Naše euroamerická civilizace (jejímiž většinou typickými součástmi jsme skoro my všichni) mířila a míří v požadavcích na životní úroveň nepřiměřeně a chamtivě vysoko. K jakému účelu využíváme vyšší životní úroveň, po které tolik toužíme? Většinou jen k plytkostem, ke stále nákladnějším hobby, k modernějším a chytřejším počítačům, mobilům, automobilům. Ale jsme šťastnější? Sotva.

Vše přirozené, co lze nahradit umělým, zahazujeme. Jsme jako ten, kdo si večer bere stále víc a víc prášků na spaní a ráno zase na rychlé probuzení a posílení čilosti. Nejde to donekonečna zvyšovat. Volný čas, který nám naše ekonomicky vyspělá společnost umožňuje, není využíván k povznesení, nýbrž naopak. Pak se nám ještě víc vzdaluje vyšší požehnání. Ostatně, ani o ně už neusilujeme.

Našim babičkám se ani nesnilo o takové hojnosti předmětů a potravin, jakou máme my v tom, čemu říkáme se skřípotem zubů krize. Uměly ale o vše hezky poprosit a poděkovat Pánu a byly většinou i šťastnější.

Spirálovitý růst ekonomiky je už dávno na úkor Matky Země i na úkor budoucnosti.

Že je nám v tom bráněno tím, čemu říkáme s tragickokritickým postojem "krize", je jen nutná reakce na to vše. Někde ten růst růstu prostě musel "rupnout". Ostatně, ono je to jen pomalejší tempo růstu, nebo někdy, ó hrůzo, přímo pokles na úroveň předcházejícího roku či dvou.

Všechny civilizace, které se vzdálily Řádu, ztroskotaly nebo je pohltil vnější nepřítel

Je proto spíš s podivem, že nám ty ekonomiky zatím ještě tak fungují. Svou prioritou, ba bůžkem konzumu, kterého vzýváme, aniž bychom cítili pokoru a vděčnost za to, co už máme, rozkládáme sami sebe a tím i svět. Sami svou nemorálností podlamujeme fungování toho, co má být organizováno v náš zevní prospěch. Jsme jako mravenci, kteří se tak tlačí k místu se sladkostí, až se v ní začínají topit. Cítíme se pohoršeni, ukřivděni, zaskočeni tím, že nám asi neporoste budoucí blahobyt, ale to, co si do budoucna karmicky vytváříme niternou náplní svých životů, je nám lhostejné. Naše chamtivá a pyšná civilizace si koleduje o to, že dopadne jako rybářova žena v pohádce o rybářovi a zlaté rybce: chtěla stále víc a víc, až jí nakonec zůstaly její staré necky a chatrč.

Tomáš Baťa napsal roku 1932, v době světové hospodářské krize, tato moudrá slova:

To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku … pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry. Technickými, finančními a úvěrovými zásahy ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem nás všech.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.