V minulých letech jsem hovořil s mnoha lidmi a poznal, že leccos je nutné i nejednou opakovat, aby bylo sdělované skutečně "vstřebáno". Viděl jsem, jak se člověku rozzáří oči v okamžiku, kdy již po několikáté uslyšel stejnou odpověď na svou opakovaně pokládanou otázku, ale konečně se dostatečně otevřel a pochopil. Vnímal celou svou bytostí.

Teprve tehdy, v takovém stavu mysli a Duše, si člověk vytváří dostatečný prostor pro zachycení všech energií, které doprovázejí rozhovor dvou lidí. Přesvědčil jsem se sám, jak je důležité nestydět se dát najevo svoji dosavadní nedokonalost, zvláště ve větší společnosti, a vím, kolik odvahy musí v sobě člověk najít, chce-li se projevit. Poznal jsem, jak je důležité věnovat se opakovaně otázkám, dotýkajícím se základů našeho života, a vím, jak je důležité v tomto ohledu i slovo psané – text, ke kterému je možné se kdykoliv vrátit. Vyslyšel jsem proto hlasy, jimiž jsem byl vyzýván vyjádřit se písemně k tématům, která se nejčastěji vynořovala při mých setkáváních s lidmi.

Zvolil jsem formu krátkých úvah na témata, kterým byla a jistě i bude věnována pozornost v mnoha rozsáhlých literárních i jiných dílech. Mým úmyslem není pojednat o zvoleném tématu vyčerpávajícím způsobem, ale předložit je čtenáři k zamyšlení. Svoji knihu jsem nazval "Úvahy o životě". Nabízím zde své poznatky jako vodítko k Cestě životem v souladu s Božím Řádem. Budu pokládat za úspěch, pokud z nich čtenář načerpá sílu k osobnímu rozhodnutí na své životní cestě.

Psát životopis ve stavu vnitřní zralosti je pro mne povznášející. Nedokázal bych totiž běh dosavadního života dostatečně osvětlit, aniž bych do své zpovědi nezakomponoval i svého průvodce – Boha. Poprvé jsem Jím byl intenzivně osloven, když mi bylo 11 či 12 let. Musím přiznat, že tehdy jsem takto neuvažoval. Prožil jsem první vizi. K mé škodě jsem nepochopil, neporozuměl. Možná i proto, že jsem se nikomu nesvěřil. Přesto byl tento zážitek natolik silný, že si jej do nejmenšího detailu pamatuji dodnes. Mystická pravda je nepřehlédnutelná i nezapomenutelná zároveň.

O čtvrt století později jsem byl lákán podruhé uskutečnit ve svém životě zásadní změnu. A to v okamžiku, kdy jsem byl podstatně více připraven, nejenom po vnější, ale i vnitřní stránce. Vnější nespokojenost i vnitřní protesty – výraz Duše, sílily. Změnil jsem radikálně svůj způsob obživy, své zaměstnání. Především jsem se však na základě třetí výzvy od svého průvodce – Boha, začal intenzivně věnovat pro mě zcela nové složce života – duchovní práci. Konečně jsem porozuměl! Nyní již s pochopením a velkou rozhodností jsem radostně vyslechl a přijal nutkání ponořit se do světa ticha a lásky. Vědomě jsem se vydal na Cestu – vstříc své Duši a otevřené náruči Boží. Musím ale dodat, že jsem se nenechal niterným světem zlákat natolik, abych zcela zapomněl, kde žiji, čím jsem, a že mám hmotné tělo. Byť mi vše nově poznávané navozovalo až euforické stavy, do té doby nepoznané, měl jsem současně i dost síly uvědomit si, že bez hmotného těla bych nemohl prožívat krásu světa niterného. Mé vykročení bylo provázeno přímo skokovou změnou mého zdravotního stavu. Letité potíže, úporné bolesti, pominuly. Věnoval jsem si tím první z řady dárků, jimiž jsem byl v následující době doslova zahrnován. Bylo mi umožněno ocitnout se ve světě volné komunikace s Bohem, se svou Duší. Volný rozhovor. Svoboda Bytí. Trvalý kontakt s Universem, s Bohem.

