkách. Někdy v souladu s vyššími záměry, jejichž skrytý smysl je znám pouze naší duši. Jindy, mnohem častěji vinou vlastních chybných postojů, jež si během svého života vytváříme vůči okolnímu světu i sobě samým. Mnozí tato varování ignorují, anebo jim přikládají pouze druhořadý význam, případně vše zdůvodňují "nešťastnou souhrou osudových náhod". Tomu se však nelze divit. Bůh nás velmi miluje, proto výchovné lekce, které nám sesílá, připomínají zpočátku spíše vlídná napomenutí a láskyplná upozornění, jež nás mají nenásilným způsobem přivést zpět na správnou cestu.

Také já jsem již několikrát stanula na některé z osudových křižovatek. Vedla tudy spousta cest a všechny směřovaly do neznáma. Byla jsem zmatená a snad i příliš pohodlná přemýšlet o tom, která je ta správná. Častokrát jsem proto zvolila směr, jenž odpovídal touhám mého ega, v bláhové víře, že to "nějak" dopadne. V tom jsem se nemýlila. Skutečně to pokaždé nějak dopadlo, na konci každé cesty však stála bolest, smutek a trpký pocit osobního selhání.

Reiki – hřích nebo dar?

Mnozí z vás, milí čtenáři, mi denně volají a sdělují své názory na vše, co je ve Phoenixu zaujalo, či nějakým způsobem oslovilo. S radostí musím říci, že se téměř pokaždé jedná o velmi pozitivní a vstřícné reakce. Kdysi mě však překvapila zpráva, která mi přišla na mobil od anonymního pisatele. Velmi rozhořčeně mi sděloval, že se dopouštím vážného hříchu, když propaguji využití energie reiki (krátce předtím uveřejnil Phoenix můj rozhovor s mistrem reiki Ing. Petrem Chmelíkem), neboť prý jde o násilné uvolňování čakrových center. Prý si tímto počínáním přivodím těžkou karmu. Odpověděla jsem mu, že si nic podobného nemyslím a že mně i celé naší rodině přinesla reiki mnoho pozitivních věcí, a pokud on má nějaké špatné zkušenosti, může to být pouze součást očistného procesu, který reiki v člověku zákonitě nastartuje… Mnozí z vás již pronikli do tajů energie reiki a další o tom možná již delší dobu přemýšlí. S vámi všemi bych se nyní ráda podělila o své vlastní zkušenosti, neboť reiki změnila můj život téměř od základu, a tento proces samozřejmě stále pokračuje. Poctivě jsem přemýšlela o tom, co mi napsal onen rozhořčený čtenář. Znovu a znovu jsem probírala ze všech stran to, co mi reiki dala, ale i to, co mi vzala. A dospěla jsem k následujícímu přesvědčení: reiki je úžasný a vzácný dar, nevyčerpatelná inspirace, rozhodnutí k životu naplněnému láskou, jednota protikladů, uvědomění si skutečných příčin a následků a fascinující okamžik poznání, jímž nastává nezvratný a osudový průlom na cestě našeho duchovního vývoje – bolestný, nezbytný a poslední krok k celkovému uzdravení.

