To, co jsem, je dost dobré, jen kdybych tím byl otevřeně. Carl Rogers

Tento text vznikl jako odpověď na otázku patnáctileté dívky: "Co mám dělat, abych dokázala žít život, který by mě naplňoval?"

Já jsem já.

Na celém světě není nikdo přesně takový, jako jsem já. Někteří lidé mají něco ze mne, ale nikdo nemá úplně všechno, co ve mně je. Proto je všechno, co ze mne vychází, opravdu moje, protože jsem si to vybrala právě já sama. Vlastním všechno, co ve mně je a co jsem – své tělo včetně všech jeho činností; svůj rozum včetně všech myšlenek a nápadů; své oči včetně všeho, na co se dívají; své city, ať jsou jakékoli – hněv, radost, frustrace, láska, zklamání, vzrušení; svá ústa a všechna slova, která z nich vycházejí – zdvořilá, příjemná nebo tvrdá, správná nebo nesprávná; svůj hlas, hlasitý nebo tichý; a všechny své činy vůči ostatním i vůči sobě. Jsem vlastníkem svých představ, snů, nadějí, obav. Vlastním svá vítězství a úspěchy, všechny své prohry a chyby. Poněvadž vlastním všechno, co ve mně je, můžu se důvěrně znát. Díky tomu se můžu mít ráda a můžu se chovat přátelsky ke všemu, co je mou součástí. A tak můžu všechno, co jsem, přimět, aby se snažilo dělat to, co je pro mne nejlepší. Vím, že některé stránky mého já mě matou a jiné ani neznám. Ale protože se k sobě chovám přátelsky a mám se ráda, můžu se odvážně a s nadějí pouštět do hledání řešení věcí, které mě matou, a hledat způsoby, jak poznat, co o sobě ještě nevím.

Ať vypadám a zním, jak chci, ať říkám a dělám cokoli, a ať si v daný okamžik myslím a cítím cokoli, pořád jsem to já. Je to pravdivé a představuje to můj postoj a mou pozici v dané době.

Když se později ohlédnu zpět, jak jsem vypadala a mluvila, co jsem řekla a udělala a co jsem si myslela a co jsem cítila, můžu zjistit, že něco nebylo v pořádku. Můžu vyřadit to, co v pořádku není, a držet se toho, co se ukázalo jako dobré, a místo vyřazeného si můžu vymyslet něco nového.

Vidím, slyším, cítím, myslím, mluvím a jednám. Mám nástroje potřebné k tomu, abych přežila, abych se dokázala přiblížit jiným lidem, abych byla produktivní a abych dokázala dát řád světu lidí a věcí kolem sebe. Mám sama sebe, a proto se můžu upravovat. Já jsem já a je to tak dobře. Virginia Satirová

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.

Starověký Egypt znal mnohá tajemství. V jeho zasvěcovacích mystériích bylo možné i to, že ten, kdo někoho zabil, vyhledal duši zabitého na onom světě, projevil mu opravdovou a hlubokou lítost a poprosil o odpuštění. Muselo se to dít v určité době po činu, kdy se dá duše zemřelého nejsnáze nalézt a oslovit. Po delší době je totiž duše zemřelého již vzdálená pozemským poměrům, ty blednou, zapomíná na ně a plní jiné úkoly.

V únoru roku 2009 jsme se spřáteleným manželským párem podnikli cestu do Mexika. Letěli jsme z Prahy do Amsterdamu a odtud do Cancunu – zlatého hrnce, v jižním Mexiku. Motivací našeho cestování po památkách yucatánského poloostrova byla touha zažít si tuhle část světa a spíše než racionálně vnímat kontinuitu života srdcem.

Jedním ze zářných příkladů odvážného projevu je John Keating, učitel, který dokázal proměnit své žáky a kterého vykreslil Robin Williams ve Společnosti mrtvých básníků. V tomto mistrovském filmu se Keating ujímá skupiny ušlápnutých, prkenných a duchovně impotentních žáků přísné internátní školy a vede je k tomu, aby svůj život prožívali jako něco mimořádného.

Je známo, že papoušci mohou hovořit lidskými slovy, vést dialog, rozumně odpovídat na otázky a ptát se lidí. Nejučenlivější se však jeví papoušek žako, kterého vychovávala a vycvičila psycholožka Irena Pepperbergová. Mnoho let (začínala v roce 1980 na univerzitě státu Arizona, potom v Massechusettském technologickém institutu v Cambridge) prováděla pečlivé systematické sledování tohoto velmi nadaného ptáka. Sledování v sobě zahrnovala nejen řešení každodenních úkolů, ale i hodnocení, jak uměl vybrat nejlepší variantu řešení.