Naše místo v přítomnosti

Mějme stále na paměti, že žijeme pouze přítomnost. Nic jiného než přítomný okamžik neexistuje. Můžeme se obracet k minulosti, máme možnost vzpomínat a těžit ze zkušenosti vlastní i z vědomostí jiných. Můžeme si plánovat budoucnost a připravovat se na ni. Nemáme ale jinou možnost než žít svoji přítomnost. Zdůrazňuji "svoji", neboť individualita lidského jedince se projevuje právě ve způsobu využití přítomného okamžiku.

Dějiny tvůrčího světa jsou v podstatě dějinami hledání. Historie nás však učí, že jsou současně dějinami násilí, nepřátelství, válek. Po celou dobu své existence se lidé snaží odhalit smysl své přítomnosti mezi všemi formami života, jimiž naše, a nejenom naše planeta oplývá, a zároveň používají metody, které nesvědčí o naší příliš velké moudrosti. Příkladů, kdy bylo použito násilí s úmyslem přesvědčit druhého o vlastní pravdě, bychom v minulosti nalezli dost. Hloubka, či spíše mělkost svědomí, stála v pozadí nevyvážené snahy těch, kteří svým bližním vnucovali vlastní představu o své výlučnosti. Obdobně jsme se my sami po celý život rozhodovali, budeme-li ke svému partnerovi, dítěti či kolegovi přistupovat s patřičnou dávkou tolerance, respektu a úcty, nebo zda budeme dávat najevo svou nadřazenost, vystupovat povýšeně s přesvědčením, že přece jenom my znamenáme něco víc.

Naší působností v přítomnosti, životem v prostředí duality, se neustále vychováváme ke schopnosti včas rozeznat, jaké kroky podniknout, abychom se sice v čase budoucím, ale vždy znova v přítomném okamžiku, nemuseli opět nechat poučovat dějinami. Hledáme řešení, volíme cestu a prostředky, hledáme pomoc u svých bližních. Mějme však vždy na paměti, že pravého rádce, který je vždy ochoten pomoci, nosíme ve středu své hrudi. Je jím naše Duše. I když je komunikace s ní mnohdy ztížená a ne vždy jí rozumíme, často i tápeme, je vždy zdrojem čisté Pravdy.

Dovolím si zde ocitovat Jana Wericha:

"Když už člověk jednou je,

Tak má koukat, aby byl.

A když kouká, aby byl, a je,

tak má být to, co je,

a nemá být to, co není,

jak tomu v mnoha případech je".

Do vtipných slov je vložena velká moudrost. Přiléhavě popisují osobní úkol každého z nás: Najít svoje místo v životě. Všichni svým osobitým způsobem řešíme rovnici života o mnoha neznámých. Snažíme se splnit tento úkol v každém přítomném okamžiku. Máme přitom být aktivní, či stačí pasivně čekat na spasení? Má nás zajímat pouze osobní život, nebo se máme angažovat i ve prospěch celku? A pokud ano, tak jak, jakým způsobem? Kdy a do jaké míry? Jedna otázka plodí druhou a odpovědi nepřicházejí, nebo jsou zamlžené. A na koho se obrátit o pomoc? Jak najít toho pravé ho? Jen míra dosud poznaného a hloubka vnitřní zralosti rozhodnou o tom, v jakém rozsahu jsme schopni chápat souvislosti nejen vlastních činů, ale jak dalece jsme schopni vcítit se i do chování současníků. Je jistě možné rezignovat s tím, že nejsme schopni porozumět všemu a každému. Je pohodlnější zavřít oči před nepříjemnými skutečnostmi a zaujmout pozici mrtvého brouka s tím, že co se nás netýká, nás ani nemusí pálit. Zaujmeme-li však toto stanovisko, potom když ne my sami, tak naši potomci se budou opět nechápavě divit, do víru jak nepříjemných událostí se dostali. Měli bychom mít vždy na paměti, že karmické zákony jsou ve své podstatě stejně tak neúprosné jako čisté. Jen my sami, každý sám za sebe, rozhodujeme o tom, v jak širokých souvislostech prožijeme přítomný okamžik. A současně jsme i těmi, kdo rozhodují, jak ho budeme žít i v budoucnosti.

