Do nového roku jsem si dala jedno možná trochu nevšední předsevzetí. Dotýkat se častěji druhých lidí. A to doslova, nikoli jen úsměvem nebo myšlenkou. Prostě párkrát za den někoho pohladit, obejmout, nebo jen zlehka položit ruku na něčí rameno. Výsledek mě mile překvapil – na vlastní oči jsem se přesvědčila o tom, že tato zdánlivě drobná gesta dokáží skutečné zázraky. Zároveň mě však trochu rozesmutněl. Téměř každý totiž reagoval na dotek stejně jako žízní zmírající květina na vytouženou krůpěj vody. A té se dnes lidem, jak je vidět, bohužel příliš nedostává.

Přiznám, se že jsem tím tak trochu vyšla vstříc své "sobecké" potřebě, kterou mám již od dětství. Už jako malá jsem měla ráda, když jsem se mohla držet za ruce s kamarádkami, nebo se s nimi třeba z legrace poprat; zkrátka jsem měla upřímnou radost z každého vzájemného kontaktu. Později mi k tomu poskytla tisíce báječných příležitostí má mladší sestřička, která se narodila, když mi bylo deset let, a které bych snad tenkrát snesla i modré z nebe, kdyby to šlo. Mazlila jsem se samozřejmě také s rodiči a s babičkou a dědou a jako hodně malá rovněž s panenkami a domácími zvířátky, ale stále jako by to nestačilo.

Posléze jsem poznala, že doteky mohou i léčit, že je lze skvěle využít třeba při masážích nebo za účelem zklidnění a utišení bolesti. Tohle zjištění mě na mnoho let naprosto ohromilo, takže jsem s ním zkoušela i různě "experimentovat". Nový rozměr potom vneslo do těchto mých zkušeností také narození dětí, s nimiž si vzájemné mazlení užívám dodnes. Přesto jsem však stále měla pocit, jako by to ještě nebylo ani zdaleka všechno, jako by dosud chybělo něco podstatného, co všechny tyto zážitky určitým způsobem přesahuje.

Dotek jako most vedoucí k věčnosti

A pak jsem jednoho dne stála v nemocnici u lůžka, na kterém ležela moje babička. Měla tehdy před sebou necelé dva týdny života, ale dosud o tom nevěděla, možná to jen podvědomě tušila. Vybavuji si tu chvíli, jako by to bylo dnes. Babička si stěžovala, že má hodně suché ruce, ale neměla s sebou žádný krém. Zašla jsem tedy za sestřičkou, aby mi nějaký půjčila. Pak jsem začala babičce ruce opatrně natírat od zápěstí až po lokty. A v tu chvíli jsem zažila něco naprosto nečekaného. V celém těle jsem pocítila obrovský příliv lásky, prosté, ryzí a odpouštějící. A jakkoli jsem se předtím zdráhala pohlédnout babičce zpříma do očí, když chtěla znát pravdu o svém skutečném zdravotním stavu, nyní jsem na ni pohlížela zcela bez ostychu a obě jsme se usmívaly. Ten dotek jako by zázračně propojil naše srdce i vědomí. V duchu jsem ji prosila za odpuštění, za to, aby mi prominula nedostatek odvahy a možná také vlastní pohodlnost, vždyť říkat pravdu bývá někdy velmi obtížné a bolestivé. A v myšlenkách jsem ji přesvědčovala o tom, že není čeho se bát, neboť to, co přijde, bude mnohem krásnější a smysluplnější než to, co je teď. Vždyť se po těch dlouhých letech vydá opět na cestu domů. A ona mi beze slov přisvědčovala a mezi námi se vznášel neviditelný obláček ticha, klidu a smíření. Hladila jsem ji po ruce a tyto jemné vibrace se měnily ve skutečná slova útěchy, v tichou modlitbu lásky, kterou jsme pronášely společně. To bylo pro mě něco zcela nového a fascinujícího. A přestože se tento zážitek pojí s nesmírně smutnou událostí, neboť babička pár dnů nato zemřela, považuji jej za jeden z nejkrásnějších ve svém životě.

