Reflexní terapeuti na Yucatánu
V únoru roku 2009 jsme se spřáteleným manželským párem podnikli cestu do Mexika. Letěli jsme z Prahy do Amsterdamu a odtud do Cancunu – zlatého hrnce, v jižním Mexiku. Motivací našeho cestování po památkách yucatánského poloostrova byla touha zažít si tuhle část světa a spíše než racionálně vnímat kontinuitu života srdcem.
Hned na začátku výpravy jednoho z nás tak "chytla" záda, že se ani nemohl vysoukat z auta, tudíž nastoupila reflexní terapie a problém byl zažehnán. Napadlo nás také, že můžeme spolu zpívat mantry. V jedné indické prodejně jsme si koupili malu (tibetský růženec), abychom mohli odzpívat správný počet (108) manter, ale od tohoto úmyslu jsme postupně upustili a zpívali vždy, když jsme potřebovali zvýšit svou energetickou úroveň, nebo se nás zmocňovaly negativní emoce, a tolikrát, kolik se nám chtělo. Například jakmile se někoho začal zmocňovat strach, který s sebou obvykle přináší cizí, neznámé prostředí, hned jsme začali zpívat mantru a bylo po strachu. Tak se stalo, že jsme nerušeni výkladem průvodce, ani přílišným fotografováním, ani vlastními emocemi procházeli památkami a vnímali jsme historii i současnost komplexně.
Zánik mayské kultury – působení karmy národa?
Začínali jsme chápat, proč tak vyspělé kultury, jako byla třeba mayská, byly zničeny španělskými dobyvateli. Proč přitáhly do svého života takového zločince, jako byl Kortéz. Nestalo se totiž nic jiného, než že se pouze projevil zákon karmy a vysílané energie. Mučení dětí stahováním z kůže za živa, aby si udobřily boha deště Čaka a všechny ostatní lidské oběti se pak přetavily ve zvěrstva španělských dobyvatelů. Na některých místech, např. v Cobě na hřišti, jsme se i přesto cítili velmi příjemně. Vysvětlili jsme si to tak, že jedna velmi silná krajnost byla kompenzována opačnou a výsledkem se stal klid a mír, který byl cítit z prostoru i lidí na každém kroku. Když jsme v neděli byli na mši svaté v katedrále sv. Ildefonsa v Meridě, hlavním městě Yucatánu, i tam byla úplně jiná atmosféra než v našich kostelech. Jako by chyběla ta přílišná vážnost obřadů a ti lidé spíše působili jako děti, které přišly domů navštívit rodiče a chovají se velmi bezstarostně. Dokonce jsme se v Izmailu, centru katolické církve, připletli přímo do slavnostního procesí a nikdo nás neupozorňoval, abychom nerušili, ale ochotně a s úsměvem se s námi vyfotografovali. Mimochodem, velmi zde milovali Jana Pavla II., kterému po jeho návštěvě postavili sochu.
Zajímavé pocity jsme měli na hřišti přesně na úrovni "basketbalových košů". Příjemně nás brněly prsty a pocit se ještě umocnil, když jsme si zuli boty. Jednou jsme takto meditovali v Isii a prohnalo se kolem nás asi třicet Japonců, kteří v běhu všechno vyfotografovali a utíkali zase do autobusu za dalšími pamětihodnostmi. V tom momentu jsme si velmi intenzivně uvědomili, jakou máme výhodu, že nemusíme nikam spěchat.
Srdce otevřené všem
Povídá se, že z bájné Atlantidy lidé prchali těsně před zánikem na dvě strany: do Afriky a Ameriky. Silná místa na Yucatánu jsou cítit svou ženskostí. Svědčí o tom i oltářky Panny Marie doslova na každém kroku. I v Chichen Itza obrovitá studna Icy připomíná svou otevřeností a vlhkostí ženský klín. Ve srovnání s tím je v Egyptě spíše cítit energie jang (mužská), o čemž svědčí různé falické symboly, například obelisky. Intenzivní pocity přicházely vždy, když jsme se chytli za ruce a zpívali mantru, nebo jen tak se uvolnili, prohloubili dech a zkoncentrovali svou mysl. Jako kdybychom se rázem octli v láskyplném lůně maminky. Dokonce se nevyskytly ani celkem běžné konflikty se zaměstnanci v hotelech nebo policisty na ulicích. Otevřené srdce se totiž cítí na dálku a netrénovaná agresivita běžných lidí se před ním rozpouští jako led na slunci. Tento stav je však velice nestabilní a musí se neustále podporovat meditací, cvičením a zpíváním manter. Vůbec si myslíme, že nejdůležitějším úkolem nás lidí na této Zemi je otevřít srdce a udržet je otevřené za všech okolností. Jednou ze zkoušek byly po zuby ozbrojené patroly na cestách, které se opakovaly v určitých intervalech. Velmi lehce se vkrádal strach, stačila však jakákoliv zlehčující poznámka některého člena výpravy, např. o tom, jak jsou ti kluci v uniformách maličcí a že jim "kvéry" sahají až na zem, a strach se vytratil a s ním i jakékoliv problémy. Za celou cestu od nás nikdo nechtěl vidět ani řidičák, ani pas.
Mohl být nedostatek soucitu a strach jednou z příčin konce mayské kultury?
Pravděpodobně strach a zavřené srdce Mayů byly příčinou toho, proč postupně ztráceli soucit s lidským utrpením a kvůli strachu ze sucha a jiné "nelibosti" Bohů byli schopni mučit i děti. Na druhé straně Španělům zavíral srdce strach z pohanských vlivů, ale také nenormální touha po zlatě, bohatství a moci. Nabízí se otázka, proč Bohem stvořený člověk, čili projev jeho dokonalosti, provádí takové činy?
