Vesmír vznikl jedním tvůrčím impulzem a z jednoho bodu, proto v něm platí všude stejné fyzikální zákony. Zjednodušeně řečeno, nikde ve vesmíru neteče voda do kopce. Právě tak zákony v nehmotné, tj. duchovní rovině stvoření jsou stejné ve všech lidských civilizacích, které na planetách, vhodných pro život člověka vyrostly. Pouze si myslím, že civilizace na některých planetách jsou vyspělejší než zde na Zemi a jiné méně. A některé v určité fázi svého vývoje zanikly, protože samy sebe nezvládly. Byly to ty, které místní materialisti přesvědčili o tom, že duchovní zákony neexistují, protože nejsou hmotnými přístroji změřitelné. A lidé je tam odmítli vzít ve svém konání na vědomí. Do rizika takového sebezničení je nyní temnými duchy u moci řízena civilizace pozemská. Proto je nejvyšší čas na riziko zániku lidstva upozornit rozhodující, leč zatím nedostatečně duchovně myslící a jednající většinu pozemšťanů.

Naše euroamerická civilizace (jejímiž většinou typickými součástmi jsme skoro my všichni) mířila a míří v požadavcích na životní úroveň nepřiměřeně a chamtivě vysoko. K jakému účelu využíváme vyšší životní úroveň, po které tolik toužíme? Většinou jen k plytkostem, ke stále nákladnějším hobby, k modernějším a chytřejším počítačům, mobilům, automobilům. Ale jsme šťastnější? Sotva.

Pokud někteří lidé tvrdí, že radary neškodí, velice se mýlí. Tato zařízení škodí, ale hřeší se na to. Zájmy a myšlení takových lidí jsou až děsivé… A co na to říkají "zelení"? Nic. Mlčí a starají se o žáby na silnicích.

Můj nejlepší přítel Cocoa se mnou bydlí v penzionu pro seniory v jednom roztomilém městečku. Cocoa je desetiletý pudl a já jsem devětašedesátiletá paní, takže mi jistě dáte za pravdu, že mezi seniory oba skutečně patříme.

Napoprvé to byl ojedinělý a pro mne tehdy neobvyklý prožitek, který mi byl osvětlen až po jeho skončení. V srpnu asi v roce 1992 při jednom podvečerním střídavém lelkování, modlení a čtení na dovolené jsem najednou začínal vnímat, neznámo odkud, jakési mohutné útvary, pohybující se kdesi s až zběsilou rychlostí. Připomínalo mi to miliony leteckých tryskových motorů. Tak mohutnou energii jsem si dosud nedovedl ani představit. Byly to jakési mohutné plochy, ze kterých jsem měl po chvíli dojem, že se valí, hučí, sviští a kvílí kdesi po povrchu zeměkoule.