Putování za světlem

Je tomu již více než tři roky, co jsem se rozhodla podstoupit rituál zasvěcení prvního stupně. Prožívala jsem v té době stavy těžké sklíčenosti a depresí, jež si vybíraly svou krutou daň v podobě nechuti k životu a všeobecné apatie. Přestěhovali jsme se tehdy daleko od rodičů, které jsem byla zvyklá vídat téměř denně. Vlastně již ani nevím, jak jsem přišla na nápad začít pracovat s reiki, ale jednoho dne jsem zaklepala u dveří malebného venkovského domku, kde žil můj budoucí učitel. O reiki jsem do té doby pouze četla, takže jsem si nedovedla představit, jak taková "věc" ve skutečnosti funguje. Po pravdě řečeno jsem si od toho ani moc neslibovala. Přesto mě však jakási neviditelná síla dokázala zvednout ze židle a přiměla mne rozjet se do 150 kilometrů vzdálené vísky, kde se mělo odehrát mé první zasvěcení. Můj učitel byl asi pětapadesátiletý drobný muž, na první pohled zcela všední a nenápadný. Tento dojem jsem však záhy zavrhla, když jsme si podali ruce a on se na mě podíval. Tak úžasný jas a krásné měkké světlo, jež vycházelo z jeho očí, jsem dosud nespatřila u žádného z lidí. Několik vteřin jsem se nezmohla na jediné slovo. Ten zářící pohled působil až nadpozemským dojmem. Zavedl mě do obývacího pokoje a pár hodin si se mnou jenom povídal. O tom, co je vlastně reiki, jak ji lze vnímat a používat ve prospěch svůj i druhých. Napjatě jsem poslouchala. Tohle nebyly suché fráze a odtažitá teorie, tady mluvil sám život. Záhy jsem popustila uzdu vrozené zvědavosti a začala klást nesčetné množství otázek. Na některé z nich jsem dostala okamžitou odpověď. U dalších můj učitel pouze podotkl, že se to dozvím, až nastane správný čas, a nedal se nikterak oblomit k tomu, aby mi odpověděl. Tenhle zvláštní rys jeho povahy mi už tehdy připadal velmi zvláštní. Ona zatvrzelost, s níž důsledně lpěl na správném načasování určitých informací, působila někdy až komicky. Dodnes mu občas s úsměvem říkám, že je tajemný jako hrad v Karpatech.

Okamžik probuzení

Po dlouhém povídání jsme se konečně odebrali do malé podkrovní místnosti, kde probíhaly obřady zasvěcení. Usedla jsem do pohodlného měkkého křesla a můj učitel mě požádal, abych zavřela oči. Poté pustil krásnou tichou hudbu a v následujících třiceti minutách jsem kolem sebe již jen podvědomě cítila jeho pomalé a vláčné pohyby. Každý z nás tento rituál prožívá jistě zcela odlišně, s různými dojmy, pocity a emoční intenzitou. Pro mě to byl vskutku jedinečný zážitek. Během několika málo minut se mé tělo dokonale uvolnilo, mysl se ztišila a duše byla náhle zcela otevřená a přístupná. Ačkoli jsem typ člověka, který se snaží ovládat své emoce za všech okolností, v této chvíli veškeré mé snahy naprosto selhaly a já se rozplakala jako malá holčička. Nebyly to však slzy smutku či lítosti, jež se mi zcela nekontrolovaně řinuly zpod víček, nýbrž očistné krůpěje radosti, pokory a nesmírného vděku za to, že se mohu účastnit zázraku života. Byla jsem dokonale šťastná a čím více jsem si tento pocit uvědomovala, tím více přibývalo slzí, jež z mého těla odváděly všechen smutek a trápení. Najednou jsem věděla, že chci žít dál, že mě láska nikdy neopustila a Bůh je velmi blízko. Po skončení obřadu jsem zůstala ještě asi hodinu sama v pokoji. Ležela jsem na pohovce, poslouchala hudbu a vychutnávala si pocit dokonalé blaženosti. Už jsem vůbec nebyla sama, jakákoli beznaděj a zoufalství, jimž jsem v poslední době tak často propadala, byly náhle tatam, a přede mnou se otevřel v pravém slova smyslu nový život.