Naše ochota přijmout plnou odpovědnost za přítomný čas v jeho kontinuitě, je současně výrazem odpovědnosti za sebe, a dílem i za celek. Je vyjádřením sounáležitosti se společností, jíž jsme součástí. Jejím výrazem jsou i naše úvahy, co jsme schopni nabídnout celku, společnosti. Každý z nás se osobním dílem zasadil o opětovné ustavení demokracie v našem státě, a pokud pravidelně chodíme i k volbám, pak o sobě můžeme říci, že máme zájem i o budoucnost. Podle svých možností se snažíme přispět k hlubšímu zakořenění demokracie. Stvrzujeme tím svoje přesvědčení, že je důležité věnovat se i věcem veřejným.

Diktát strachu

Já jsem to věděl! Já jsem to říkala! Se vší upřímností, kdo někdy nepronesl podobné věty? A v kolika případech o negativním ději? Jsme si dostatečně vědomi, do jaké míry si takto programujeme život? Žijeme v duálním prostředí. V energetickém poli, v němž jsou v příslovečném protikladu zastoupeny nejen přírodní fenomény chlad – teplo, tma – světlo, ale i lidmi žitá negativní a pozitivní energie, která je vyzařována v souladu se životním postojem. Žijeme v jemněhmotném myšlenkovém poli a jsme jím současně prostoupeni, neboť pro jemnou energii, kterou myšlenka je, není hranice těla překážkou. Není v našich silách zabránit průniku této všeobsažné energie do našeho srdce, do naší mysli. Máme však možnost selektivního výběru, s jakou energií se ztotožníme, kterou přijmeme za vlastní a kterou odmítneme.

Od okamžiku početí jsme vystaveni působení duální energie. Nikoliv až od narození. Poznáváme a zažíváme, jak hladí a hřeje láska, jak drsný je strach a jak studí. Mnozí z těch, kteří byli vychováváni svými rodiči ve strachu, aby se jim něco zlého nepřihodilo a aby jim nebylo ublíženo, vědí, jak je obtížné v dospělosti změnit způsob myšlení. Výchovou totiž vstřebali energii, se kterou se ztotožnili, a nyní stojí před rozhodnutím: Buď projít vlastní proměnou nebo pokračovat ve stejném způsobu výchovy svých dětí. Otázka zní: Máme či nemáme předat štafetový kolík, který jsme převzali od rodičů? Pozitivem je již samotné uvažování o nepříznivém dopadu strachu. V každém případě jde o vykročení správným směrem – učíme se odolávat nepříznivému tlaku svého okolí. Vždyť víme, jak jsme denně, hlavně ze strany médií, zahrnováni informacemi, vytvářejícími poměrně jednostranný obraz současného světa. Nemine den, abychom neměli možnost minimálně na jednom televizním kanálu zhlédnout film označovaný jako thriller. Množí se pořady, řešící násilí a bezpráví, jímž se navzájem častujeme. Připomínat na tomto místě skladbu zpráv televizních novin je již skoro zbytečné. Máme v tomto ohledu jedinečnou "příležitost" podlehnout tomuto vytrvalému a jednostrannému tlaku a přesvědčit sami sebe, že takto podávaný obraz světa je pravdivý. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Nemusíme přece žít podle starých vzorů

Od počátku devadesátých let minulého století se řada z nás dostala do životních situací, s nimiž se vyrovnávala s velkými obtížemi a které měly negativní dopad na osobní život. Stalo se tak u těch, kteří nedokázali zmobilizovat dostatek vnitřní i vnější síly k tomu, aby se vyrovnali s naprosto novou situací, vzniklou v důsledku násilně přerušené přirozené kontinuity poválečného vývoje společnosti.