Léčivá andělská pohlazení

Další z doteků, o kterém chci psát, byl také velmi zvláštní. Stalo se to asi před osmi lety, děti tehdy byly ještě velmi malé a zvlášť starší syn tou dobou hodně zlobil. Byla jsem s nimi každý den od rána až do večera, k tomu jsem ještě studovala a sama se starala o celou domácnost, protože manžel pracoval mimo domov a vracel se pouze na víkendy. Není proto divu, že jsem byla dost nervózní a unavená, takže jsem se občas neovládla a pořádně svým klukům vyčinila, i když jsem si to pak později vyčítala. Jednoho večera došlo opět ke konfliktu. Kluci řádili už od rána a mně najednou došla trpělivost. Tentokrát to ale bylo opravdu vážné. Cítila jsem, jak mi tělem stoupá vlna napětí, vnímala jsem doslova fyzickou bolest a hrozný strach z toho, že ztratím kontrolu sama nad sebou a dětem ublížím. V zoufalství jsem zavolala na pomoc anděly, i když jsem moc nevěřila tomu, že by se mohli nějací objevit. Ale stalo se. Náhle jako by mě kdosi zezadu objal kolem ramen. Tak něžně a zároveň vřele, až jsem se celá zachvěla. A potom mě pevně držel, dokud jsem se neuvolnila a nezklidnila. Současně jsem měla pocit, že mi šeptá do ucha milá povzbuzující slůvka. Potom jsem se sklonila k dětem a pevně si je k sobě přivinula. Obě byly tiše jako pěny a mazlivě se ke mně přitiskly. Hladila jsem je po hlavičkách a seděli jsme tak na koberci ještě asi dalších pět nebo deset minut. Po celou tu dobu jsem cítila na ramenou hebká andělská křídla, která nyní zakryla i ty dva malé zlobily a vytvořila pomyslný příkrov lásky, v němž jsme se tak vděčně ukryli před svou vlastní zlobou, strachem a slabostí.

Objímáme-li druhé, objímáme sami sebe

A v podobných zážitcích bych mohla ještě chvíli pokračovat. Avšak tyto "všední zázraky" nemusí mít vždycky nutně přídech tajemství. Právě naopak. Nedávno nám přišel do práce jeden z těch hromadných emailů, které člověk buď hodí rovnou do koše, nebo ho přepošle kamarádům. Psalo se v něm mimo jiné asi toto: "Pokud chcete, aby se vám po celý den výborně dařilo, obejměte dnes alespoň osm lidí." Přestože autor psal s trochou nadsázky a za dobře míněnou radu umístil pár pomrkávajících smajlíků, ta myšlenka mě okamžitě nadchla. A protože jsem od přírody tak trochu extrovert a nezkazím žádnou legraci, rozhodla jsem se, že to hned vyzkouším. A tak jsem bez jakéhokoliv vysvětlování vyskočila ze židle, vrhla se ke kolegyni, která sedí nejblíže, a žertovně ji objala kolem ramen. Nejdříve se trochu lekla, ale pak se rozesmála a také mě objala, aniž by se na cokoliv vyptávala. Podobně jsem to udělala ještě sedmkrát a pokaždé jsem se setkala se stejnou reakcí. Kolegové byli lehce, ale mile zaskočeni a objetí okamžitě opětovali. Někteří dokonce natolik vřele, že bylo obtížně se z jejich náruče vyprostit. O tom, že jsme si při tom užili spoustu legrace a smíchu, je zbytečné mluvit.

A to nebylo všechno. Když jsem jim prozradila důvod svého trochu nezvyklého chování a poslala zmíněný email, začali se za pár minut objímat všichni mezi sebou. Každý si chtěl zkrátka "pojistit svůj prima den", ale hlavně bylo vidět, jak jim ty vzájemné doteky dělají dobře. Jak je těší a nabíjejí úplně novou energií. Je jasné, že pro nezúčastněného diváka jsme v tu chvíli působili jako parta bláznů, ale toho dne nám bylo moc fajn a až do večera převládala v kanceláři příjemná a uvolněná atmosféra. A protože se nám tenhle malý rituál zalíbil, čas od času si ho zopakujeme. Třeba i několikrát za den. A čím déle to děláme, tím přirozenější nám to přijde. A takové objetí navíc funguje i jako spolehlivý preventivní prostředek proti případným konfliktům, ke kterým čas od času dochází asi všude.

Lásku nikdo doopravdy neodmítne

Láskyplné gesto je prostě jako malý zázrak a ten nejvýmluvnější argument. A přitom nás vůbec nic nestojí. Ani peníze, ani úctu či sebezapření. Je k dispozici kdykoliv a kdekoliv a na rozdíl od jiných druhů komplimentů obdarovává obě strany – tu, jež dostává i tu, která dává. Je to tak snadné. Prostě jen vstát a dotknout se toho druhého. Tím se vlastně dotýkáme sami sebe, svého vlastního srdce, svého nitra, své duše. Mnozí si myslí, že druhé lidi k životu nepotřebují, ale opak je pravdou. V tom, jak ostatní reagují na naše projevy něhy, náklonnosti či zájmu, poznáváme totiž svou vlastní krásu - odraz své lidskosti a lásky, pro kterou jsme byli stvořeni a která v nás stále žije, ačkoli je mnohdy podupána a ušlapána naším strachem z odmítnutí. Lásku v její nejryzejší podstatě však odmítnout nelze. To je totiž stejné, jako bychom odmítali samotný život.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.