Vytoužené setkání

Když jsem později scházela dolů ze schodů, cítila jsem se neuvěřitelně lehce. V těle mi proudila dosud nepoznaná síla, svěží a hřejivá, a já se téměř vznášela na křídlech radosti a lásky, jež jsem náhle pocítila ke světu kolem sebe. I když to zní jako pohádka, přesně takhle to probíhalo. Vzpomínám si na to velmi přesně. Cestou zpátky jsem seděla v autě vedle manžela a téměř nepromluvila, pohlcena posvátností okamžiku, jehož jsem před chvílí byla svědkem. Hlavní překvapení však přišlo až pozdě v noci. Probudila jsem se někdy kolem druhé hodiny ranní. Můj manžel ještě cosi dělal v pracovně; je to typická "sova" a chodí spát až pozdě po půlnoci. Vzbudil mě intenzivní pocit vnitřního tepla, který stále narůstal a postupně se soustřeďoval do mých dlaní. Zcela zřetelně jsem cítila, jak mnou procházejí mohutné proudy energie; přicházely v pravidelných vlnách, projely celým tělem a pak se uvolnily skrze mé ruce do okolního prostoru. Za chvíli jsem měla dlaně tak žhavé, jako bych je na okamžik přiblížila k rozpálené plotně. Tak obrovský žár z nich sálal, když jsem si je přiložila k tělu. A nejen to. S narůstající energií přibývalo také nutkání předat někomu ty hřejivé léčivé proudy. Už jsem nevydržela déle ležet a seběhla dolů za manželem. On byl první, komu jsem darovala energii reiki, jež s ohromující intenzitou proudila v mém těle. S úlevou jsem na něj přiložila obě své ruce a setrvala tak patnáct, nebo dvacet minut, dokud žár v dlaních nepolevil. Tímto prvotním impulzem mi dala reiki jasně najevo, že je zde a že je připravena fungovat. Bylo to opravdu úžasné – tak přesvědčivý důkaz jsem vůbec nečekala. Od té chvíle mne reiki již neopustila (s výjimkou okamžiků, kdy jsem já "opustila" ji, ale o tom až později). Neustále mnou proudila jako životodárný pramen, jenž je kdykoli připraven začít uzdravovat každého, kdo o to požádá.

Nádherné hry s energií lásky

Dalších pár měsíců jsem prožila v kouzelných hrátkách s energií. Byla jsem doslova nadšená tím, kolik možností skýtá práce s touto úžasnou silou. Mé pocity sice nebyly již tolik intenzivní jako bezprostředně po zasvěcení, ale reiki mnou stále proudila a kdykoli jsem se rozhodla ji použít, zesílila svou přítomnost na maximum. Zkoušela jsem všechno možné. Na řadu přišli nejprve mí nejbližší a přátelé, kterým jsem se pokoušela pomáhat od různých zdravotních trablů, nebo jsem je prostě jen dobíjela pozitivní energií. Musím říci, že mé úsilí přinášelo své ovoce, a to i přes počáteční nedůvěru některých mých "pokusných oveček". Reiki opravdu fungovala a já jsem byla šťastná, že jsem objevila úžasný zdroj síly, jíž mohu prospět sobě i druhým. Zkoušela jsem reiki také na zvířatech a rostlinách a výsledek mě opět nezklamal. Tímto způsobem jsem například vyléčila několik pokojových květin odsouzených k zániku, které mám dodnes a jež mi na okně krásně kvetou, a ošetřila jsem i ozdobnou vrbu u jezírka na zahradě, která poté, co jsme ji přesadili, ztratila všechny listy a celá seschla. Pravidelně jsem k ní chodila a dávala jí reiki. V jednu chvíli se zdálo, že už je na všechno pozdě. O to větší pak bylo mé překvapení, když se vrbička na jaře krásně zazelenala a během několika týdnů obrostla množstvím svěžích zelených lístků. Vzpomínám si rovněž na okamžik, kdy jsme se s dětmi loučili s malým koťátkem, které kdysi porodila naše kočička. Byla tehdy ještě velmi mladá a nedokázala se o něj postarat. Kotě bylo vyzáblé a hladové, sípavě dýchalo a vydávalo tichý zoufalý nářek. Zkoušeli jsme ho krmit sami, avšak bezvýsledně. Když bylo jasné, že je konec, vzala jsem jeho drobounké tělíčko do dlaní a několik desítek minut jej tak podržela. Cítila jsem, jak mi rukama proudí krásná hřejivá energie. Koťátko se během chvilky utišilo a z výrazu jeho malé tvářičky bylo znát velké uvolnění a snad i smíření s tím, co záhy nutně přijde. Zemřelo mi v dlaních, ale myslím, že nijak zvlášť netrpělo. Byla jsem moc ráda, že jsem mu mohla prokázat alespoň tuto poslední službu…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.