Snažme se však být k sobě co nejupřímnější. Dovolme si rozšířit svůj úhel pohledu a přiznejme si, že je možné vnímat veškeré dění kolem nás i v nás nejenom pod vlivem stinnějších stránek života. Máme přeci právo tento přístup změnit. Nemohu zastírat, že taková změna postoje není snadná a samozřejmá a nelze ji uskutečnit během jednoho večera, případně následujícího víkendu. Avšak zamyslíme-li se nad sebou hlouběji a provedeme třeba jen dílčí rekapitulaci – otevřeně pohlédneme do zrcadla vlastního života, zákonitě dojdeme k jedinému závěru: Život, ve kterém nám diktuje strach, bolí. Provází ho nejistota a nerozhodnost. Nespokojenost, z níž může vyplynout i případná nemoc.

Připusťme, že žijeme podle hluboce zakořeněné černobílé představy o světě a nevěříme, že ji můžeme v pozitivním smyslu změnit. Zatím pouze rezignovaně udržujeme status quo z obavy, že bychom mohli svou aktivitou daný stav ještě zhoršit. Žijeme raději známou, byť mnohdy značně bolavou variantu života. Velí nám strach. Nedovolujeme si udělat první krok do neznáma. Přitom ale již víme, že existuje i jiná možnost: U souseda jsme zaznamenali změnu k lepšímu; přátelé nám vyprávěli o pozoruhodném samovyléčení člověka, který vykročil cestou sebepoznání. Přesto stále ještě nemáme dost odvahy k hlubšímu poznání svého nitra. Nepoznané sice láká, současně se však brání, aby nebylo poznáno "lacino". Vždy je třeba vynaložit nezbytný díl energie, abychom překonali počáteční nejistotu a strach, zda jsme vykročili správným směrem. Dosud je řada z nás přesvědčena, že existuje pouze jedno jediné řešení a tím je dosavadní způsob života. Vždyť když tak žili naši prarodiče a rodiče, tak to tak musí být! Dokud si sami nepřipustíme, že je nasnadě i jiné a pro nás daleko příznivější řešení, dokud budeme svým životem naplňovat větu: "Já jsem to věděl", dotud budeme naplňovat bolavé pojetí osobní karmy. Víme však, že naděje umírá poslední. Rozhodněme se naplnit toto úsloví vlastní proměnou - prací. Vynechejme slovo umírá a rozšiřme svůj dosavadní slovník. Láska je daleko účinnější než skepse, radost je léčivější než smutek, víra ve vlastní schopnosti spojená s rozhodností přemůže i hluboce zakořeněné návyky – odmítavý postoj k životu. Můžete mi věřit, vím o tom své a je mou povinností se o toto poznání dělit.

Partnerství

Mezilidské vztahy jsou vedle otázek týkajících se zdraví nejfrekventovanějším a v podstatě nevyčerpatelným tématem, diskutovaným prakticky na každém mém veřejném setkání i mezi čtyřma očima při individuálních rozhovorech. Snaha o porozumění sobě samému a skrze sebe o přiblížení se k druhému člověku, je vlastní každému z nás. Láska je pak tou vlastností, jíž se na této Cestě hledání sami provázíme.

Mezi lidmi přežívá velmi hluboce zakořeněná představa, že seznámením se se svým protějškem, případně následným uzavřením sňatku, jsme získali životního partnera. Jde o obecné přesvědčení, běžně mluvíme o partnerovi. Musím bohužel dodat, že tato představa je většinou mylná. Skutečným partnerem se můžeme jeden druhému stát teprve postupem času. Vždyť při seznámení se prakticky neznáme. Nevylučuji tím možnost, že v ojedinělém případě se mohou setkat dvě Duše, dva lidé, kteří si od počátku rozumějí beze slov. I tak se však jejich dlouhodobé soužití stane skutečným partnerstvím, jen bude-li probíhat za určitých podmínek.