V závěru našeho pobytu v Mexiku jsme trošku polevili v meditacích a zpívání manter a pět dní jsme relaxovali na jednom místě, v jednom hotelu v Cancunu u moře. Tam na nás číhalo nebezpečí v podobě all inclusive. Barman jménem Eusébio, zapamatovali jsme si jeho jméno, protože tak se jmenoval slavný portugalský fotbalista, se tvářil velice smutně, když nám naléval tequilu. Nikdo z nás neuměl španělsky, ale přesto jsme zjistili, že ho strašně bolí hlava. Naznačili jsme mu, že umíme "masage" a on souhlasil, že ho můžeme vzít do péče. Nepřímo přes chodidla, i přímo, jsme mu uvolnili krční páteř a ten chlap ožil, jako by ho někdo pokropil živou vodou. Pak vždy, když jsme šli kolem, nás honil s plnými sklenicemi tequily, vykřikujíc přitom, že nejlepší "masage" jsou "čekomasage".
Zvýšené dávky jídla, alkoholických nápojů a méně pohybu udělalo své. Na zpáteční cestě nám pak v letadle z dlouhého sezení otékaly nohy, takže znovu přišla ke slovu reflexní terapie. Tentokrát na rukách. Usilovně jsme si štípali blány mezi prsty a tím se nám podařilo znovu rozproudit lymfu v těle. Výborně také pomáhalo vytrvalé mnutí uší. Uši jsou totiž podobně jako chodidla komplexní, i když menší reflexní zóny. Metoda, která využívá uši, se nazývá aurikuloterapie.
Paralela hotelového pokoje a lidského života
Při našem putování jsme neustále střídali hotely, a to nás přivedlo na zajímavou myšlenku – paralelu s lidským životem: Přirovnání jednoho lidského života k pobytu v jednom hotelovém pokoji je velmi přiléhavé. Tak např. – hotelového pokoje (dále pouze hp) a všeho, co je zde k dispozici, můžeme využívat, avšak nám při tom nic nepatří. Tudíž bychom měli také myslet na ty, co přijdou po nás a nic při používání nezničit. Plně si uvědomujeme, že pobyt v hp je pouze dočasný a že se zítra, nebo za několik dnů přesuneme zase jinam. Hp mají podobné vlastnosti a znaky. Je tam především restaurace, postel, WC, sprcha, TV atd. I v životech především jíme, spíme, pracujeme, odpočíváme atd. Nejdůležitější poučení, které si ze zkušenosti střídání hp bereme, je nelpění. V průběhu cestování, tj. sbírání zážitků a moudrostí, se z jednoho hp bezezbytku musíme vystěhovat a do dalšího nastěhovat. Co si skutečně přenášíme, jsou pouze kufry, představující zkušenosti, vlohy, talent, moudrost.
Některý hp se nám líbil více, jiný méně, ale tak jako první, i druhý a další jsme museli nakonec opustit. A tak, jako v životě máme své rodiče, kteří nás uvedou do života na této zemi, i hp jsme vždy museli potvrdit na recepci. Potkávali jsme se s podobnými osobami jako pokojskými, údržbáři, kuchaři, číšníky. V různých životech máme také obvykle své sourozence, učitele, přátele a jiné bližní, které buď opouštíme my, nebo oni opouštějí nás. Pokud se nám něco na hp nelíbí, máme dvě možnosti. Buď se s nedostatky smířit a vydržet až do konce plánovaného pobytu, nebo požádat na recepci o výměnu. Je to možné přirovnat k předčasným úmrtím v dětství nebo v mladém věku. Asi se jim nelíbil hp. Pokud se však podaří soustředit se na cestu, kvůli které hp využíváme, tak přestanou hrát významnou roli a za nějakou dobu úplně vymizí z paměti.
Z toho pohledu by bylo skutečně pošetilé například nakoupit barvu a hp nanovo vymalovat. Nebo se pouštět do údržbářských prací a například koupit novou záchodovou mísu a vyměnit ji za starou. I v životě člověka je přílišné připoutávání se k tělu a hmotným statkům podobně nerozumná věc, až hloupost. Nakonec budeme muset stejně vše opustit.
Modlitba pro všední záležitosti
Jednou jsme dostali hp s výhledem na zeď a chladící věže na střeše. Navíc kolem vedla komunikace s provozem srovnatelným s brněnskou dálnicí. Nebylo nám to vůbec milé, protože ani v noci jsme se nevyspali. Žádali jsme tedy na recepci o výměnu. Byli jsme odbytí s tím, že nic nemají volné, ale že možná zítra. V myslích jsme se smiřovali s tím, že zůstaneme v tom nepěkném hp, a každou hodinu jsme se chodili ptát, zda se něco neuvolnilo. Nakonec byly naše modlitby vyslyšeny a my jsme se ocitli v hp s výhledem na moře a dvakrát tak hezčím než ten předtím. Přesto i tento jsme museli za několik dní opustit. Z toho zase plyne, že by člověk v životě neměl pasivně trčet na jednom místě, ale pokud tím neublíží svým bližním, nebo sám sobě, může si vymodlit životní podmínky podle svých představ. Je velmi pravděpodobné, že když už nás omrzí neustálé střídání hp, rozhodneme se vrátit domů a tím ukončit svou cestu. Vrátit se domů asi znamená splynout s Láskou, Bohem, Stvořitelem... Pravděpodobně informace a zkušenosti, které s sebou domů přineseme, jsou hlavním důvodem, proč jsme se na cestu vydali.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.