Jsem již ve zralém věku a mohu proto bez uzardění říci, že mám řadu životních zkušeností a že mnohé mně bylo dovoleno poznat cestou nabyté vnitřní zralosti. Díky hluboké víře jsem dosáhl stavu poznání, co je v životě nejdůležitější a jakým způsobem si stanovit životní priority, abychom mohli bezbolestně, s úsměvem na rtech a s hřejivým pocitem ve svém mystickém srdci, na Duši, procházet jednotlivými životními situacemi. A o poznané se chci podělit.

Respektujme svobodu vlastní i partnerovu

Ctít druhého člověka znamená chápat princip Daru Života. Uvědomme si to nejpodstatnější: Neřešitelnost je vždy pouze zdánlivá. Boží pravda nikdy neměla, nemá a nikdy nebude mít platnost pro selektivně vybranou skupinu obyvatelstva. Nikdo z nás nebyl zapomenut a není opomíjen. Nepřipusťme si ani náznak myšlenky, že jsme se ocitli v bludišti, z něhož není východisko. Vteřinu za vteřinou žijeme neopakovatelné kouzlo Daru Života. Dovolme si znovu a znovu neocenitelný přepych prožitku, jímž můžeme každé takové chvíli dát punc respektu Božího Daru skrze nás. Dovolme si obohacovat svůj život o poznání skrze svého nejbližšího. Blížíme se tím k vyrovnanému životu. Dopřejme si možnost volně dýchat. Ctěme, ba přímo uctívejme Člověka bez podlézavosti a poklonkování, respektujme jeho svobodu. Respektujme jeho vlastnosti i volbu jít životem vlastní cestou, byť možná některé její úseky i s bolestí.

Neznám čistší volbu a přímější cestu ke svému protějšku než Cestu do jeho srdce. Zároveň však vyžadujme respektování své svobody a své volby jít životem vlastní cestou. A to se vší rozhodností, s nezbytnou dávkou tolerance, nikoli však ústupků. Tak my, lidé tvůrčí, nacházíme cestu jeden ke druhému. Tuto možnost máme všichni. Vzájemným respektem se ke společnému partnerství vychováváme. Ano, ojedinělou možností je partnera potkat, v naprosté většině případů se však k partnerství musíme dopracovat, vychovat se navzájem. Odlišnosti nás mohou rozdělit, můžeme jich však tvůrčím způsobem i využít. Volba je jenom na nás. Mluvím o postupném přibližování se navzájem, pomalém noření se do citů, myšlenkových pochodů člověka, který je nám blízký, jehož bychom rádi měli za svého partnera. Nežijme přesvědčení, že o svém blízkém již víme vše, že jej známe do morku kostí. Nezapomeňme, že než jsme jej poznali tak, jak si v přítomném okamžiku připouštíme, museli jsme vynaložit určité úsilí, posunout se ve svém vlastním vývoji. Přiznejme stejnou vůli i touhu svému protějšku. I on přece mohl za stejný čas urazit kus cesty. Nedovolme si uspokojení, strnulost. Vývoj nikdy nekončí. Sebeuspokojení, nabytý pocit jistoty, že již není co poznávat, je cestou do propasti. Každý, i ten nejvšednější den nám každému přináší řadu podnětů, kterými si můžeme nejenom zpříjemnit, ale hlavně obohatit svůj život. Nedovolme si je přehlédnout. Museli jsme vynaložit mnoho energie, abychom se jeden druhému přiblížili. Nedovolme si pro to falešným pocitem jistoty dokonaného díla opačný děj – pomalé vzdalování se. Jenom si vzpomeňme, s jakými vyhlídkami a nadějemi jsme krok za krokem budovali přítomnost. Každý z nás přece žije svůj sen. A nyní, kdy se stal byť jen dílčí skutečností, si dovolíme, aby se nám rozplynul mezi rukama? Žijme tak, aby poslední otázka zůstala jen řečnickou.

Nezapomeňme totiž ještě na jedno: K obnovení promarněného je třeba vždy víc energie než k vybudování původního. Narušené základy je třeba nejprve zbourat a pak je třeba vynaložit více vůle, energie i času. Nemusíme však jít pouze cestou chyb a omylů, máme možnost využít i zkušenosti a moudrosti našich předků.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.